Otec na mateřské, květinář, asistent ředitele, zdravotní bratr, prodavač v módním butiku, učitel v mateřské škole... To jsou nevšední profese šestice mužů, kteří se podělili o své zkušenosti.
Na učitele ve školce si rodiče tak netroufají
Neměl nejšťastnější dětství a už od jedenácti let chtěl zachraňovat ostatní děti. Osmatřicetiletý Marek Srazil, dnes učitel v mateřské lesní škole Montessori v Praze Hájích, se chtěl stát vychovatelem v dětském domově. Místo toho nastoupil na učiliště opravář-mechanik, protože to tehdy bývala "dobrá práce". Na protest ho nedodělal.
"Stal se ze mě hipík, procestoval jsem celou Evropu, hrál jsem v kapele, pomáhal jsem restaurovat nábytek," vzpomíná. Na konci devadesátých let si řekl, že chce dělat práci, která ho bude bavit, a začal dálkově studovat předškolní a mimoškolní pedagogiku. Už při studiu vedl turistický oddíl a hudební kroužek v jedné mateřské škole.
Později dostal nabídku pracovat ve školce v Praze 10 a strávil tam pět let. "Ve státní školce jsou nízké platy, ale já to dělal z přesvědčení, za což se mi jedna učitelka vysmála." Děti, o něž se staral, miloval, ale zlákala ho představa, že se v soukromé školce Montessori naučí něčemu novému. "Budete náš indián a využijete zkušeností z táborů," přemlouvala ho ředitelka Klára Markuciová. "Tak jsem nastoupil. Ne kvůli penězům, ale kvůli změně a novým zkušenostem."
Hlavní výhodou učitele-muže podle něj je, že si na něj rodiče tolik netroufnou. "Kolegyně se potýkají s problémy, rodiče nemají na děti čas a pak chtějí po školce, aby suplovala jejich výchovu," říká. Svou hlavní devizu vidí v tom, že chlap může do školky přinést dětství. "Zatímco některé učitelky děti venku hlavně hlídají, já si s nimi naplno hraju klidně na zombíky," dodává muž, který zatím vlastní děti nemá.
Hraje ve třech kapelách, učí hru na kytaru, vede dětský turistický oddíl Vlčata, kam chodil už jako dítě, a napsal knížku Pohádky do postýlky.
Jsem rád, když se lidem oblečení líbí, říká vyučený mechanik
Nikdy by ho nenapadlo, že se bude živit módou, vyučil se mechanikem strojů. Byla to všechno velká náhoda a Erik Okapal už sedm let pracuje v řetězci s oblečením Terranova. Narodil na východě Slovenska v malém městě Sečovce. Do světa módy ho přivedl kamarád, který u stejné firmy pracoval. Líbilo se mu to, a tak práci doporučil i Erikovi.
Začínal jako prodavač. Za pokladnou ho sice uvidíte stát i dnes, v Terranově má ale na starosti nákup a výběr pánské kolekce oblečení. "Baví mě to, zvlášť když v obchodě vidím, že se zboží dobře prodává, že se lidem líbí," říká šestadvacetiletý muž, který hovoří perfektní češtinou. Přiznává, že raději pomáhá s výběrem mužům než ženám. "Každá má jiný styl, je to mnohem složitější,“ vysvětluje.
Čeští muži jsou podle něj v módě velice konzervativní a bojí se v oblečení odvázat. Zejména ti starší volí usedlejší styl. Srovnává to s Itálií, kam jezdí na nákupy: "Muži se tam nebojí obléci si cokoliv, co se jim líbí." Sám však přiznává, že i on pozměnil šatník až poté, co se začal v módě trochu více orientovat.
Mužů v českých v buticích stále nenajdete mnoho, prodej oblečení zůstává spíše ženskou profesí. "Přitom v italských obchodních centrech je to půl na půl. I v oblasti aranžování obchodů pracují z poloviny muži." Práce ho baví, časem by si chtěl otevřít svůj obchod. Jen ho mrzí, že většina lidí si myslí, že když kluk pracuje v módě, musí být homosexuál. "Ale tak to vůbec není.“
Zdravotní bratr: S negativní reakcí jsem se ještě nesetkal
Babička byla zdravotní sestra, ke zdravotnictví má blízko i jeho maminka. Když se Karel Bjaček po základní škole rozhodoval, jakou profesi si zvolí, padla volba na zdravotnictví a dnes třicetiletý muž se stal zdravotním bratrem. Odborně se jeho profesi říká všeobecný ošetřovatel.
"Rodina byla s mou volbou spokojená," poznamenává. Pracuje v Pardubické krajské nemocnici na ARO a je spokojený. Tvrdí, že výhodou muže v roli "sestřičky" je, že se na oddělení setkává se spoustou techniky, které porozumí snáze než ženy, a může jim poradit.
Na střední zdravotnické škole byl v té době unikátem, do třídy chodil jako jediný muž s 29 slečnami. Konkurenci neměl ani v dalších ročnících. "Tahle situace se mění, odhaduji, že dnes pracuje v naší nemocnici okolo deseti zdravotních bratrů, přibývá také mužů u záchranek.“
I pacienti už si zvykají. Karel se ještě s negativní reakcí nesetkal, nevšiml si ani, že by se před ním ženy styděly. Některé to naopak vítají a dobírají si ho, že je to příjemná změna.
