Je začátek září, kdy i největší laici registrují probíhající vinobraní. Nabízí se proto otázka, kdy má vinař nejvíc práce?
Vinař má pořád hodně práce, zvlášť když je to současně vinař i vinohradník. V některé momenty se sejde, že se ještě sklízí na vinici, ale přitom už se pracuje ve sklepě. To období je na jednu stranu příjemné, protože se úročí plody celoroční práce, ale zase té práce je skutečně moc.
A to období je právě teď, v září?
To záleží na počasí, na slunci a na vlhkosti. Některý rok je sklizeň hroznů a jejich zpracování ve sklepě o něco dříve, některý později, ale obecně se dá říct, že je to přelom srpna a září.
Vy už hrozny sklízíte hodně dlouho.
Příští rok už to bude 40 let, svoje první víno jsem vyrobil v 17 letech. U nás měl každý kousek vinohradu, k tomu sklípek, a tak nějak zahrádkářsky se vinaření věnoval. Stejně tak moji rodiče. Když jsem byl malý chlapec, tak jsem jim pomáhal, někdy jsem musel, někdy jsem chtěl, jak už to u dětí bývá. Ale samozřejmě mě vinaření zajímalo a odmalička jsem odkoukával, jak na to.
Takže vinařské podnikání má u vás rodinnou tradici?
Tak bych to neřekl. Tehdy tady byla totalita a nikdo ve velkém hospodařit nemohl. Ale začal jsem hned po revoluci, kdy už bylo možné začít podnikat a věnovat se vinařství profesionálně. A taky to mělo postupný vývoj, nic jsem neměl, začínal jsem od nuly a všechno jsem musel vybudovat.
Vzpomenete si ještě, jaké největší problémy jste tehdy začátkem devadesátých let musel překonat?
Já jsem ani problémy moc nevnímal. Byl jsem šťastný, že jsem v 25 letech zažil pád bolševického režimu a konečně se mohl realizovat. Ony nějaké výzvy jsou pořád i teď. Člověk musí pořád něco řešit a překonávat, ale o tom podnikání právě je, a to mě na tom baví. Aktuálně třeba řešíme nedostatek zaměstnanců v zemědělství i ve službách. Právě teď sháníme traktoristy a nejsme schopní je získat, ti lidé prostě nejsou.
Skoupil jste více než 100 hektarů vinic. Lidé po revoluci neměli o vinohradnictví zájem?
Konkrétně tady u nás na Mikulovsku fungoval státní statek, který užíval většinu pozemků. Byl to takový zvláštní vztah, lidi donutili vložit jejich pozemky do společného kolektivního hospodářství, a pak na společném pracovat, což trvalo skoro padesát let a nikdo nemohl pořádně ve velkém hospodařit.
Byly třeba situace, kdy v restituci získalo pozemek osm dědiců rozstrkaných po celé republice, pro které by bylo složité s ním nějak pracovat, tak ho prodali. Spousta lidí neměla o pozemky v restituci vůbec zájem. Hrozny tehdy stály 3,50 Kč za kilogram a každý si řekl, proč by se měl dřít na vinohradě, když si může hrozny levně koupit.
Ale já jsem chtěl od začátku mít vlastní pozemky a věnovat se tomu naplno. Postupně jsem získával pozemky od původních vlastníků, až jsem se dostal na dnešní výměry.
Díky tomu jste dnes největší biovinař v Česku.
To ale nebylo způsobeno tím, že bych měl nejvíc vinic, ale tím, že jsem měl před patnácti lety odvahu. Začal jsem v roce 2006 a o dva roky později jsem celou výměru svých vinic převedl do ekologického hospodaření. Tehdy se celý systém teprve rozvíjel, ale už k němu bylo možné přistoupit. Já jsem měl jen chuť a odvahu to udělat.
Jak vlastně funguje ekologické hospodaření? Můžete uvést nějaký příklad?
Například na hnojení používáme pouze svůj vemikompost, který vytváří kalifornské žížaly. Žížaly krmíme organickou hmotou, která vzniká při výrobě vína. Konkrétně takzvanými matolinami, což jsou zbytky z lisování hroznů.
To je úplně jednoduchá věc, ale je geniální, že zpracujete zbytky, které by se jinak vyhodily, na perfektní hnojivo. Vyrábíme vlastní preparáty, například výluhy z kompostu, z kopřiv, z březových větviček, z přesličky a podobně. A tyto přípravky potom používáme na ochranu nebo výživu vinic.
Přesuňme se od pěstování hroznů k vínu jako nápoji. Jak vaše podnikání ovlivnila pandemie? Obchodníci s alkoholem většinou říkají, že jim prodeje vzrostly.
