Vladimírova hra Through the Ages: Příběh civilizace, ve které se hráči starají o rozkvět národa, patří k nejlepším hrám na světě. V roce 2007 zvítězila v anketě International Gamers Award a v současnosti se drží na druhé příčce v žebříčku největšího herního webu boardgamegeek.com. Úspěch mají i další Vlaadovy hry. Zatím jich má na trhu přes dvacet. Jak se k takovému povolání dostal?
Hrával jste si jako malý kluk rád?
Hrál jsem doslova vše, co se mi dostalo pod ruku. Asi s největší nostalgií vzpomínám na podomácku vyrobené kousky - měli jsme moc hezky udělané Monopoly, u dědečka pak zase Čtyři země, originální variaci na Člověče nezlob se, s mnohými vylepšeními, jako byly pevnosti či různé zkratky.
Láska ke hře vám zůstala...
Pořád jsem vymýšlel nějaké hry, nejprve jen tak, pro sebe, později pro dětské oddíly a tábory, pak pro své kamarády na střední i vysoké škole. Bavilo mě to. Tehdy jsem to tak nevnímal, ale z dnešního pohledu se to dá brát jako investice, protože některé z těch nápadů, a velkou spoustu zkušeností, jsem později využil při své práci. Vlastně si nepamatuji, kdy jsem hry nevymýšlel.
Zaplaceno jste dostal poprvé až v 25 letech.
Byl jsem tehdy v kontaktu s jedním nakladatelstvím, které vydalo mou první oficiální hru. Byla to Aréna: Morituri te Salutant, hra o souboji gladiátorů.
Zkoušel jste i nějaké jiné zaměstnání?
Ke konci vysoké školy jsem pár měsíců pracoval ve firmě, která vyvíjela nemocniční software. Ale jen na zkrácený úvazek, protože jsem ve stejném roce dělal státnice a psal diplomovou práci. Hádejte na jaké téma: Taktické a strategické počítačové hry. To mi pomohlo jasně si uvědomit, co mě skutečně baví a jakou cestou půjdu. Beztak asi nejvýraznější stopou, které zanechalo mé několikaměsíční angažmá u zaměstnavatele, byla fajn počítačová hra sestřičkám a doktorům pro odreagování.
Vladimír Chvátil
|
Začal jste tedy vyvíjet počítačové hry.
To byla časově hodně náročná práce, které jsem se věnoval dlouhých deset let. Ale i tak jsem si našel čas na vytváření stolních her. Tehdy vznikla má nejúspěšnější hra Through the Ages: Příběh civilizace. Právě při práci na ní jsem se dal dohromady s lidmi, kteří měli stejného koníčka jako já, a společně jsme založili nakladatelství Czech Games Edition. Asi před pěti lety jsem definitivně opustil videoherní průmysl a začal se věnovat stolním hrám naplno.
Jak vnímáte rozdíl mezi počítačovými a stolními hrami?
S trochou zjednodušení by se to dalo přirovnat k rozdílu mezi filmem a románem. Klasická počítačová hra, stejně jako film, je obvykle kolektivní dílo, vzniká ve velkém týmu. To by mi samotné nevadilo, mám rád práci v týmu. Jenže to také znamená obrovské náklady. A protože potřebujete, aby se ty náklady vrátily, musíte zacílit na co nejširší publikum. Díky tomu roste význam velkých hráčů na trhu (velká herní studia, podobně jako velká filmová studia) a malý nezávislý vývojář se těžko prosazuje.
Stolní hru, podobně jako román, může člověk vyvíjet dlouhou dobu sám, a jedinou investicí je jeho čas. Abyste ji vydali, potřebujete sice také tým zkušených lidí, ale náklady nejsou zdaleka tak vysoké. Je tedy možné oslovit i úžeji zaměřenou cílovou skupinu.
Takže to byl důvod přechodu ke stolním hrám?
Mohu si dovolit udělat hru, které sice netrhne rekordy v prodejnosti, ale ti, kterým se líbí, ji mají opravdu hodně rádi a zůstanou jí věrní. Reakce hráčů obecně jsou důležité - mezi "deskovkáři" je spousta lidí, kteří hrám velmi dobře rozumí, a jsou schopni poskytnout kultivovanou zpětnou vazbu, pozitivní i negativní. Když si svých zákazníků opravdu vážíte, práce vás tak nějak víc baví a naplňuje.
Počítačové hry jsou pro vás tedy uzavřená kapitola?
Ne tak docela. V poslední době roste množství lidí, kteří hrají deskové hry nejen na stole, ale i na svých tabletech a mobilech. Deskové hry se tak šíří i mezi části populace, které je dříve neznaly. Proto i naše nakladatelství začalo pracovat na adaptacích her na tato zařízení. Moje zkušenosti z videoherního průmyslu se zde docela hodí.
