Volejbal hrál odmalička, ale bankovnictví studovat nechtěl. Přitahovala ho historie. Nakonec ale dal na rady rodičů a přihlásil se na Vysokou školu ekonomickou. "Táta vždycky říkal, že bankovnictví je páteří ekonomiky bez ohledu na to, jaký je zrovna státní režim. Věděl jsem, že to je dobrá věc, a rodiče jsem poslechl," říká Josef Beneš.
A na škole vás začal obor zajímat. Dokonce natolik, že jste zatoužil jít na zkušenou do zahraničí?
Ano, prožil jsem na škole revoluční dobu a ta vnesla do studia chaos. Neexistovaly osnovy, nikdo nevěděl, co se vlastně bude učit. A mě to zrovna začalo zajímat. Tak jsem tu školu urychleně dokončil a začal uvažovat o tom, že půjdu studovat do Ameriky. Po škole jsem nastoupil do České národní banky a v té době sem jezdily různé mezinárodní organizace, které posílaly začínající bankéře na semináře po světě. Vybrali si mě a odjel jsem na tři měsíce do Oklahomy.
To vám pak pomohlo při zkouškách na univerzitu.
Přihlásil jsem se na magisterské studium Kolumbijské univerzity v New Yorku, kde jsem složil zkoušky z angličtiny, napsal esej a přijímací test, ale navíc jsem ještě musel mít dobrozdání od někoho z Ameriky. Získal jsem ho právě od kolegy z Oklahomy.
Kde jste v té době vzal na drahé studium peníze?
Školné bylo 60 tisíc dolarů. V té době byl dolar 45 korun, takže to byly obrovské peníze. Rodičům se podařilo zajistit u tehdejší IPB půjčku, která se musela do pěti let částečně splatit a částečně odpracovat. Věděl jsem tedy, že až se vrátím, nastoupím do této banky.
Jaké to bylo ve Spojených státech?
Ze začátku na škole dost těžké, zvláště kvůli angličtině. Měl jsem sice zkoušku TOEFL, byl jsem ale schopný spíše psát než mluvit. Ale ten druhý rok už byl skvělý. Navíc tam o prázdninách za mnou přijel bratr a jezdili jsme po všech možných soutěžích v plážovém volejbale a vydělávali si tím celkem slušné peníze. Jednou na nějaké pláži za námi přišel chlap a nabídl bratrovi, zda by nechtěl zůstat, že by mu zajistil roční stipendium na škole a hrál by tam volejbalovou univerzitní ligu. Byli jsme od sebe jen pár kilometrů.
Po studiích jste se ale do Čech nevrátil, ještě jste si "odskočil" do Světové banky a na chvilku také do Číny.
Na amerických univerzitách jsou běžné prezentace různých bank a právních kanceláří, které nabízejí absolventům volná místa. Využil jsem nabídku Světové banky. Tam jsem byl takový hodný kluk, nikomu jsem nešlapal na přezky, měli mě rádi, a tak mě po nějaké době vyslali na půl roku do Číny. Byl jsem zapisovatel odborné komise, která měla v tamější Agricultural bank of China zavádět početní standardy západního charakteru. Posílalo se tam totiž mnoho stovek milionů dolarů na různé zemědělské projekty, a ty peníze končily úplně jinde.
Zajímavá povoláníV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
A pak jste se vrátil...
Už se mi stýskalo, a navíc jsem měl v hlavě to, že musím zaplatit úvěr. V IPB jsem dělal šéfa dealingu (obchodování pro klienty banky, pozn. red.). Šel jsem hned na vysokou funkci. Víte, naše generace měla strašně jednoduché dostat se k řídicím postům, které by byly v západní demokracii, a teď už i v naší demokracii, naprosto nedosažitelné. Tehdy kdokoliv se vrátil se zahraničí, přeskakoval všechny zkušenější a schopnější lidi, kteří neměli tu šanci žít v kapitalistickém zřízení a neuměli jazyk. Ta doba byla pro ty starší ročníky hrozně nespravedlivá.
Prožil jste v bance osudový pátek 16. června 2000, kdy ji převzal nucený správce.
