Píšťalku vyřeže každý kluk, ale vyřezat malíček u uražené ruky barokního andělíčka tak, aby nebyl k rozeznání od původního, to každý nedokáže. V kostelech obdivujeme dřevěné vyřezávané oltáře, v zámcích točitá schodiště, v chalupách starožitné skříně. Byly vytvořeny poměrně jednoduchými nástroji a šikovnýma rukama umělce-řezbáře. Jaké uplatnění má současný řezbář?
"Klasická řezbařina, která kvetla v renesanci, baroku a ještě v secesi, se přežila," tvrdí Pavel Chocholoušek, vedoucí ateliérové praxe v oboru tvarování dřeva a řezby na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze 3. "Ani na naší škole se nestuduje jen čistá řezba. Řezbář je řemeslník a patří k mistrovi do dílny. Od něj se začátečník naučí ctít řemeslo a přiučí se všem dovednostem. Měl by se hodně koukat kolem a poznat řemeslnou tradici. Nestačí jen přiblížit se při práci co nejvíc skutečnosti nebo dohladka vyčistit svěřený kousek - to je truhlařina. Moderní řezbář, který absolvuje naši školu, je spíš výtvarník a bez sochařského základu se už neobejde."
Výtvarník i řemeslník
Dnešní řezbář musí být řemeslník, designér i výtvarník. "Už v prvním ročníku na studentech poznám, kdo je spíš zručný řemeslník a bude se věnovat klasické řezbě, nebo kdo je v řezbě pomalejší, ale má větší invenci a má šanci stát se spíš výtvarníkem nebo sochařem," říká Ivan Helekal, vedoucí ateliéru řezby zdejší školy. "Uchazeč o studium na naší škole nemusí ve všem vynikat, ale měl by mít zájem a chuť na sobě neustále pracovat, aby udělal za čtyři roky nějaký osobní pokrok. Nepochybně je třeba mít talent, ale já dávám přednost píli. Škola však není pro toho, kdo chce dělat řezbařinu, podmínkou. Tady už by mu nemělo padat nářadí z ruky, vedeme ho k tomu, aby ctil staré řemeslo a uměl ho sám převzít." Pavel Chocholoušek doplňuje: "Absolvent oboru tvarování dřeva a řezby tady získá výtvarný názor. Měl by na každém uměleckém kousku poznat, jestli je hezký, ze které je doby a co je opravdové řemeslo, zvládnout veškeré univerzální a dobové techniky, jako je pozlacování, intarzie, inkrustace a jiné. Úplně jiná práce je s kouskem z empíru, jiná v art deco, nic nelze opakovat podle šablony. Teprve až student získá zručnost a cit pro práci se dřevem, může se věnovat restaurátorské práci nebo sochařině."
Řezbář jako restaurátor
Od dvacátých let se na základě vývoje nábytkářství posunulo řezbářství od sochařské tvorby blíž k truhlářské práci, proto se řezbařina vnímala více jako řemeslo. Volné umění řezby se posunulo do akademičtější pozice, dělá ho však jen několik umělců. Bývalá družstva se rozpadla, proto se dnes řezbáři najdou v soukromých hutích, ale uplatňují se i ve výrobě loutek, dřevěných hraček a v restaurátorských dílnách. Soukromých zakázek pro řezbáře není mnoho, živí je především přidělené státní zakázky. Dnešní restaurátor i řezbář se musí umět ucházet o práci na konkursech, předvést svou práci, zpracovat a nabídnout rozpočet a za dohledu památkářů svou práci bez chyby a v termínu odevzdat. Oltář z kaple si musí na vlastní náklady rozebrat, přivézt, očistit a nalakovat. Nesmí používat žádný akryl, pouze přírodní barviva, aby se památky nepoškodily. "Řemeslo a prostorové vidění jsou základ," říká řezbář a restaurátor Jaroslav Ježek. "Uživit se řezbařinou dá i dnes, ale za cenu řehole. A tu každý nevydrží. Naše dílna se zaměřuje na restaurování historicky chráněných památek. Osmdesát procent restaurátorské profese obnáší práci ve špíně, zimě a s rozpouštědly, od kterých bolí hlava. Dvacet procent zbude na čistou práci, na dořezby, z čehož jen deset procent tvoří retuš," potvrzuje a ukazuje přitom na barevnou úpravu palisandru z kaple ve Skaličanech u Blatné. "To je třeba polychromie - poškozená místa se barevně zacelí tak, že to pozná odborník, ale nikoliv laik."
