Simona Šustková doporučuje sbírat věci současných významných autorů. Za padesát let budou starožitnostmi.

Simona Šustková doporučuje sbírat věci současných významných autorů. Za padesát let budou starožitnostmi. | foto: Archiv Simony Šustkové

Mezi lidmi je dost vzácností a ani to netuší, říká zkušená starožitnice

  • 11
Člověk neznalý dějin umění a základů znalectví těžko pozná, zda doma "v těch krámech po babičce" není náhodou ukrytý nějaký skutečný poklad. Podle čeho se má řídit a na co si má dát pozor, než věci vyhodí?

Simona Šustková je spolumajitelkou rodinného obchodu se starožitnostmi a působí také jako viceprezidentka Asociace starožitníků. Ta se snaží nejenom vychovávat nové odborníky v oboru, ale také dát lidem informace o hodnotě jejich majetku a pomoci s investicemi do vzácných předmětů.

Jak poznám, že mám doma vzácnou věc? 
Poznáte to nejspíš intuitivně, citem. Oficiálně je za starožitnost považována věc starší padesáti let, která má nějakou uměleckou a estetickou hodnotu. Mluvíme ale o užitém umění, malba totiž stojí trochu stranou. Nicméně i přesto existují věci, které na první pohled splňují pouze tu hranici stáří, uměleckou a estetickou hodnotu nemají, a přesto jsou pro sběratele hodnotným artiklem. Jde například o zámky, které se dělaly na truhly nebo klíče do těchto zámků. 

Simona Šustková

  • Vystudovala VŠE obor aplikovaná matematika. Řadu let programovala, pak odešla na mateřskou dovolenou a z té se už do práce nevrátila. Zůstala v matčině obchodě se starožitnostmi. Ty jí lákaly od dětství.
  • Absolvovala dvouleté rekvalifikační studium pro starožitníky a pustila se do rodinného podnikání.
  • Devět let vedla Asociaci starožitníků, dnes je její viceprezidentkou. Tam se mimo jiné snaží lidem poskytnout informace a ohodnotit jejich majetek. 

Takže raději nic nevyhazovat? 
Pokud se nejedná o otlučený hrnec na vaření nudlí z roku 1920, tak je lepší vzít starou věc do tašky a donést ji ukázat do starožitnictví. A nejenom do jednoho, ale alespoň do dvou, do tří. Jsou totiž obchody, které se specializují pouze na velmi drahé starožitnosti, prodávají míšeň a šperky z diamantů, a pro ty nebude ručně malovaný hrnek z pouti z roku 1900 prodejní artikl. Někde jinde ale za něj může prodávající získat i několik set korun. Mezi lidmi je hodně vzácností a mnohdy to ani netuší.

A co tu věc třeba nafotit a poslat do starožitnictví e-mailem? 
Samozřejmě, to je také možné a lidé to hodně dělají. Ten přímý kontakt se starožitníkem využívají především staří lidé, kteří nejsou uživatelé internetu. 

Nemusím se bát, že mě starožitník ošidí? 
Nemáme v posledních letech na asociaci žádnou stížnost, že by se někdo někoho snažil napálit. Navíc tím, že uděláte kolečko po obchodech, tak se případnému ošizení vyhýbáte, protože ty nabídky můžete porovnat. Ovšem varuji před inzeráty v novinách. V převážné většině to nedopadá dobře. Když už, tak radím nejprve se zorientovat v ceně a až poté přijmout sběratele doma.

Existuje internetový obchod Antikpraha.cz, který prezentuje obchody a nákupní galerie se starožitnostmi z celé republiky. A ty tam nabízejí část svého zboží i s cenami, takže se může každý podívat, kolik korun zhruba dostane za staré houpací křeslo. Když prodáváte dům, také ho nedáte prvnímu zájemci z ulice. Ke starožitnostem je třeba přistupovat stejně.

Lidé si mohou nechat ohodnotit věci také na vašich veletrzích Antique.
Přesně tak. Pořádáme je dvakrát do roka, na jaře a na podzim, v pražské Novoměstské radnici. Každému zájemci se bude věnovat starožitník, který se na danou věc specializuje. Ať už jde například o porcelán, textil, zbraně či šperky.

Když se rozhodnu starožitnost prodat, jaké mám možnosti?
V podstatě tři. Buď se rozhodnete prodat ji ihned za hotové v obchodě. Zde vám nabídnou sice "jen" okolo 60 procent z prodejní ceny, ale dají vám peníze ihned na ruku. Uvedu příklad, jak to chodí: starožitník nabídne zákazníkovi tři tisíce korun, napíše na to cenovku 4 700 a ví, že předmět prodá až po slevě za čtyři tisíce korun. Z toho zaplatí daň a zbytek je jeho marže. Druhou možností je komisní prodej, kdy prodávající dostanete 80 procent z prodejní ceny, ale musí počkat, zda se daný předmět prodá.

