Svou první firmu založila Hana Krejčí společně s bratrem už na vysoké škole a zpočátku se věnovali grafickému designu. „Neměli jsme velké ambice podnikat a vydělávat peníze, spíš jsme se chtěli učit nové věci. Neměli jsme žádnou strategii ani plán, nebavil nás obchod, takže jsme v podstatě dělali všechno, co po nás klienti chtěli,“ vzpomíná na své začátky Hana Krejčí. V rodinné firmě pracovala patnáct let a chtěla v ní pracovat i dál, ale problém nastal, když se jí narodila druhá dcera. „Chtěla jsem obojí, svoji práci, která mě baví, ale zároveň jsem se chtěla věnovat dítěti, které mě potřebovalo,“ říká.
Tehdy ji napadlo založit centrum pro rodiče, kde by si děti hrály, a rodiče pracovali, sdílenou kancelář neboli coworking. Začala pracovat na projektu, dělala průzkum trhu a rozšiřovala informace o tom, co chystá. Pavlína Brandowská byla jednou z těch, které projekt zaujal, a původně u Baby office hledala zaměstnání. Nakonec se rozhodla do projektu vstoupit jako společnice.
Jaké byly vaše začátky?
Hana: Když si na tu dobu vzpomínám, tak to byla jedna velká jízda. Začátek našeho podnikání byl takový adrenalinový zážitek. Bylo to úžasné nadšení, měly jsme poměrně silnou mediální podporu, široký okruh našich známých nám blahopřál, všichni nás chválili a fandili nám.
Pavlína: Dlouhou jsme hledaly vhodné prostory, potřebovaly jsme skloubit pracovní zónu se zázemím pro děti a chtěly jsme velké prostory za přijatelnou cenu. Nakonec se nám podařilo najít rodinný dům se zahradou v Michli.
Hana: Do přípravné fáze projektu jsme investovaly obrovské množství času. Více než rok jsme projekt rozmýšlely, připravovaly, hledaly partnery i způsob realizace.
Už v roce 2012 jste dokonce vyhrály Rozjezdy. Co to pro vás znamenalo?
Hana: Výhra v pražském kole Rozjezdů pro nás byla tím hlavním impulsem, proč jsme po měsících příprav skutečně otevřeli. Bylo to pro nás obrovskou motivací a dodalo nám to sebedůvěru. Vždyť jsme dokázali přesvědčit porotu, aby mezi tolika skvělými projekty vybrala právě nás. Díky tomu jsme získaly i první velkou zakázku na mikulášskou besídku.
Do začátku podnikání jste investovaly více než milion. To je docela dost.
Hana: Ono to se nezdá, ale když to spočítáte, jen nájem domečku v Michli nás vyšel zhruba na padesát tisíc měsíčně. Musely jsme investovat do úprav a vybavení prostor. I na tom jsme si daly záležet, myslely jsme si, že i díky krásně a funkčně zařízeným prostorám získáme zákazníky. Hned od počátku jsme přijaly recepční, abychom se my dvě mohly věnovat rozvoji projektu. Taky jsme platily dobré chůvy, protože jsme si vždy zakládaly na tom, že naše služby musí být kvalitní.
Jak se o vás dozvěděli rodiče?
Hana: Já sama se živím internetovým marketingem, takže propagaci jsme si zajišťovaly z velké části samy, dost jsme do publicity investovaly. Hodně se tehdy o našem projektu psalo v médiích.
Pavlína: Velkou mediální podporu jsme získaly po výhře pražského kola soutěže Rozjezdy, další nastala při rozjezdu částečně dotovaného provozu. Média ráda inzerovala informaci o službě, která je zdarma. To nám pomohlo dostat se do povědomí rodičů.
Podařilo se vám získat dotaci z Evropských fondů, jak vám to pomohlo?
