Bohunka Krejčí sbírá starožitnosti. Unikátní kousky nábytku, většinou prvorepublikového, sama opravuje a zařizuje jimi svůj byt. O podnikání nikdy vážně neuvažovala. „Spíš to bylo v rovině snů, že kdybych si někdy otevřela obchod, byl by to obchod se starožitnostmi,“ říká. Samotné se jí ale do podnikání nechtělo. Veronika Benešová zase snila o tom, že bude pracovat rukama a vytvářet pěkné věci. „Neměla jsem úplně jasnou představu, ale pořád jsem to měla v hlavě a říkala jsem si, kdy asi přijde ta chvíle,“ vypráví. Ta chvíle přišla, když se obě dámy setkaly.
Bohunka Krejčí (38 let)
 |
Neříkejte mi, že tak závažné rozhodnutí jako je vlastní podnikání, vznikne během pěti minut. Jak a kde to tedy začalo?
Bohunka Krejčí: Všechno začalo v blázinci (smích). Pracovaly jsme totiž obě pro Linku bezpečí v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, já jsem zajišťovala vzdělávání, Veronika pracovala jako fundraiser. Naše práce zahrnovala rozesílání poměrně velkého množství e-mailů na všechny čtyři světové strany a nám začaly chybět hmatatelné výsledky naší práce. Jedno odpoledne jsme spolu svorně nadávaly, že číslovky u doručené a odeslané pošty nám k pocitu naplnění prostě přestávají stačit. Oprášeno pak vzniklo doslova během pěti minut.
Veronika Benešová: Shodly jsme se, že máme vztah ke starému nábytku a že jeho restaurování by nám přinášelo radost. Jednak jde o manuální práci s viditelnými výsledky a také nás lákalo objevovat zašlou slávu kvalitního českého nábytku, který i po sto letech může výborně posloužit a dělat parádu. Název Oprášeno přišel tak nějak sám, řekly jsme ho skoro naráz. Pak už zbývalo jen registrovat doménu, takže Oprášeno vážně vzniklo během několika minut.
Dnes máte svůj obchůdek v pražském Karlíně, jak dlouho to trvalo od nápadu do otevření?
Bohunka: Ten nápad přišel 29. února loňského roku, to jsme teď dohledaly podle faktury za registraci domény. Pak jsme o Oprášenu hodiny a hodiny mluvily a plánovaly, hledaly prostor a malovaly si, jaká to bude pecka. Nechtěly jsme být klasické starožitnictví, kde se na věci bojíte sáhnout. Proto jsme Oprášeno koncipovaly jako obývací pokoj, kde si můžete posedět, dát si kávu a nasávat atmosféru. A pokud se vám na židli dobře sedí, líbí se vám stoleček nebo lampa nebo se vám dobře pije káva z hrníčku, můžete si všechny věci koupit a odnést domů. Otvíraly jsme v listopadu.
Musely jste něco do začátku investovat? A musely jste si půjčit?
Veronika: Vlastně vše, co tady vidíte, jsme dělaly samy, jen podlahu dělal podlahář profesionál. Vše jsme si navrhovaly a zařizovaly, dokonce včetně válečkování stěn, i některý nábytek jsme samy opravovaly. A právě do nákupu nábytku jsme investovaly nejvíc peněz.
Bohunka: Vstupní investice byla v řádu několika set tisíc, a bylo to z vlastních úspor. To byla naše první zásada, na které jsme se obě shodly, že kdyby naše podnikání mělo dojít do fáze, že bychom si musely půjčit, tak to raději zavřeme.
Máte tady zařízený prvorepublikový obývák i pracovnu. A neslouží jen jako klasická prodejna starožitností.
Veronika: To určitě ne, a byla by to škoda takový prostor nevyužívat i jinak. My samy pořádáme akce, promítáme filmy, u toho každý sedí ve svém křesílku, má svůj stoleček a pije tematický drink ušitý na míru přímo k filmu. Také u nás proběhla vystoupení autorské poezie, promítání z cest nebo odborné semináře.
Bohunka: Prostory i pronajímáme a naši kancelář docela často využívají koučové a psychoterapeuti.
Veronika Benešová (29 let)
 |
Nábytek půjčujete i pro filmování. Už si někde vaše kousky zahrály?
Bohunka: Přímo v našem prostoru proběhlo natáčení hudebního videoklipu i focení glamour fotografií. Teď jsme zapůjčily pár našich skleniček a karaf na focení Magdalény Kožené ve stylu Grety Garbo, tak se těšíme na výsledek.
Jak nábytek a doplňky hledáte?