Pořád máte nápady na další nové hry?
O nápady nouzi nemám, ale faktem je, že je podrobuji čím dál větší autocenzuře. Na světě jsou desítky tisíc stolních her, a každý rok přibude mnoho set dalších. Dnes už mi nestačí, aby má hra byla dobrá - dobrých her je spoustu. Potřebuji, aby něčím novým a zajímavým stávající nabídku obohatila, a to je čím dál těžší.
Co vás inspiruje?
Nevyužitý potenciál. Proč ještě nikdo neudělal hru o tomhle? Proč ještě nikdo nezkusil tento mechanismus? Proč nikdo nezkusil zkombinovat tyto dva herní prvky? Svou roli hrají i dávná přání a v podstatě vše, s čím se v životě setkávám - knihy, filmy, počítačové i deskové hry i běžné situace.
Jak to ve vaší profesi chodí?
Je potřeba mít nápady, ale to zdaleka nestačí. Herní designér musí umět najít cestu, jak ty nápady smysluplně rozvíjet a spojovat. Vlastní postup se pak liší autor od autora, někdy i hru od hry. Například já mám "svého" vydavatele, kterému přednostně nabízím hry, které vymyslím. U takových her se podílím na všech aspektech finální podoby hry, protože je to součást mojí práce pro nakladatelství.
Jindy jsem oslovován ostatními nakladateli s konkrétními zadáními. Chtějí například vymyslet hru s nějakým určitým námětem nebo herními prvky. Tam pak záleží na tom, v jaké podobě hru chtějí a které aspekty finální podoby mohu ovlivnit.
Kolik času zabere nová hra a kolik lidí se na vývoji podílí?
V mém případě je to tak, že složitější hra je většinou dlouhou dobu, třeba i několik let, v latentním stavu, kdy na ní nepracuji, ale ve volných chvílích nad ní přemýšlím. Představuji si ji, kombinuji různé nápady, nebo si o ní povídám s kolegy a kamarády. Když mám pocit, že "uzrála", začnu na ní pracovat.
Obvykle si vytvořím virtuální prototyp na počítači, kde můžu hru zkoušet hrát sám se sebou. Jsem původní profesí programátor, a tohle je pro mě jednodušší, než neustále tisknout a stříhat novou verzi, kdykoliv změním pár hodnot. Hru poprvé vytisknu, až když mám pocit, že hezky funguje, a chci ji otestovat na skutečných hráčích.
A když se jim líbí?
Pokud jsou s ní spokojeni hráči i vydavatel, vstupují do hry další lidé, především grafici, ale i ti, kteří vedou testování, pomáhají mi se systematizací a překládáním pravidel. A samozřejmě lidé z produkce a marketingu. Často rozvinu svůj virtuální prototyp do podoby, aby se dal hrát přes internet, a finální detaily hry se pak vyvažují pomocí desítek či stovek her s testery on-line. Celý proces zabere tak tři čtvrtě roku až rok a půl.
To je docela dlouhá doba...
Jsou i jednodušší hry, kde vývoj trvá několik měsíců, ale mezi mé nejúspěšnější tituly patří právě ty složitější. Hry samotné i jejich publikum se v posledních desetiletích dost změnily. Vznikl seriozní segment trhu s hrami, které nejsou určeny primárně pro děti, ale pro dospělé zkušené hráče, a ti jsou zvyklí dostávat do nejmenších detailů promyšlený a vybalancovaný produkt. Udržet se v tomto oboru na špičce vyžaduje opravdu hodně úsilí.
Je herní designér finančně zajímavá profese?
Autor má většinou nějaký podíl z prodaných kusů, takže to záleží na tom, jak se hry prodávají. Já už mám v současné době na trhu dostatek úspěšných titulů, abych se hrám mohl plně věnovat a bez problémů uživil rodinu. Ale nedělám hry primárně proto, abych je mohl prodávat. Spíše naopak, prodávám je, abych je mohl dělat.
Spolupracujete i se zahraničními vydavateli?
Občas dělám hry na zakázku pro zahraniční, především americké vydavatele. Je to zajímavá zkušenost.
Hrajete hry i doma s rodinou?
Jasně, mám tři děti, hry hrajeme. Většinou spíš jednodušší, aby je mohl hrát i ten nejmladší, kterému ještě není pět. A když zrovna tvořím nějakou dětskou hru, jsou mé děti prvními zkušebními hráči.
Co na vaši profesi říká žena?
Podporuje mě. A to nejen morálně ale i zcela prakticky - vyvíjí a udržuje pro naši firmu podpůrný software.