Hana: Když to hodnotím zpětně, tak nás to spíše zbrzdilo v rozvoji. Ano, díky dotaci jsme byli vidět, dotace nám pokryla polovinu nákladů. Jenže podmínkou dotace bylo, že se nesměli míchat klienti, kteří čerpali služby zdarma, s těmi, kteří si je už začali platit. Takže vznikly další náklady s úpravou prostor. Navíc se ukázalo, že ti, kteří si přišli služby bezplatně vyzkoušet, nezůstanou a nezačnou si je platit. Platící klientela k nám přicházela jinými cestami. Zákazníci o nás tedy věděli a chodili k nám, jen ne v té míře, jakou jsme potřebovaly, aby byl projekt udržitelný.
Pavlína: Lidé začali chodit do dotované části a v té placené se nám postupně podařilo naplnit školku. Jen o coworking, sdílenou kancelář, což byl náš prvotní záměr, moc zájem nebyl. Zjistily jsme, že maminka dá raději dítě do školky a sama si jde zařizovat své věci, které s dětmi nestíhá.
Hana: Dotace má tu nevýhodu, že má nastaveny parametry, které musíte splnit za jakýchkoliv podmínek. I když v praxi zjistíte, že věci nefungujou, jak jste si představovali, tak to stejně musíte splnit. Takže naše energie šla do toho, abychom splnily to, co se po nás chtělo, místo abychom se věnovaly byznysu.
Když se vrátíme k začátkům, otvíraly jste v dubnu roku 2013, jak to vypadalo?
Pavlína: Nebyla to žádná sláva, nejprve jsme si myslely, že problém je jen v tom, že většina maminek má do konce školního roku zajištěnou školku nebo nějaké hlídání a že v září se to rozjede.
Hana: Když ale byly hned po prvních několika měsících reálné výsledky oproti business plánu ve velkém mínusu, viděly jsme, že musíme změnit strategii.
Bylo těžké přiznat si, že váš původní podnikatelský záměr nevyšel?
Hana: Jednoduché to rozhodně nebylo. Já jsem byla přesvědčená, že jsem našla díru na trhu. Ale ukázalo se, že podnikajících maminek nebo těch maminek, které mají home office a jsou ochotné dojíždět mimo domov do coworkingu není tolik, aby se náš projekt uživil.
Pavlína: Přiznat si, že to není samostatně ekonomicky udržitelný projekt a že některé věci nejdou podle našich představ, rozhoupat se a udělat krok stranou bylo těžké. Když se to ale podařilo, moc se nám ulevilo.
ProfilHana Krejčí (43 let) Vystudovala fakultu sociálních věd UK v Praze. Podnikat začala už na vysoké škole. Žije s přítelem a má tři děti. Pavlína Bandrowská (41 let) Vystudovala gymnázium. Začínala jako administrativní pracovnice. Je vdaná a má jedno dítě. V roce 2013 společně založily Baby office. |
Přestěhovaly jste se do jiných a levnějších prostor do pražské Krči. Jak jste změnily váš byznys model? Přibylo vám aktivit?
Pavlína: Dalo by se říci, že našich aktivit je dokonce méně. My jsme totiž ve snaze o maximální osvětu našeho projektu i tématu slaďování pracovního a rodinného života měly nutkavou potřebu využívat každé příležitosti, která se kolem nás mihla a zapojovat se do různých aktivit různými směry. Ale pak nám došlo, že musíme soustředit energii jedním směrem.
Hana: Stále nabízíme všechny aktivity na jednom místě pod jednou střechou a pod naší značkou, některé jsme ale přenechaly samostatným podnikatelským subjektům, což se ukázalo jako správné rozhodnutí. Miniškolka pod vedením nové majitelky vzkvétá, protože má dostatek času a energie na propagaci. Stejně tak vzdělávací kurzy pro podnikatele, které má na starosti další šikovná maminka. My s Pavlínou jsme se začaly naplno věnovat realizaci dětských mobilních koutků.
Co to je dětský mobilní koutek a koho to napadlo?
Pavlína: Asi mě. Než jsem začala podnikat s Hankou, pracovala jsem jako dobrovolník v jednom rodinném centru. Tehdy jsme řešily způsob naší prezentace a mě napadlo, že existují veletrhy dětského zboží, kam rodič přijde i s dětma, ale když mu dítě pořád visí na zádech, špatně se mu nakupuje. Vymyslela jsem tedy dětský koutek, prostor, kde se budeme o děti starat a díky tomu bude mít naše centrum reklamu. Společně s Hankou jsme pak vymyslely, jak tento nápad posunout dál.