Veronika: Začínaly jsme aukcemi na Aukru, ale brzy jsme si vytvořily okruh lidí, se kterými dlouhodobě spolupracujeme a obracíme se na ně v momentě, kdy potřebujeme něco konkrétního. Nebo nám naopak oni posílají nabídku kusu nábytku, který by mohl odpovídat našemu konceptu.
Vy nábytek i opravujete? Tedy můžu přijít s nějakou starožitností z půdy od babičky?
Bohunka: Můžete přinést jakoukoliv starožitnost z půdy od babičky, pokud ji unesete a nám se vejde do dveří. My samy dokážeme opravit povrchové vady na dřevěných částech nábytku, osmirkovat, obrousit, vytmelit, namořit, nalakovat, naolejovat, navoskovat…
Veronika: Něco jsme nastudovaly a absolvovaly jsme několik kurzů. Na složitější opravy, jako je doplňování dýhy, opravy konstrukcí nebo čalounění máme svého restaurátorského mistra a čalouníka.
Jak se podniká ve dvou? Ve dvou se přece docela špatně hlasuje?
Bohunka: To je pravda, ve dvou se hlasovat nedá. Nicméně situace, kdy jsme si každá stála neústupně za svým, jsou jen zřídka. Pro takový případ jsme daly do naší společenské smlouvy hod korunou, takže v případě sporu za nás rozhoduje třetí síla.
Veronika: Nedávno jsme zkoumaly složení „podnikatelských párů“ a zjistily jsme, že u většiny dvojic má jeden vizi, kterou stále posouvá a modifikuje, vymýšlí a maluje, zná plán cesty, točí volantem a šlape na plyn. Ten druhý pak hlídá stav paliva, kde je jaká červená a měření rychlosti. U nás spíše obě koukáme na horizont a užíváme si vítr ve vlasech, ale také se postupně učíme. Koneckonců potřeba zorientovat se v administrativní džungli kolem založení obchodu a nutnost zůstat průběžně srozumitelný pro všechny české úřady člověku brzy nasadí pevné opratě.
Uživí vás vaše podnikání?
Bohunka: Zatím je to tak, že pokryjeme náklady na prostor a co máme navíc, to dáváme do nákupu a opravy nových věcí. Samozřejmě jsme si na začátku malovaly, jak nás Oprášeno bude během pár měsíců živit, ale brzy nám bylo jasné, že k tomu je před námi ještě dlouhá cesta. Takovýto projekt potřebuje svůj čas, než se rozjede, než si najde svoji klientelu. A nemyslím si, že by nám pomohl nějaký mohutný marketing. Dobrá pověst podniku, jako je ten náš, se předává spíš tak, že si to lidé řeknou.
Kde vidíte Oprášeno za deset let?
Bohunka: My budeme rády, když budeme moci prodávat nábytek, který samy opravíme, když tady budeme pořádat akce, když nás ten prostor uživí a my z toho něco málo budeme mít. To celé vzniklo jako projekt na splnění snu. Zní to romanticky, ale já jsem přesvědčená, že je nutné nezatížit svůj podnikatelský plán příliš velkým nárokem, že na tom člověk musí zbohatnout.
Veronika: Povedlo se nám vytvořit prostory s nezaměnitelnou atmosférou. Rozhodně nás to hodně bavilo a máme radost, že se na nás obrací lidé, abychom jim pomohly s návrhem a vybavením interiéru, teď například máme na starost i vybavení jedné krásné barokní fary. A mně se na tom líbí, že dáváme starému kvalitnímu nábytku druhou šanci.
Co vám tedy podnikání přináší? Peníze zatím ne, jak jsme pochopila.
Veronika: Peníze zatím ne. V rubrice Finance říkat, že peníze nám to zatím nepřináší, to nezní dobře (smích). Přináší nám to rozhodně odpočinek a radost. Tady si saháte na historii. Já třeba přemýšlím, když mám židli z roku 1906, kdo všechno v ní seděl. I nábytek má příběh a navíc, když spolu na něčem děláme, brousíme a lakujeme, tak se u toho i dobře bavíme. Dobrá nálada a fyzická práce s člověkem udělá hrozně moc. A přináší to uspokojení, my jdeme z práce a říkáme si, to byl super den, to se nám to povedlo, jsme šikovné. A na tom opraveném nábytku je vidět, že opravdu šikovné jsme. To je na tom pro mě asi to nejcennější.
Bohunka: Když člověk dává svoje úspory do nějakého podnikání, musí si ujasnit, co si za to kupuje v případě, že se mu investice nevrátí. Takže já jsem si koupila obrovskou životní radost. Koupila jsem si místo, kde můžu zrealizovat každý svůj nápad, i když je úplně bláznivý. Místo, kde nikdo neříká: „Schvalujeme, neschvalujeme“. Místo, kde si můžu dělat, co chci. Takže já jsem si za to koupila svobodu.
