Jako malý kluk měl v plánu být architektem. Nebyl to vyloženě sen, ale velmi dobře mu šlo kreslení a malování, které by v této profesi mohl uplatnit. Později chtěl být vojákem nebo kriminalistou. „Právě díky přání stát se mužem ve zbrani jsem si vybral studium na tehdejší Střední odborné škole ochrany osob a majetku,“ vypráví Lukáš Matějček.
Pokračování studií na vysoké škole ovšem odložil a vydal se do Nepálu, kde jako dobrovolník pomáhal čtvrt roku učit děti v malé vesnici v podhůří Himálaje angličtinu. A pak cestoval dál. „Vzhledem k poloze Nepálu byla Indie jednoduchým rozhodnutím. Navíc mě vždycky lákala a já jsem věděl, že tam musím,“ vzpomíná. Ještě v maturitním ročníku chodil na brigády do skladu a za rok si našetřil něco okolo třiceti tisíc. Část z nich padla na letenku a zbylých dvacet tisíc měl na půlroční cestu. S penězi vyšel jen tak tak, ale výprava do Indie mu tak trochu změnila život.
Osudným se vám stalo setkání s Indem Dennisem. Nebo spíše to, že se vám na cestě rozpadl batoh a potřeboval jste si koupit nový?
Rozhodně setkání s Dennisem. Pro koupi batohu u něj jsem se rozhodl, abych jej mohl nosit doma v Česku nebo si ho brát na krátké výlety po Evropě. Zaujal mě jeho styl, materiál i způsob zpracování. Zároveň jsem si chtěl z cest přivézt něco originálního, čímž batoh, který mi Dennis ušil, rozhodně byl.
Naše první setkání bylo velmi zajímavé a intenzivní. Když jsem jeho obchůdek v uličkách prastarého pouštního města Džaselmér objevil, seděl zrovna na zemi a pracoval na nové peněžence. Na stěně jeho krámku jsem viděl batoh, který jsem si okamžitě zamiloval. Musel jsem ho mít, i když jsem věděl, že si další tři dny nebudu moci koupit žádné jídlo. (smích) V tu dobu jsem byl na cestě už čtyři měsíce, takže financí ubývalo. Nicméně batoh jsem vážně chtěl, takže když mi Dennis řekl, že je to vystavený kus, který není na prodej, ale že mi na počkání ušije nový, úplně stejný, byl jsem nadšený. Pak mi jeho žena uvařila čaj a já šest hodin pozoroval, jak pod jeho rukama batoh vzniká.
Kdy vás napadlo, že by se ručně vyráběné batohy z Indie mohly prodávat i u nás? Hned na místě? Nebo až doma? Dlouho jste přemýšlel, radil se s kamarády a rodiči, vypracovával business projekt a prováděl marketingové průzkumy nebo jste si jednoho dne řekl, zkusím to, a zavolal do Indie?
Přesně, ta poslední možnost je správně. (smích) Prostě jsem to zkusil a ono to vyšlo. Během dvou let po tom, co jsem se vrátil z Indie, jsem se odstěhoval z Ostravy do Prahy a začal jsem pracovat ve fototiskovém studiu. Celou tu dobu mi byl batoh, který mi Dennis v roce 2015 ušil, skvělým společníkem, tak jsem se jednoho večera v malinké garsonce na Kavalírce rozhodl, že najdu starou vizitku, kterou mi dal Dennis tehdy v Indii, a napsal jsem mu mail. K mému překvapení přišla do pár dnů odpověď, že si mě pamatuje. Za poslední úspory jsem od něho koupil deset různých typů batohů a tašek a nechal je dopravit do Česka.
Nebál jste se, že o peníze přijdete, že si nikdo batoh nekoupí?
Bál jsem se, že o batohy nebude zájem. Ne o to, že přijdu o peníze. V životě vyznávám jednu důležitou filozofii, snažím se dělat věci, které mě činí šťastným. I za cenu toho, že mě to bude něco stát. Tím chci říct, že když jsem přemýšlel nad Bagindem (název značky i firmy - pozn.red.), nedělal jsem to jen proto, aby mě to jednou živilo. Pro značku jsem byl ochoten dýchat a to platí i teď, kdy se jí živím.
Navíc se mi povedlo najít investora, kterým byl Václav Staněk, spoluzakladatel a nynější spolumajitel Bagind. Měl jsem tedy produkt a měl jsem příběh. Zprovoznili jsme e-shop a začali tvořit značku, která před pár dny oslavila své třetí narozeniny.
Jaké byly vaše začátky?
V prvním půlroce nám to moc nešlo. Vlastně, nešlo nám to skoro vůbec a prodali jsme dohromady něco okolo padesáti batohů. První vánoční sezónu se to však zlomilo a my se dostali konečně na úroveň, kdy jsme nebyli v mínusu. Na dobu, kdy jsme se posunuli k zeleným číslům, jsme si museli ještě nějaké měsíce počkat, ale vyplatilo se. Teď, pod třech letech vytrvalé práce, máme na kontě zhruba 13 000 prodaných výrobků a tisíce spokojených zákazníků. Jak v životě mnohdy platí, stačilo věřit a vytrvat.
Lukáš Matějček (25)Maturoval na Střední odborné škole ochrany osob a majetku v Ostravě. V roce 2017 společně s kamarády Václavem Staňkem a Jiřím Hečlem založili firmu Bagind company s.r.o. Návrhy batohů, kabelek i peněženek vznikají v Česku, výrobky se šijí v tradiční rodinné firmě v pouštním městě Džaselmér v Indii. Prodává v e-shopu i v kamenných prodejnách, které provozuje společně s firmou Vasky společníka Václava Staňka. K dnešnímu dni ze zisků firmy podpořil zhruba 450 dětí v indických horách nákupem školních pomůcek. Má v plánu postavit v Džaselméru školu. Ve volném čase čte, píše knihu, sleduje seriály, cestuje, chodí běhat nebo tráví čas s kamarády v přírodě. Nejraději ale pracuje. |
Čím si vysvětlujete takový nárůst a co jste pro to musel udělat?