To se nedá tak jednoznačně říct. Všechny restaurace a vinárny a další provozy, se kterými dlouhodobě spolupracujeme, měly dlouhodobá omezení, takže tam odběr výrazně klesl. My ale samozřejmě používáme různé prodejní kanály, a pokud mluvíme o internetovém obchodu pro koncové zákazníky, tak tam k nárůstu došlo, jak si lidé kupovali víno domů. E-shop už jsme měli, jenom jsme přidali platbu kartou.
Když jsme u e-shopu, víte, kam nejdál vaše víno doputovalo?
My samozřejmě nesledujeme osud každé lahve, ale teď velmi úspěšně dodáváme víno do Kanady a také spolupracujeme s prodejci v Japonsku.
Vaše vína mají řadu cen a medailí. Je mezi nimi nějaké, kterého si vážíte více než ostatních?
Nepřikládám cenám absolutní váhu, protože pro mě je důležitější, aby nás práce bavila a lidem naše víno chutnalo. Ale samozřejmě nás každé ocenění těší. Máme i spoustu ocenění ze zahraničí, ale pro mě má obrovskou hodnotu, že sedm roků v řadě držíme titul biovíno roku. To je ocenění v rámci soutěže Česká biopotravina roku, kterou provozuje svaz PRO-BIO.
Z vašich hroznů se budou vyrábět i Vinea mošty. Dovedu si představit, že řada pravověrných moravských vinařů by z toho nadšená nebyla.
(Smích) Já to nepovažuji za nic špatného. Víno je přece potravina a ta má různé formy. Na začátku jsou hrozny, které se dají jíst. Potom je vylisovaný mošt bez alkoholu, který můžeme pít. V České republice, ale i v některých dalších státech, se pak vyrábí takzvaný burčák, což je vlastně rozkvašený mošt. No a potom je víno v lahvi. Ale pořád je to potravina.
Asi se shodneme, že dětem nebudeme nalévat voňavý ryzlink rýnský, ale dáme jim radši mošt. A když je kvalitně vyrobený a ochucený, jak jej připravuje Vinea, je to pozitivní. Takové mošty mají úžasné vlastnosti. Nejen že jejich výroba nezatěžuje přírodu, tedy pokud vznikly v rámci ekologického hospodářství, ale mají také spoustu přírodních cukrů, minerálů, vitamínů a vůbec prospěšných látek.
Kromě vína a moštů máte taky vlastní hotel. Co vás k jeho pořízení vedlo?
Já myslím, že je to úplně logická volba. Vyrábíte víno, nabízíte ho hostům a hosty potřebujete někde ubytovat. Máte firmu, potřebujete místo, kde můžete pořádat prezentace obchodním partnerům.
Podle mě k vinařství nějaká zemědělská usedlost patří. Já si chovám i vlastní husy, máme jich ve vinařství 250, takže na svátek svatého Martina můžeme nabízet svatomartinskou husu. Taky máme vlastní slepice a vajíčka. Je to prostě hospodářství a já se snažím, aby všechny věci společně dávaly smysl, vzájemně se podporovaly a kruh se uzavíral.
Petr Marcinčák (56 let)
|
Jaké jsou vaše plány pro nejbližší období? Když přeskočíme aktuální vinobraní.
Pořád je co zlepšovat. Kromě toho, že připravujeme stále nové výsadby vinic, chceme ještě o kousek vylepšit naše ekologické hospodářství. Už si vyrábíme vlastní biodynamické přípravky a posouváme se směrem k biodynamice. Taky uvažujeme nad určitou možností, jak z našich velkých ploch vinic využívat bylinné části révy, které se musí odstraňovat v průběhu vegetace. Máme například studie, že je možné je využívat v kosmetice. Teď děláme již zmíněné mošty. Zkrátka pořád musíme hledat nějaké nové cesty.
Na začátku jste říkal, že vy jste rodičům někdy pomáhal proto, že jste chtěl, někdy proto, že jste musel. Jak to mají vaše děti? Chystáte se jim vinařství v budoucnu předat, nebo je to nebaví a budete hledat kupce?
(Smích) Já rozhodně vinařství prodávat nebudu a předám ho dětem. Jestli ho pak prodají ti, co přijdou po mně, to nemůžu zaručit, ale myslím, že ne. Spolupráce i v rodině naštěstí dobře funguje. Samozřejmě, když teď dva týdny v kuse pršelo a my jsme museli pracovat na vinici, tak to velká zábava nebyla, ale teď je zase pěkně a zase už nás práce baví.
