Situace na trhu práce se mění. Nadpoloviční většinu pracující populace již tvoří lidé náležející ke generaci X a mileniálům, což jsou skupiny lidí, pro něž je velmi důležitá rovnováha mezi prací a osobním životem.
Je proto potřeba, aby pracovní trh na jejich požadavky reagoval. Ačkoliv peníze stále pro většinu zaměstnanců hrají při výběru práce hlavní roli, v žebříčku požadavků a preferencí získává flexibilita čím dál silnější pozici.
Je to docela zajímavá korelace: firmy ve svých inzerátech hojně poptávají flexibilní pracovníky, tedy lidi schopné a ochotné přizpůsobit se jejich požadavkům a nárokům náplně dané pozice, lidé zase hledají zaměstnavatele, který jim může nabídnout flexibilitu v pracovní době či místě vykonávané práce, aby tak mohli uspokojit své potřeby na rovnováhu mezi kariérou a osobním životem.
Jiří Jemelka
|
Flexibilitě požadované zaměstnanci velmi dobře napomáhají právě alternativní pracovní úvazky, tedy například zkrácené úvazky a také sdílená pracovní místa.
Zaměstnavatelé si uvědomují, že lidé – především matky na mateřské dovolené či studenti – o tyto typy úvazků mají zájem a že by jim jejich zavedení mohlo pomoci obsadit chybějící pozice nebo udržet si talentované zaměstnance. Ovšem hlavním problémem je náročná administrativa.
Například pro malé a střední firmy jsou administrativní požadavky ze strany státu již tak značné, že si další zvýšení „papírování“ prostě nemohou dovolit. Právě tento faktor by dle mého názoru měla připravovaná novela zákoníku práce více řešit. Legislativní zakotvení sdíleného pracovního místa je ovšem rozhodně potřebným krokem, který může řadě zaměstnanců i firem a podnikatelů pomoci.
Více flexibility, ale méně peněz
Pro zaměstnance samotné je sdílené pracovní místo výhodné, požadují-li více flexibility, ale zároveň jsou ochotni slevit ze svých finančních nároků.
V prvé řadě si totiž musí uvědomit, že stejně jako se budou se spolupracovníky na jednom sdíleném místě dělit o práci, budou se dělit i o výplatu. Co se ale týče například pracovních benefitů, tam se netřeba nějakého dělení obávat, na ty mají nárok všichni zaměstnanci (splní-li zaměstnavatelem případné nastavené podmínky).
Dále je dobré myslet na to, že v tomto nastavení pracovního úvazku bude stěžejní roli v jeho úspěšnosti hrát právě lidský faktor – zkrátka to, jak se spolu lidé dělící se o jedno pracovní místo naučí vycházet a spolupracovat.
Spolupracovníci na jednom sdíleném pracovním místě by spolu měli být ideálně zcela kompatibilní, tedy jednak si „sednout“ lidsky, jednak mít co nejpodobnější úroveň schopností a také srovnatelné pracovní nasazení. Bude-li jeden ze spolupracovníků výrazně pomalejší, méně produktivní nebo bude vykazovat větší chybovost, mohou na to ostatní doplácet.
Stejně tak mohou vznikat značné spory a roztržky tehdy, když nebude jeden ze spolupracovníků ochoten slevovat ze svých časových požadavků.
Spolupracovníci si totiž vždy dopředu na určitou dobu musejí sestavit rozpis, kdy bude kdo plnit jaké úkoly. Tyto jejich směny tak mnohdy budou vyžadovat kompromis, žádný z pracovních partnerů proto nemůže očekávat, že bude vždy po jeho. A bude-li toto očekávat, povede to vždy k nespokojenosti jeho či ostatních.