Byla to vynikající banka, to, co je dnes ČSOB, je díky IPB. Dodnes nepochopím, jak se to tehdy mohlo stát, že do banky vnikli těžkooděnci, jako kdybychom ukradli korunovační klenoty, a předali ji za jednu korunu během jednoho dne. Ale nechci to rozebírat. Já jsem byl zrovna ve výpovědi, protože jsem dostal nabídku z Londýna, a už jsem byl jednou nohou na cestě.
Dostat se do londýnského City, nejslavnějšího finančního centra, je snem mnoha bankéřů.
Nabídli mi místo ve Standard bank. Obchodoval jsem měny, úrokové sazby, deriváty pro klienty i pro účty banky, a to pro oblast střední a východní Evropy a Dálného východu. Měl jsem tam kontakty z doby, kdy jsem byl v Číně.
Jak na svůj pobyt ve slavné City vzpomínáte?
Pro bankéře je City něco jako pro hokejistu NHL. Ale bylo to náročné. Musíte podávat extrémní výkony, protože jako cizinec půjdete jako první z kola ven. Dělal jsem východní časy, tak jsem musel být už v šest hodin ráno v práci a končil jsem středoevropským časem v šest večer. Vstával jsem v půl páté, zmokl jsem cestou na nádraží, pak jsem dojel do kanceláře, jedl nad počítačem a celý týden jsem třeba neviděl denní světlo. Pak jsem sobotu prospal a až v neděli jsem se mohl věnovat rodině, která tam byla se mnou.
Jak dlouho jste to vydržel?
Po roce jsem měl zdravotní problémy, tak mi lékařka doporučila zvolnit. Ale to moc nešlo, takže jsem zůstal ještě jeden rok a pak jsme se vrátili do Čech. Nastoupil jsem do ČSOB na pozici šéfa asset managementu a zároveň jsem se vrátil aktivně k plážovému volejbalu. Pustili jsme se s bratrem zase do hry a dostali se až na vrchol a na něm jsme zůstali až do roku 2008. Stali jsme se v té době mistry České republiky, úspěchy jsme měli i na evropské úrovni, o fous nám unikla nominace na olympiádu v Sydney.
Může se hoditNajděte si práci, která vás bude opravdu bavit na jobDNES.cz. Zaujměte potencionálního zaměstnavatele kvalitním životopisem. Vygenerujte si jej zdarma na jobDNES.cz. |
Jak jste skloubil povinnosti v náročné práci a sportovní výkony?
Sportovní svět a ten byznysový jsou vlastně úplně identické. Mně sport v práci ohromně pomáhá, nebojím se prohrávat, ale zároveň chci vítězit. Nehraju "zaďoura", nepřežívám někde na lavičce, a to právě díky plážovému volejbalu, kde nemůžete vystřídat jako v kolektivních sportech. Tam musíte hrát za sebe a za partnera. A platí, že vyhrává ten člověk, který se naučí pořádně prohrávat.
Před zhruba třemi lety jste ovšem zažil porážku.
Zranil jsem se a přestal hrát. A byl jsem z toho úplně hotový, zdravotně i psychicky. Bratr si našel jiného spoluhráče a musím přiznat, že mě to mrzelo. Měl jsem pocit, jako bych ztratil dlouholetého partnera. Dokonce jsem pak na něj i žárlil, že někam jel a já tam nejsem.
A v bance?
Tam se nálada změnila. Rád si zodpovídám za svou práci. Pokud ji dělám dobře, tak chci mít volnou ruku, a to už pak nebylo zcela možné. A tak jsem loni přešel do Raiffeisenbank. Ta práce mě teď baví, mám příležitost dělat zase něco nového. Je to dynamická, někdy až možná dynamitem naplněná banka. Zase si vnitřně představuji, že hraji nějaký turnaj, kdy za půl roku bude první kolo odehrané, pak druhé a třetí, a je třeba vyhrát.
Zahraničí vás už neláká?
Už bych se nikdy nechtěl odstěhovat jinam. Měl jsem vždy pocit, že bych do sebe měl tlačit jazyky, cestovat, jít za prací na zkušenou ven, ale teď už chci být tady. Baví mě trénování starších žákyň v Olympu Praha, jsem aktivní ve Výboru dobré vůle - nadace Olgy Havlové, hraji se synem fotbal, hokej, pétanque, uspokojují mě společenské věci. A plánuji, že se zase vrátím s bratrem na volejbalové hřiště.
