Před patnácti lety sedla se svým kamarádem do malého červeného fiátku a vyrazila za klientem. "Dobrý večer, někdo si tu objednal Drink SOS. Tak jsme tady," lehce nervózní vstoupila do v baru v centru Prahy. Prvního zákazníka odvezla jeho vozem bez nehody domů. Ten večer začala Slávka Harazimová podnikat.
Kde se vzala idea vozit lidi jejich vlastními vozy z restaurací domů?
Hledala jsem nějaký nápad, do kterého se pustit. Věděla jsem naprosto jistě, že nemůžu nastoupit do nějakého zaměstnání, tam po pěti letech pokročit o stupínek výš a na ten další vystoupit za deset let. Chtěla jsem být svobodná, chtěla jsem být svou vlastní paní. Zkusila jsem odjet na chvíli do zahraničí, vrátila jsem se ale záhy, abych otevřela seznamovací kancelář. Ta mi bohužel nevyšla, nebylo možné pro určitou věkovou skupinu žen najít vhodné partnery. Tak jsem pátrala dál. A jednou se kamarád z Německa zmínil, že tam večer po městě jezdí nějací studenti na skládacích motorových koloběžkách a vozí opilé řidiče jejich auty domů. Přišlo mi to naprosto úžasné.
Pustila jste se do toho hned?
Ano. Jen jsem ten nápad musela upravit na české podmínky. V roce 1995 měli mnozí lidé svá vysněná auta ze zahraničí, kterými nahradili staré škodovky, a byli na ně velmi hákliví. Dobré auto byl obrovský majetek. Dokonce si pamatuji na inzerát z té doby: Vyměním byt za audi. Neexistovalo, aby pro klienta přijel student na koloběžce. Nikdo by mu své auto nesvěřil. Proto jsem od začátku chtěla, aby naši řidiči působili distingovaně, byli slušně oblečeni a dbali na etiketu. Například otevírali dveře ženám. A také to, aby řidiči byli prověření a měli osobnostní garance.
Byly začátky podnikání těžké?
To snad ani ne. Byla jsem rozhodnutá, odhodlaná, plná síly. Úplně na začátku mě možná na chvilku přepadly tíživé myšlenky, zda Češi takovou nabídku vezmou, ale netrvalo dlouho a byly pryč. Klientů přibývalo. Komplikace mě čekaly na živnostenském úřadu, kde nevěděli, jaké živnostenské oprávnění mi mají vydat, když tady takové podnikání do té doby neexistovalo. Tehdy jsem jim sama poradila, aby mě zařadili do "smluvní přepravy". V průběhu let se ukázalo, že to byl nešťastný nápad, který mou firmu posunul legislativně na pomezí taxislužby, z čehož plyne řada nepříjemností. My přitom nabízíme jiné služby, vlastně pronajímáme řidiče, s přepravou jako takovou nemáme nic moc společného. To je jediná chyba, kterou jsem udělala. Chtěla jsem to změnit, ale bohužel se zařazení, které jsem si tehdy vymyslela, vžilo mezi úředníky a změnit zažité je prakticky nemožné.
Přišla jste s nápadem první, nicméně dnes je agentur nabízejících stejné služby hodně. Jak se s tím vyrovnáváte?
První konkurence se objevila zhruba po dvou letech mého podnikání. Byla to nějaká skupina taxikářů, kteří si dokonce vzali stejný název. My jsme Drink SOS, oni si říkali SOS Drink. Soudili jsme se o značku a vyhráli. Pak přibývalo dalších a dalších konkurentů. Rozdíl mezi námi a všemi ostatními je ten, že my nejsme jen dispečink, který si pronajímá řidiče podle toho, jaký je kšeft. My máme vlastní auta a řidiče, za které platíme zdravotní a sociální pojištění, garantujeme jejich schopnosti řídit vůz, máme pojištění pro případ nehody.
VIZITKANarodila se v Rýmařově. Vystudovala gymnázium v Bruntálu. Od roku 1995 je majitelkou společnosti Drink SOS. Při práci se pustila do studia Vysoké školy aplikovaného práva, které ukončila loni v červnu bakalářskou zkouškou. Žije v Praze, je svobodná. Je patronkou nového projektu Život nápadům, který má podpořit ženy v podnikání (více o projektu čtěte zde). |
Řešila jste někdy nějaký problém s nabouraným autem klienta?
Samozřejmě se stane, že do vás někdo nabourá nebo auto odře. Škoda se pak řeší běžným způsobem z pojistky. Buď naší, nebo toho, kdo střet zavinil. Naštěstí jsme ale nikdy neřešili žádnou vážnější nehodu.
Změnila se v průběhu let vaše klientela?
Ani ne. Před těmi patnácti lety to byli lidé, kteří důvěřovali naší nové službě, nebáli se o svá auta, neměli pocit, že je jako opilé okrademe o jejich majetek. Patřili k těm movitějším. A takoví klienti nám vlastně zůstali dodnes. Osmdesát procent z nich jsou stálí zákazníci. Je pravda, že někteří k nám získali důvěru až poté, co si nás otestovali. Jednou se ke mně dostala zpráva znějící: "Tak si představ, že jsme ty drinkáče poslali k naší provozní se starým wartburgem a nejenom, že ji bez problémů dovezli domů, ale chovali se slušně a s tím křápem na jedničku zaparkovali." Je třeba dodat, že většina našich klientů má jednu věc společnou: jsou odpovědní.
Kolik máte řidičů? Jsou mezi nimi i ženy?
Máme několik desítek řidičů, stálých zaměstnanců. A velmi si vážím toho, že řada z nich už u nás pracuje mnoho let. Samozřejmě, že mezi řidiči jsou i ženy, jezdí dobře. Jedna z nich má i stálé klienty, kteří chtějí pokud možno právě ji. Přes den pracuje někde v kanceláři a nikdo by neřekl, že po nocích vozí lidi z restaurací domů. Potřebovala peníze, zůstala sama se dvěma dětmi, tak to zkusila a dnes u nás patří k těm nejlepším.
Jak jste tvořila ceny u živnosti, která doposud neexistovala?
Vycházela jsem z ceny taxislužby. Tehdy se v taxíku platilo 12 korun za kilometr. Věděla jsem, že nemůžu dát dvojnásobek, protože to by si lidé vzali raději taxíka na cestu tam i zpátky. Takže jsem zvolila cenu o třetinu dražší, než stojí jedna cesta taxíkem. A byly to myslím správné počty. Dnes chceme 30 korun za kilometr podle tachometru klientova vozu, deset minut čekání je zdarma, každá další minuta stojí pět korun.
Říká se, že člověk, který podniká, se nesmí zastavit, že musí stále vymýšlet něco nového, rozšiřovat nabídku, aby podnik prosperoval. Jaké novinky chystáte vy?
Rozšířili jsme naše služby do Brna, zatím tam ale mnoho klientů nemáme. Snad je časem najdeme. Plánujeme také rozšířit vozový park. K naší značce od počátku patřil Fiat Panda, ale myslím, že už jsme tato autíčka po celé Evropě vykoupili a teď musíme přejít na jiné vozy. Zůstáváme ale věrní Fiatu. V rámci úspor přemýšlím o tom, jak zefektivnit doprovodné jízdy tak, aby se nemusely jezdit celé trasy za klientskými auty.
Litovala jste někdy dne, kdy jste se pustila do podnikání?
Nikdy. Ani po těch letech si nedovedu představit, že bych pracovala pod nějakým šéfem v nějaké kanceláři. Podnikání pro mě znamená svobodu.
