Nesplacení emise směnek do té doby věhlasné společnosti Penn Central v roce 1970 bylo katalyzátorem v přechodu k systému zpoplatnění emitentů. Trh se směnkami rostl v šedesátých letech velice rychle a bez ohledu na kredibilitu emitentů. Jakýkoliv emitent s dostatečně známým jménem byl investory z hlediska kreditního rizika akceptovatelný. Když se během krize roku 1970 stal Penn Central nesolventním, investoři znejistěli také v případě mnoha jiných emitentů a odmítli se účastnit obnovení emisí (roll-over).
Vyvolaná krize likvidity vedla ve značném počtu případů i k bankrotům. Emitenti, s cílem uklidnit nervózní investory a přesvědčit je o svém finančním zdraví začali aktivně vyhledávat rating. Časem bylo běžnou praxí, že každá nová emise vstupující na trh měla aspoň jeden rating. Značné zvýšení poptávky po ratingu umožnilo agenturám vyžadovat po emitentech zaplacení svých služeb. Fitch a Moody’s začaly zpoplatňovat soukromé emitenty v roce 1970. S&P je během několika málo let následoval (v případě emisí municipalit začal S&P už dříve v roce 1968).
Poplatky, které si agentury účtují, závisí na velikosti a typu emise. U nové emise dlouhodobých obligací se sazba pro soukromé emitenty pohybuje v rozmezí dvou až tří základních bodů z velikosti emise za každý rok, po který je rating poskytován. Běžně také bývá stanoven horní a dolní limit, s tím, že pro velice aktivní (z hlediska počtu emisí) emitenty jsou sazby předmětem dohody. Pro emise směnek jsou sazby stanoveny kvartálně na základě jejich nesplacené výše až do 7 základních bodů, plus roční fixní poplatek.
Současná struktura poplatků se může jevit jako motivující faktor pro přidělení vyššího ratingu, a tím uspokojení emitenta. Ratingové agentury jsou však v prvé řadě nuceny udržet reputaci svých hodnocení jako vysoce kvalitních a správných. Pokud by investoři ztratili důvěru v ratingy dané agentury, emitenti by dále nemohli počítat se snížením svým finančních nákladů získáním tohoto ratingu. Disciplína dosažená snahou udržet si dobrou reputaci se během mnoha let jevila jako efektivní a žádné významné skandály se neobjevily.
Vedle ztráty dobrého jména teoreticky hrozí při stanovení nesprávného ratingu agenturám soudní vymáhání odškodného. Právní odpovědnost agentury za rating však zatím nebyla nikdy přiznána. Žaloby proti ratingovým agenturám sice již byly při některých velkých finančních kolapsech vzneseny, například v roce 1983 v případě Washington Public Power Supply System nebo Executive Life v roce 1991, ale tyto případy byly před vynesením rozsudku odloženy.
Všechny ratingové agentury ve svých publikacích uvádějí, že jejich hodnocení není doporučením ke koupi či prodeji daného cenného papíru, ale že je pouze vyjádřením názoru agentury, který je podložen informacemi, jež jsou pokládány za správné, i když správnost nemůže být garantována.
Zdroje:
1. Federal Reserve Bank of New York.: Quarterly Review léto - podzim 1994, ročník 19, číslo 2.
2. OECD Development Centre.: Emerging Market Risk and Sovereign Credit Ratings, Technical papers No. 124, duben 1997.
3. Procházka P.: Mezinárodní bankovnictví, Bankovní insitiut, září 1996.
4. Cantwell & Company: 1999 International Survey of Credit Ratings, Survey Results.
5. www.moodys.com
6. www.standardandpoors.com
7. www.fitchratings.com
Fincentrum doporučuje:
Chcete o obchodování s akciemi vědět ještě víc?
Zúčastněte se nejkomplexnějšího cyklu školení
kapitálového trhu
Jaké máte zkušenosti s ratingovými agenturami a jejich výstupy vy? Těšíme se na vaše názory.
 |