Klukům, kteří o studiu střední zdravotnické školy uvažují, radí, ať se tomu nebrání. "Je to zajímavá práce, pořád se mám co učit, poznávám nové postupy a techniky." Od patnácti let, kromě roční pauzy na vojně, se pohybuje v ženském kolektivu a může srovnávat. Ženský tým mu připadá záludnější. "Muži se poperou a dál spolu kamarádí," směje se.
Kdysi řídil metro, dnes má květinářství a váže kytice
Kytici své ženě váže, jen když slaví narozeniny nebo jsou Vánoce, ale denně jich dělá několik. Padesátník Milan Bartoš už šest let provozuje květinářství na pražském Žižkově. Původním povoláním je však letecký mechanik, pět let jezdil s metrem, osm let pracoval jako revizní technik.
Po revoluci si s manželkou, která je původní profesí učitelka v mateřské škole, otevřeli obchod s botami. Když se jim přestalo dařit a uvažovali, co dál, dostala jejich dcera – floristka – nápad: "Otevřete si květinářství, pomůžu vám s tím." Oba si udělali kurz a dnes se s manželkou Ivanou popichují, kdo uváže hezčí kytici. "Hlídáme si, která kytka se prodá, soutěžíme," smějí se oba a Ivana dodává, že Milanovy kytky jsou přesné, počítačové, je v nich vidět technická zkušenost.
Milan si chválí, že na rozdíl od techniky je tato práce tvůrčí. A dnes je dceři za podnikatelský nápad vděčný. "Když jsem prodával boty, občas se stalo, že si na mně někdo vyléval zlost. V květinářství je to jiné, lidé sem chodí dobře naladění anebo na ně zapůsobí prostředí a jsou v pohodě. Nedávno přišla paní, omlouvala se a prosila, zda by jí kytku neuvázala manželka. Pak máme naopak zákazníky, kteří se k nám vracejí a chtějí kytice jen ode mne,“ uvádí Milan. S nespokojeným klientem se prý dosud nesetkal.
Zatímco jsme si povídali, Bartošovi zase "soutěžili", vázali dvě velké kytice na objednávku. Jak to dopadlo? Nerozhodně. Obě kytice byly nádherné.
Otec na rodičovské dovolené: nejhorší byl první měsíc
Když mu zavoláte, ozve se: "Rychle malého dokrmím, utřu mu pusu, zavolejte za dvě minuty." Sedmatřicetiletý Martin Bzdyl, který bydlí v Praze na Černém Mostě, je otcem na rodičovské a péči o syna si užívá. "Manželka vydělává víc, tak zůstala v práci."
Pracoval jako manažer v menší české firmě, když manželka otěhotněla, vůbec nepřemýšleli, kdo z nich zůstane doma. Žena pracuje pro velkou zahraniční projektantskou firmu. "Máme hypotéku a z mého platu bychom to nezvládli. Navíc jsem demokrat – zůstat na mateřské pro mě není problém. I v práci mi vždy šéfovaly ženy,“ říká. Po sedmi měsících se manželka vrátila do práce a o malého Martina se začal starat jeho tatínek.
Nejhorší bylo prvních čtrnáct dnů, měsíc, než se doma zaběhl, pořádně si natrénoval, jak se vaří mléko, přebaluje a podobně. "To, co s malým zažívám, je nádherné, to už se nikdy nevrátí.“ Nestará se přitom jenom o syna, ale i o domácnost. "Kromě žehlení, do toho se moc nepouštím. Žena dá ráno prádlo do pračky, já ho pověsím. S uklízením se střídáme. Vařím rád, připravoval jsem malému všechna dětská jídla.“
Původně se chtěl do práce vrátit po roce, ale pak s manželkou plány změnili a Martin zůstal na rodičovské dovolené déle. Okolí mu fandí, s negativní odezvou se setkal jen jednou. "Byl to ale starší pán, který si sám neumí ani namazat chleba máslem." Rodina i okolí berou jeho současné "zaměstnání" v pohodě, fandí mu i starší kolegové z práce. Trochu zamotal hlavu úřednicím na sociálním odboru. Automaticky totiž rodičovskou napsaly na manželku.
Dělat sekretářku ho baví, jen není, kam se posunout
Vystudoval pedagogickou fakultu, obor učitelství pro první stupeň s angličtinou, ale učit se mu nechtělo, hlavně z finančních důvodů. Když dnes třicetiletý Martin Prokop začal po škole hledat práci, zjistil, že absolventů bez zkušeností jsou plné úřady práce. A tak kývl na nabídku stát se "lepší sekretářkou" v účetní firmě zabývající se také daňovým poradenstvím. Název jeho pozice zní: asistent ředitele.
"Na téhle práci mě lákalo, že se naučím novým věcem a budu moci uplatnit angličtinu, kterou jsem vystudoval,“ říká.
Na starosti má organizaci a chod celé kanceláře: vede pokladnu, stará se o poštu, komunikuje se státními úřady, klienty, bankami, provádí jednodušší daňové operace. "Práce mě baví. Je rozmanitá, člověk si musí umět poradit s věcmi, s nimiž se předtím nesetkal."
Mrzí ho však, že se na téhle pozici nemůže posunout dál. Přesto se mu do školství, které vystudoval, nechce. "Nástupní plat učitele je 19 tisíc korun hrubého, to nyní beru víc. Chci se ženit, časem plánuji rodinu, budeme kupovat byt a takový plat by nestačil.“
Vtipy o sekretářkách před ním nikdo neříká. "Asi proto, že mám daleko širší pracovní záběr než klasická sekretářka. Mám dokonce na starosti několik zaměstnanců, přiděluju jim práci a kontroluju ji.“
