Po třech dnech tréninku, kdy jsem doprovázel zkušenějšího kolegu, mi byl přidělen vůz, telefon a hurá do ulic. Ještě předtím jsem však jednu dodávku absolvoval se svým šéfem, který se potřeboval ujistit, že dělám vše tak, jak má být.
V Praze je doprava horší
Obavy, že mi orientace ve městě bude činit problémy, se brzy rozplynuly. Podle mého názoru by to zvládl úplně každý, snad kromě jedinců pletoucích si sever s jihem. Hlavní třídy jsou, stejně jako v ostatních částech Severní Ameriky, očíslovány, popisná čísla domů stoupají od severu na jih a od východu na západ. Jedna ulice dělí město na západní a východní část. I když jsem před přijetím svému zaměstnavateli navrhoval, že si na vlastní náklady pořídím navigaci do auta, ukázalo se, že mi bohatě stačí mapa.
Doprava ve městě bývá zejména odpoledne docela hustá, ale přetíženým pražským tepnám se vyrovnat nemůže. Také zde žije, když nepočítám předměstí, „jen“ okolo 600 tisíc obyvatel. Hlavním problémem tak není počet řidičů, ale jejich chování. I když projevují obdivuhodnou pozornost a vstřícnost vůči chodcům, potřeby ostatních řidičů zpravidla ignorují.
Zatímco v Praze či Brně vás do svého jízdního pruhu někdo určitě časem pustí, ve Vancouveru budete jen marně stát se zapnutým blinkrem. Brzy pochopíte, že jedinou cestou je agresivní vmáčknutí se do pruhu s vírou, že řidič vozidla vedle vás si nebude chtít poničit lak svého vozu. Další specialitou jsou semafory. Pro obyvatele Vancouveru totiž červená na semaforu většinou neznamená „stůj“, ale „ještě to stihneš“.
Celkem nenáročný výdělek Dopravní pravidla se od českých zase tolik neliší. Severoamerickou klasikou jsou semafory umístěné až za křižovatkou či značky „stop“ ze všech stran křižovatky. Řidiči pak křižovatkou projíždějí v pořadí, ve kterém přijeli. Výhodou je metrický systém, který stejně jako v Evropě používá metry a kilometry.
Při dodávkách jídla do firem je nejdůležitější přijet včas a přivézt vše, co bylo objednáno. Jakmile se už jednou vyjede, není čas se vracet. Proto je třeba se raději dvakrát ujistit, že nic nechybí. Vancouverská policie toleruje překročení rychlosti o deset kilometrů v hodině, ale i přesto je někdy obtížné dodržet stanovený čas. Klienti chtějí oběd často ve stejnou dobu, a tak je nutné dobře si rozvrhnout plán jízdy.
Práci hodnotím jako zajímavou možnost poznání města a celkem nenáročný způsob výdělku. Zatímco pro mě však znamená jen dočasnou brigádu, mí kolegové si ji zvolili jako způsob trvalé obživy. O tom, kolik vlastně stojí život v nejdražším městě Kanady, si přečtete příště.