Vytrvale pracujeme na komplexní tvorbě kvalitní a dobré značky. A hlavně, máme reklamu, která je efektivní, výkonná a vkusná. Jsme prioritně e-shop, tudíž jsme se museli naučit a stále se učíme, jak dělat opravdu kvalitní digitální marketing. Mám kolem sebe tým nadaných lidí, kterým většinou není ani třiadvacet. Schopnostmi jsou však dál než spousta jejich vrstevníků a jsem za ně vděčný.
Otevřel jste tři kamenné obchody. S tak úzkým sortimentem, to je docela odvaha?
To je spíš splněný sen, využitá příležitost a touha po růstu. (smích) Kamenný obchod jsme společně se spřátelenou značkou Vasky mého společníka Václava Staňka otevřeli po roce fungování Bagind. V době, kdy jsme byli teprve prvních pár měsíců v zelených číslech. V době, kdy jsme neměli ani deset výrobků a vyráběli jsme jen v přírodní hnědé barvě. Věřili jsme ale, že máme dostatek nápadů, abychom neměli další rok problém vystavit toho mnohem více. A ono se to podařilo.
Za nás je spolupráce právě krásná v tom, že se mnohdy stane, že si slečna přijde vyzvednout boty Vasky a odchází i s naší kabelkou a peněženkou. (smích)
Návrhy batohů vznikají u nás, proč? Má český zákazník jiné požadavky?
Rozhodně. To byl hned první důvod, proč jsme si výrobky začali sami upravovat a navrhovat. Dalším důvodem byla bezesporu potřeba vlastní realizace a otisku svých nápadů k obrazu svému. Ve většině výrobků najdete můj nápad. Jsou také kusy, které navrhl sám Dennis, a my tam jen něco málo upravili. A jsou také produkty, které jsme vytvořili se společníky. Chtěli jsme poskytnout výrobek, který jsme na trhu nemohli najít. Nebylo tedy nic jednoduššího, než ho nakreslit a vyrobit.
Pořád šijete v Indii. Vlastně jste mohl začít šít sám?
Věříte, že to, že batohy budu šít sám, mě ani nenapadlo? Byl jsem tak nadšený do myšlenky, která se mi v hlavě postupně rodila a do toho, jakým způsobem a s kým celá výroba probíhá, že jsem šel za jedním cílem. Prodávat a navrhovat stylové batohy, které Dennis a jeho malá rodinná dílna vyrobí. Dennis mi poslal ceník, se kterým jsem souhlasil. Tak jednoduché to bylo. Vše na dobré slovo, důvěru a přátelství, které se nám časem ještě mnohonásobně prohloubilo.
Výroba v Indii je podstatou značky. Podporujeme lokální, tradiční výrobu. Naše výrobky šijí šikovní lidé v rodinných domech, kde si zároveň hrají děti a ženy vaří jídlo. Tato tradice tam funguje po staletí a například Dennisův dědeček šil boty pro tehdejší královskou rodinu.
I materiál je místní. Dennisova rodinná výroba bere kůži od ověřených dodavatelů, kteří chovají zvířata především na maso a mléko. Kůže je pak zbytek, který potřebují zpeněžit, aby se neplýtvalo něčím, co může posloužit ještě dlouhá léta.
Dennisovi a jeho firmě nejspíš společné podnikání pomohlo?
Ano, pomohlo. Když jsme u Dennise před třemi lety začali vyrábět, zaměstnával nárazově šest lidí z okruhu rodiny a nejbližších přátel. Momentálně naše společná výroba dává práci okolo osmdesáti zručným lidem, kteří už nevyrábí pro nikoho jiného, než pro značku Bagind.
V této době, kdy celý svět zasáhla krize covid-19, jsou v Indii vděční o to víc, protože kdyby neexistoval Bagind, byli by tito lidé z velké části závislí na turismu, který teď ovšem vůbec nefunguje a jen tak se to nezmění.
Jak zasáhla koronavirová krize vás?
27. dubna jsme znovu otevřeli prodejny, byly zavřené něco málo přes měsíc a během té doby jsme se intenzivně věnovali jejich zvelebování a zlepšování, tak abychom „čas klidu“ využili co nejefektivněji. Je pravda, že z Indie nám už skoro dva měsíce nepřišlo žádné zboží a to je velký problém.
Naštěstí jsme od nového roku začali připravovat hlavní sezónu, což jsou u nás Vánoce a díky tomu jsme první týdny krize přečkali celkem obstojně. Zájem ze strany zákazníků byl a je stále silný, ovšem zásob ubývá. Momentálně jsou sklady z třetiny vyprodané a na první zásilku z Indie čekáme jak na smilování. Měla by dorazit za pár dnů a pak už to snad bude jen lepší a lepší.
Jaké máte plány do budoucna?
1. června začíná kampaň na předprodej mé první knihy, je to cestovatelský román. Také bych se chtěl zčásti usadit. Nicméně cestování bych nerad věšel na hřebík. (smích) Už se nemůžu dočkat, až si zase nasadím batoh a na pár týdnů zmizím někam do divočiny.
A co se týče podnikatelských plánů, rádi bychom vstoupili hned na několik evropských trhů, mezi kterými by se mělo objevit Maďarsko, Slovensko, Polsko a také některé z německy mluvících zemí. Nové modely i nové barvy jsou samozřejmostí.