A třetí možností je aukce?
Ano, tam donesete věc s předstihem dva až tři měsíce před aukcí. Sepíšou s vámi smlouvu, předmět nafotí a dají do aukčního katalogu. Pak stanoví vyvolávací cenu. Ta se pohybuje mezi 50 až 70 procenty předpokládané prodejní ceny. Aukční domy si ještě účtují marži 10 až 20 procent, takže je to trochu risk. Půjdu například prodat skleničku. Ta má cenu zhruba 300 korun, vyvolávací cena tedy bude 150 korun. Zaplatím marži 10 procent, takže ze 150 korun mi zbude 135. Ale zase se může stát, že sklenička bude vydražena za 500 korun a v tom případě se mi aukční prodej vyplatí.

Může se hodit

  • Asociace starožitníků pořádá dvakrát do roka veletrh starožitností v pražské Novoměstské radnici.
  • Letos se uskuteční 21. až 24. listopadu a bude zaměřen na secesní květinové motivy v užitém umění. Lidé zde mimo jiné získají informace o hodnotě starožitností, které přinesou ukázat.

Jak je to s cenami starožitností u nás ve srovnání se zahraničím? 
Ceny jsou v Evropě zcela srovnatelné.

O co je v současné době největší zájem?
Zájmu se stále těší zlaté mince, kvalitní šperky, i třeba drobné, ale hezky udělané. Pak už se spíše jedná o sběratelské věci, například sklo z produkce konkrétních skláren či porcelán určitých značek. V našem obchodě například prodáváme velmi dobře jídelní servisy.

Co nábytek? V této oblasti prý šly ceny značně dolů. 
Prodejci nábytku si posledních pět let velmi stěžují, že prodeje poklesly. Jenomže ceny stagnují napříč celým oborem. Dnes se kupují především soliterní kusy. Mnoho lidí si pořídilo za Prahou vily. Nakoupili si moderní nábytek, ale zjistili, že se jim do interiéru hodí alespoň jeden krásný starý kus, který připomíná dobu, ve které vila vznikla. Ale musí jít o dobře zrestaurovaný nábytek, který funguje. Špatně se prodávají kusy, které sice nejsou zdevastované, ale ani dobře zrestaurované, je to tak něco mezi.

Je rozumné investovat do starožitností? 
Starožitnosti se zhodnocují řádově čtyřmi procenty, je to střednědobá investice. Přežijí veškeré otřesy a změny, které jiný druh investice nezvládne a jsou chráněny před pády na burze. Jejich velká výhoda je, že jsou mezinárodně srozumitelné. Lidé, kteří odešli v minulosti do emigrace, žili několik let právě z peněz z prodaných stříbrných servisů, tabatěrek a šperků, které v rodině měli. Neplatí to ovšem o obrazech. Ty jsou vázány na danou zemi a v zahraničí je běžně neprodáte. Pokud se tedy nejedná o Kupku, Muchu a podobně. Začínajícím sběratelům doporučuji kupovat hlavně předměty, které se jim líbí. Budou s nimi stále v bytě a budou se na ně každý den dívat.

Dá se poznat už teď, co bude za padesát let starožitností?
Budou to díla současných významných autorů. Platí atribut umělecké i estetické hodnoty. Je spousta lidí, kteří sbírají současné umění: sklo, plastiku, současné malíře. Tito majitelé budou mít jednou cenné starožitnosti. Cenné mohou být také různé limitované série, které továrny dělají doplňkově k běžné sériové výrobě skla a porcelánu v rámci výročí a jež navrhl nějaký známý designér. Naopak mohu garantovat, že věci užitkové hodnoty vyráběné sériově, starožitnostmi nebudou.

A jak je to s hračkami? Hrála jsem si s plechovou dráhou a autíčky na klíček, dnes už je najdu ve starožitnostech.
Hračky mají většinou sběratelskou hodnotu, nezařadila bych je do starožitností. Existují velké sbírky autíček matchbox nebo panenek barbie, z nichž některé kusy mají velkou hodnotu. Opět ale záleží na počtu zachovaných kusů. 

Co musím udělat pro to, abych se stala starožitníkem?
Absolvovat vysokou školu uměleckého zaměření a mít několik let praxe v oboru. Pokud máte jinou vysokou školu nebo maturitu, musíte absolvovat dvouleté rekvalifikační studium na Rudolfínské akademii, kde se seznámíte s dějinami umění, se základy sběratelství, znalectví a užitého umění. Tato škola funguje už patnáct let a zájem o ni je opravdu velký.