Hlavní je všestrannost
Jeho švagrová, Růžena Ježková, dodává: "Naše profese je sezonní. V kostele se dá pracovat od dubna do listopadu, ale stejně nám je zima. Převlékáme se na lešení, nemáme kde se umýt, nesmí nás rozházet pavouci ani myši, protože někdy spíme tam, kde jsme skončili s prací. Když se nám při rozebírání oltáře vysype na hlavu stoletá špína s holubinci, musíme pořádně zatnout zuby. Co se dá z kostela odvézt, na tom raději pracujeme v dílně." V gotické huti sekal Parléř kámen, Braun sochu, ale povrchová úprava se dělala zvlášť, třeba pozlacování obstarávali takzvaní štafíři. "Dnes si zajišťujeme všechno sami," pokračuje Růžena Ježková. "Teď pozlacuji, ale vystudovala jsem výstavnictví. Měli jsme ve škole fotografování, malbu, dřevodílny, práci s papírem i různé malířské techniky." Dnes se jí hodí všechno. "Na téhle zakázce pracujeme půl roku - jsme v dílně tři a máme dva pomocníky. Jde o to pochopit, jak který řezbář pracoval, a dostat to do ruky," vysvětluje Jaroslav Ježek. "Řezbář musí umět vytmelit praskliny, vybrousit podklad, smíchat hlinku s čerstvými bílky, nanést ji na vybroušenou křídu, pozlatit a nakonec celé vyleštit achátem. Zlato se leští chlebem, na pojení lazur se používá pivo, žloutek zase na fixaci temper - voskovaječná tempera je stará už 3000 let! Dcera, která se vyučila pozlacovačkou, se až tady naučí spoustu "fíglů", které na škole nepochytila. Když začínala, říkal jsem jí: nauč se řezat po dřevě, ostatní musíš vidět a cítit."
"Klasická řezbařina, která kvetla v renesanci, baroku a ještě v secesi, se přežila," tvrdí Pavel Chocholoušek, vedoucí ateliérové praxe v oboru tvarování dřeva a řezby na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze 3. "Ani na naší škole se nestuduje jen čistá řezba. Řezbář je řemeslník a patří k mistrovi do dílny. Od něj se začátečník naučí ctít řemeslo a přiučí se všem dovednostem. Měl by se hodně koukat kolem a poznat řemeslnou tradici. Nestačí jen přiblížit se při práci co nejvíc skutečnosti nebo dohladka vyčistit svěřený kousek - to je truhlařina. Moderní řezbář, který absolvuje naši školu, je spíš výtvarník a bez sochařského základu se už neobejde."
Výtvarník i řemeslník
Dnešní řezbář musí být řemeslník, designér i výtvarník. "Už v prvním ročníku na studentech poznám, kdo je spíš zručný řemeslník a bude se věnovat klasické řezbě, nebo kdo je v řezbě pomalejší, ale má větší invenci a má šanci stát se spíš výtvarníkem nebo sochařem," říká Ivan Helekal, vedoucí ateliéru řezby zdejší školy. "Uchazeč o studium na naší škole nemusí ve všem vynikat, ale měl by mít zájem a chuť na sobě neustále pracovat, aby udělal za čtyři roky nějaký osobní pokrok. Nepochybně je třeba mít talent, ale já dávám přednost píli. Škola však není pro toho, kdo chce dělat řezbařinu, podmínkou. Tady už by mu nemělo padat nářadí z ruky, vedeme ho k tomu, aby ctil staré řemeslo a uměl ho sám převzít." Pavel Chocholoušek doplňuje: "Absolvent oboru tvarování dřeva a řezby tady získá výtvarný názor. Měl by na každém uměleckém kousku poznat, jestli je hezký, ze které je doby a co je opravdové řemeslo, zvládnout veškeré univerzální a dobové techniky, jako je pozlacování, intarzie, inkrustace a jiné. Úplně jiná práce je s kouskem z empíru, jiná v art deco, nic nelze opakovat podle šablony. Teprve až student získá zručnost a cit pro práci se dřevem, může se věnovat restaurátorské práci nebo sochařině."
