Jako malá na panenky nešila. Ani ve dvaceti jí nitě a látky nic neříkaly. Až o pár let později, když se úplnou náhodou ocitla ve škole pro módní návrháře, se Kateřina Geislerová rozhodla šitím živit.
Jak se "holka z Vinohrad", jak sama sebe nazýváte, dostala do Paříže?
"V devatenácti letech jsem se v Praze zamilovala do Francouze a ten si mě tam odvezl. Francouzsky jsem uměla jen velmi málo, tak jsem se hned přihlásila na jazykové kurzy na Sorbonnu. Byla to tehdy ta nejlevnější varianta, soukromé kurzy byly drahé. Peníze jsem neměla žádné, takže jsem musela do práce. Ale kam, když neumíte nic říct? Nakonec jsem se po pár dnech pláče odhodlala a vyrazila do ulic hledat brigádu," vzpomíná úspěšná módní návrhářka.
Kateřina Geislerová
www.katerina-geislerova.com |
Našla jste nakonec práci?
Ano, ale tak trochu podvodem. Když mi asi v desáté restauraci konečně na naučenou větu: Nemáte volné místo? odpověděli, že mají, ukradla jsem jídelní lístek, abych se všechna nabízená jídla naučila nazpaměť. Nesměli poznat, že je moje francouzština špatná. Pár dní mi to vycházelo, až pak si jednou host objednal místo pomme de terre, pattate. Oboje to znamená brambory, jenže já znala jen ten první výraz. Tím se to provalilo, ale stejně si mě tam nechali ještě rok.
A co pak?
Dělala jsem všechno možné a peníze šly hlavně na školu. Na Sorbonně jsem se přihlásila na bakalářské studium dějin umění. Docela mě to bavilo, ale ne zas tak, abych tomu propadla. Tak jsem tam zkusila ještě něco jiného - evropská studia. Ale ani to mě nechytlo. Pak jsem si myslela, že se "najdu" v bytovém designu. Ale zavolala si mě ředitelka té školy a nabídla mi jiný obor - módní návrhářství. Nevěděla proč, ale myslela si, že mi to bude víc slušet. Měla pravdu, bylo to ono.
Kolekce 2011 - 2012 |
Prosadit se s módou v Paříži není jednoduchá věc...
To tedy není, ale měla jsem štěstí. Studium jsem zakončila po dvou letech závěrečnou prací, která byla porotou složenou z různých umělců a odborníků vyhlášena za nejlepší z ročníku. V komisi seděla také spisovatelka Eliette Abecassis, která si tehdy celou moji kolekci koupila. A je mou zákaznicí dodnes. Vlastně už i přítelkyní. Získala jsem tak první větší peníze a šetřila si na vlastní ateliér. Pár měsíců po škole mi jeden kamarád nabídl volné prostory na skvělém místě v centru Paříže za to, že budu šít pro jeho manželku, maminku a další příbuzné. Byla to skvělá nabídka. Takže na jaře roku 2002 jsem přivítala první zákazníky ve vlastním butiku.
Co jste jim nabídla? Dá se říct, co je pro vaše modely typické?
Je třeba zkrášlit ženskou postavu. Snažím se zdůraznit pas, dekolt a ramena. Velmi ráda šiju kalhoty, kabáty a šaty, v kolekci mám i sukně a topy. Z materiálů používám nejčastěji bavlnu, vlnu a hedvábí, našla jsem si skvělého dodavatele. Modely nejsou extravagantní, spíše rafinované, elegantní, ale přesto snadno nositelné. A vždy s nějakým detailem, který upoutá pozornost. A doplním, že všechny jsou šité v Praze. Původně proto, že to bylo levnější, teď se ceny skoro vyrovnaly francouzským, ale stejně zůstávám zdejší dílně věrná. Důvodem je i to, že sem kvůli tomu musím často jezdit.
Módní návrhářka se snaží o zkrášlení ženské postavy - zdůrazňuje pas, dekolt a ramena. Všechny modely z aktuální kolekce jsou šité v Praze.
Jaké byly začátky?
V Paříži je v této oblasti obrovská konkurence, ale docela to šlo. Jen u butiku jsem ale nezůstala. Kolekce jsem nabízela i na různých módních akcích, kterých je ve francouzské metropoli spoustu.
A co krize? Dotkla se vás?
Koho ne? Módní svět ji zaznamenal citelně. Pařížané jsou navíc trochu hysteričtí, a když se začne mluvit o krizi, tak se zavřou doma a nevycházejí. Někteří mí konkurenti dokonce museli obchody zavřít. Ty poslední tři čtyři roky jsou rozhodně na podnikání náročnější. Zákazníci nákupy více rozmýšlejí. Musíte se snažit a hledat nové cesty, jak se ke klientům dostat.
Jak třeba?
Některé pařížské zákaznice už nebaví chodit do obchodů, proto rozvíjím jiný způsob prodeje, takzvaný vente privee. Spočívá v tom, že jeden nebo více návrhářů prezentují své kolekce v komorním prostředí, třeba v galerii či reprezentativním bytě. Klientky si můžou nové modely prohlédnout u kávy či sklenky vína a my designéři si tím rozšiřujeme klientelu.
Po deseti letech jste objevila i český trh. Proč tak pozdě?
Měla jsem pocit, že tu nebude zájem, ale spletla jsem se. Modely vystavené v butiku Mona Pret-a-porter mají úspěch. Na českém trhu je místo pro menší značky, které mají originální a cenově dostupné oblečení. Trh je zaplaven velkými obchody typu Zara, Promode a H&M anebo luxusními značkami s vysokými cenami, jež jsou pro většinu lidí nedostupné. Ten mezičlánek, který mají vyplnit právě soukromí krejčí a mladí módní návrháři, je čím dál tím víc žádán a vyhledáván.
Jak často šijete nové modely?
Jako každý návrhář, dělám dvě kolekce do roka a občas nějakou minikolekci. V každé je 20 až 25 modelů. Ceny držím už od začátku svého podnikání na takové úrovni, aby si mé věci mohla koupit žena, jejíž příjem je třeba průměrný, ale tu věc tak chce, že si na ni ušetří. Kalhoty stojí zhruba 150 až 200 eur a kabáty 500 až 600 eur. Nejčastějšími klientkami jsou ženy středního věku, s jistým zaměstnáním, celkem dobře zavedené. Ale chodí ke mně i studentky, nebo naopak ženy v důchodu.
Co na vaše podnikání říká rodina? Zůstala jste s tím mužem, který vás do Paříže přivedl?
Ten vztah vydržel osm let, ale pak jsme šli každý svou cestou. Maminka mě podporovala od začátku, stejně tak sestra mi fandí. Tatínek měl nejprve pocit, že je to dočasná zábava, že za chvíli přijdu zase s něčím jiným, ale teď je na mě, myslím, pyšný.
