"Otec mi tehdy řekl tady máš deset dlát, a já se začal učit brousit a řezat. V osmnácti už jsem mu pomáhal s výrobou betlémů,“ říká dnes 62letý František Nedomlel, který spolupracuje i s varhanářskou firmou Kánský-Brachtl.
František NedomlelNa jeho sochy narazíte na Bruntálsku často. Ve Starém Městě stojí socha děda Praděda, v bruntálském parku od něj mají reliéf partnerského města Prudnik, dělal i křížovou cestu na Uhlířský vrch v Bruntále. Nejdříve se vyučil malířem písma, pak stolařem, maturoval na stavební průmyslovce. Řezbářskou maturitu si dodělával až v pozdějším věku. |
Jak se člověk stane řezbářem?
Tak, že hodně chce. A já jsem chtěl. Měl jsem k tomu blízko odmala. Táta byl kolář, karosář a odjakživa vyřezával. Dělal betlém do bruntálského i mohelnického kostela. Já v tom vyrůstal.
Po skončení základní školy jsem chtěl studovat uměleckoprůmyslovou školu, zkoušky jsem dělal čtyřikrát, ale protože měl v roce 1958 táta problémy, nemohl jsem se nikam dostat. Nakonec mi ředitel školy řekl, ať se vyučím malířem písma, že bych po škole stejně nemohl dělal nic jiného. Vyučil jsem se jím, pak ještě stolařem, maturitu si dodělal na stavební škole.
Prošel jsem mnoha zaměstnáními, ale řezbařině jsem se věnoval dál a ještě před revolucí jsem začal podnikat. Byl jsem profesionál bez papíru, ten jsem dostal až loni, kdy jsem si udělal maturitu na řezbářské škole v Tovačově.
Dá se poznat, co jste dělal vy a co táta?
Určitě. Byl úžasný detailista. To je vidět i na bruntálském zámku, kde některé věci opravoval. Dělal ale vesměs statické figurky, takové tvrdé, jak se říká v řezbářském slangu. Udřené, utahané.
Já v tom mám jistou volnost, v řezbařině jsem získal vzdělání, studoval jsem u akademického sochaře Karla Lenarta v Olomouci, po vojně u sochaře Vlastislava Gajdy v Ostravě. Tam jsem se naučil tečkování, zvětšování, modelování a další triky.
Jak tedy dělá řezbář sochu?
Záleží na zakázce. Sochu musím nejprve namodelovat z hlíny. Pak ji odliji do sádry. Předtím se ptám klienta, jestli se mu líbí. Až pak ji začnu vyřezávat do dřeva.
Jaké dřevo je nejlepší?
Pro řezbáře je nejlepší lípa a borovice vejmutovka. Někdo dělá i z topolu, ale to já nerad. Roste u vody a nabírá do sebe jemný písek, ten pak tupí nástroje. Dřevo musí být vysušené, my říkáme vytáhlé, osm let staré. Mám sklad, na paletách mám napsané ročníky. Nejčerstvější dřevo musí být rok dva venku, aby se zbavilo vody.
Kde hledáte předlohu pro své sochy? Třeba pro koně Áďu, kterého jste nedávno vyřezával?
Člověk musí znát anatomii, musí si nakreslit náčrt, skicu, jak bude socha vypadat. Tak to dělají všichni, dělal to i Michelangelo. Když pracuji na koni, vezmu si foťák a jdu si ho nafotit, abych viděl, jak se mu svaly mění při každém skoku, běhu.
Pak si prohlížím fotky a rozhoduji se, ve kterém pohybu ho vymodeluji. U větších bloků pak řeším, jak poskládat trámy do sebe, jak to navrtám, slepím, stáhnu šrouby. Jsem stolař, veškerý materiál si řežu, hobluju a lepím sám, nejlépe vím, jak to potřebuji. Příprava sochy je složitá.
Kolik řemesel musí umět řezbář?
Většinou si vystačí jen s tou řezbařinou, zbytek si nechává dělat. Já si vše připravuji sám.
Stačí mít talent, aby se člověk stal dobrým řezbářem?
Talent musí být, ale zbytek je strašně moc dřiny. A musí chtít, nestačí, když mu práci pochválí tetička.
Co všechno potřebuje řezbář ke své práci?
Tečkovací stroj, kružidla, dláta, palice, něco na nabroušení dlát. Štok a jiné pomůcky, kam si upnout reliéf.
Dotkla se krize řezbářů?
Nevím, jsem v důchodu, nemusím se honit. Pořád pracuju, ale už jen pro potěšení. Myslím ale, že šikovní řezbáři práci mají, nestíhají.
Pro koho dnes řezbáři dělají?
Soukromníci chtějí dekorační prvky do zahrad, interiérů, betlémy, něco se také dělá do kostelů.
Podílíte se i na výrobě varhan, které mají na Krnovsku velkou tradici. Jaká je role řezbáře při jejich výrobě?
Varhanáři za mnou většinou přijedou s návrhem, jak by varhany měly vypadat. Mají výkres. Pak se domlouváme, říkám jim, jestli to půjde, nebo ne.
Jaké zakázky jsou pro řezbáře nejtěžší?
Když neví, kam dřív skočit, a nemá čas si to ani promyslet.
Dá se poznat, který řezbář co dělal?
Dá. Velmi dobře poznám rukopis řezbářů, které osobně znám.
Kolik lidí se tomuto řemeslu v Česku věnuje?
Asi dva tisíce. Po revoluci je to samý řezbář.
Dají se některé země označit za bašty řezbářství?
Ano. Alpské země: Německo, Rakousko, Itálie. Tam ale pracují jinak. Udělají sošku, kterou pak okopírují na stroji v různých velikostech. Podle velikosti stroje se dá udělat i osmadvacet soch naráz, ale to už jsou speciální, počítačem řízené stroje. Silné jsou i severské země.
Chodí se dnes ještě do učení ke zkušenému mistrovi?
Čas od času se mi mladí řezbáři hlásí. Ale je to složité. Kdybych si vzal učně, musel bych svoji malou dílnu předělat. Udělat místnost, kde se může svačit, šatnu, sociální zařízení. A co když se zraní?
Zdědily vaše děti lásku k řezbářství?
Dcera má talent a chtěla studovat architekturu. Chtěl jsem ji na to připravit. Postavil jsem jí model, ukazoval jí, jak to správně nakreslit. Když viděla, že to není lehké, vzdala to.
Jsou ženy-řezbářky? Dá se poznat, že něco vyřezávala žena?
Znám jich dost, některé jsou šikovnější než chlapi. Jsou pracovité, ohání se motorovou pilou jako dřevorubec a nepijí u toho. Mužskou a ženskou práci od sebe ale nerozeznáte.
Co je složitější? Dělat na malé nebo velké soše?
Je to stejné. Musí mít ruce, nohy, tvář. Je to jedno.
Na čem právě pracujete?
Na betlému do Horní Lidče. Dělám třeba děti na houpačce, selku, která stlouká máslo, vysloužilého vojáka s kolovrátkem, hrnčíře, který si pohání nohama kruh, valacha klepajícího si kosu. Rodině jsem chtěl udělat betlém, už jsem ho měl skoro hotový, ale pak přišla krize a já ho použil pro jinou zakázku. Ale manželce jsem slíbil, že každému dítěti udělám betlém. Práce je dost i v důchodu.