Řezbář jako restaurátor
Od dvacátých let se na základě vývoje nábytkářství posunulo řezbářství od sochařské tvorby blíž k truhlářské práci, proto se řezbařina vnímala více jako řemeslo. Volné umění řezby se posunulo do akademičtější pozice, dělá ho však jen několik umělců. Bývalá družstva se rozpadla, proto se dnes řezbáři najdou v soukromých hutích, ale uplatňují se i ve výrobě loutek, dřevěných hraček a v restaurátorských dílnách. Soukromých zakázek pro řezbáře není mnoho, živí je především přidělené státní zakázky. Dnešní restaurátor i řezbář se musí umět ucházet o práci na konkursech, předvést svou práci, zpracovat a nabídnout rozpočet a za dohledu památkářů svou práci bez chyby a v termínu odevzdat. Oltář z kaple si musí na vlastní náklady rozebrat, přivézt, očistit a nalakovat. Nesmí používat žádný akryl, pouze přírodní barviva, aby se památky nepoškodily. "Řemeslo a prostorové vidění jsou základ," říká řezbář a restaurátor Jaroslav Ježek. "Uživit se řezbařinou dá i dnes, ale za cenu řehole. A tu každý nevydrží. Naše dílna se zaměřuje na restaurování historicky chráněných památek. Osmdesát procent restaurátorské profese obnáší práci ve špíně, zimě a s rozpouštědly, od kterých bolí hlava. Dvacet procent zbude na čistou práci, na dořezby, z čehož jen deset procent tvoří retuš," potvrzuje a ukazuje přitom na barevnou úpravu palisandru z kaple ve Skaličanech u Blatné. "To je třeba polychromie - poškozená místa se barevně zacelí tak, že to pozná odborník, ale nikoliv laik."
Hlavní je všestrannost
Jeho švagrová, Růžena Ježková, dodává: "Naše profese je sezonní. V kostele se dá pracovat od dubna do listopadu, ale stejně nám je zima. Převlékáme se na lešení, nemáme kde se umýt, nesmí nás rozházet pavouci ani myši, protože někdy spíme tam, kde jsme skončili s prací. Když se nám při rozebírání oltáře vysype na hlavu stoletá špína s holubinci, musíme pořádně zatnout zuby. Co se dá z kostela odvézt, na tom raději pracujeme v dílně." V gotické huti sekal Parléř kámen, Braun sochu, ale povrchová úprava se dělala zvlášť, třeba pozlacování obstarávali takzvaní štafíři. "Dnes si zajišťujeme všechno sami," pokračuje Růžena Ježková. "Teď pozlacuji, ale vystudovala jsem výstavnictví. Měli jsme ve škole fotografování, malbu, dřevodílny, práci s papírem i různé malířské techniky." Dnes se jí hodí všechno. "Na téhle zakázce pracujeme půl roku - jsme v dílně tři a máme dva pomocníky. Jde o to pochopit, jak který řezbář pracoval, a dostat to do ruky," vysvětluje Jaroslav Ježek. "Řezbář musí umět vytmelit praskliny, vybrousit podklad, smíchat hlinku s čerstvými bílky, nanést ji na vybroušenou křídu, pozlatit a nakonec celé vyleštit achátem. Zlato se leští chlebem, na pojení lazur se používá pivo, žloutek zase na fixaci temper - voskovaječná tempera je stará už 3000 let! Dcera, která se vyučila pozlacovačkou, se až tady naučí spoustu "fíglů", které na škole nepochytila. Když začínala, říkal jsem jí: nauč se řezat po dřevě, ostatní musíš vidět a cítit."