Hana: Mobilní dětské koutky byla aktivita, kterou jsme zpočátku braly jen jako okrajovou, postupem času se ale ukázalo, že právě realizace nejrůznějších programů pro rodiny s dětmi je to, co dokážeme dělat nejen s láskou a nadšením, ale také tak, aby nás to uživilo.
Může se hodit Hledáte nové zaměstnání nebo naopak sháníte vhodné zaměstnance? Připojte se na portál jobDNES.cz |
Je tedy o mobilní dětské koutky zájem?
Hana: Je, a nejen na výstavách a veletrzích. Službu mobilních dětských koutků stále zdokonalujeme a rozšiřujeme, takže pro firmy realizujeme dětské dny, mikulášské a vánoční akce. Taky je to dobrý tahák, když firma potřebuje rodiče dostat do práce o víkendu a řekne jim, přijďte i s dětma, bude pro ně zajímavý program. A to vše jsme schopny zařídit, máme i svůj inventář, hračky, klouzačky, domečky, to vše dovezeme a program vymyslíme a zajistíme.
Pavlína: Nejvíc nás těší, že zakázky přibývají. A hlavně to, že se opakují. Na některých veletrzích jsme už třetí rok.
Už tedy vyděláváte?
Hana: V současné době pokryjeme veškeré provozní náklady a vyplácíme si odměny.
Kolik?
Pavlína: Když to přepočtu na hodiny, máme určitě méně než naši zaměstnanci (smích).
Zajímavé profese V rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Čtěte také: Chilli si dává do jogurtu i čaje, zákazníky se to snaží naučit U burčáku si řekly, že zkusí podnikat. Rozjely firmu, která má úspěch |
Do začátku podnikání jste investovaly více než milion korun, myslíte si, že se vám investice vrátí?
Hana: Rozhodně se vrátí. Navíc tím, že jsme rozběhly takto velký projekt, jsme se hodně posunuly nejen profesně, ale i lidsky. Jsme mnohem zodpovědnější, uvědomujeme si různé souvislosti, které člověku běžně nedochází. A také pokornější, protože víme, kolik úsilí stojí cokoli vybudovat. Víme už, že rozběhnutí firmy ničím neurychlíte. Je potřeba si vše tvrdě odpracovat.
Co chystáte na léto? Máte nějaké zakázky nebo máte prázdniny?
Pavlína: Určitě se těšíme na více dnů s rodinou, ale v kanceláři se střídáme a zakázky máme i během prázdnin. Pro klienty realizujeme příměstské tábory ve firmách, půjčujeme vybavení na dětské akce a připravujeme Family Days, tedy firemní akce pro rodiny s dětmi.
Hana: Už teď připravujeme podzimní akce. A samozřejmě stále hledáme nové partnery pro realizace mobilních dětských koutků.
Jak to dnes vypadá s coworkingem, tedy sdílenou kanceláří?
Hana: I coworking dnes funguje, nemáme sice klienty, kteří by si kancelář pronajali na každý den, ale máme řadu maminek, které mají objednanou kancelář třeba na dva dny v týdnu.
Pavlína: A poslední dobou přibývá i tatínků. Dokonce bych řekla, že je to tak půl na půl.
Nelitujete svého rozhodnutí podnikat?
Hana: Já jsem nikdy nepoznala nic jiného než podnikání, takže nemám žádné srovnání. A i když jsme prožívaly krušné chvíle, nikdy jsem nelitovala. Naopak dneska už vím, že hlavně ty náročné a těžké chvíle nás posouvají dopředu.
Pavlína: Já to mám opačně, do setkání s Hankou jsem byla vždy v zaměstnaneckém poměru. Podnikání mě ale zlákalo a určitě nelituji. Potkala jsme lidi, které bych jinak nepotkala a hodně nového se naučila. Podnikání je těžší, než jsem si zpočátku představovala. Ale euforie v momentech, kdy se to daří, a posouváme se k cíli, stojí za to.
