Jirka i Kateřina mají stejné znalosti, ale známky mohou mít zvlášť v humanitních předmětech každý jiné. Katka nemá problém s vyjadřováním, z Jirky je třeba každé slovo dolovat. Nemusí to tak být navždy. Dobře komunikovat se může naučit i on, i když ženám je tato schopnost vlastnější. Nejspíš proto, že v dávných dobách udržovaly oheň a přitom si mezi sebou povídaly, zatímco muži - lovci potichu, aby nevyplašili zvěř, obstarávali potravu.
Schopnost dobře komunikovat patří stále víc také k požadavkům zaměstnavatelů. Zvláště v některých profesích může být umění dobře mluvit důležitější než dosažené vzdělání. Mrzutý, sice vysokoškolsky vzdělaný, avšak nemluvný obchodní zástupce bude mít ve své profesi jistě menší úspěch než komunikativní kolega s nižším vzděláním. "Při výběru zaměstnanců do našeho oddělení jsou důležitější než vzdělání vyjadřovací schopnosti uchazeče," říká lektorka telefonního centra služeb Českého Telecomu Petra Lepičová. "Uchazeče, kteří se pro komunikaci po telefonu nehodí, poznáme už na začátku přijímacího řízení. I ten, kdo má dobré předpoklady, musí projít ještě tvrdým tréninkem komunikačních dovedností," dodává. Ale ani lidé, kterým nejsou komunikativní schopnosti dány nebo si nevěří kvůli vadě řeči nebo slabému hlasu, nemusí věšet hlavu. Dobrým příkladem jim může být antický řečník Demosthénes, který se rozhodl stát řečníkem, ačkoliv měl velmi slabý hlas a na zesilovací aparaturu nemohl ve starém Řecku ani pomyslet. Chodil k moři, překřikoval je a nakonec hlas posílil tak, že se mu jeho sen splnil.
Jak správně komunikovat?
Nejčastější podobou komunikace je řeč. Když se odehrává ve formě "jeden na jednoho," pak jde o dialog, který může mít například podobu osobní rozmluvy či pracovního rozhovoru nebo debaty(diskuse) více lidí. Další variantou je komunikace hokejově řečeno přesilovková - jeden hovoří a další naslouchají nebo by alespoň měli naslouchat. Ať už je podoba komunikace jakákoliv, měli by její aktéři dodržovat určité zásady. Ta první se týká pravidel slušnosti a říká, že mluvit by měl jen jeden. Skok do řeči ještě není na pořadu olympijských her a asi nikdy nebude. Jedná se totiž o poněkud "nefér" disciplinu, byť je třeba u politiků v televizních nebo rozhlasových diskusních pořadech vidět velmi často. Většinou si jí pomáhají lidé, kteří nemají dost argumentů na normální diskusi a tak se snaží umlčet ty, jimž argumenty nechybějí. V jednom případě má ale přece jen skočení do řeči své opodstatnění když partner neví, kdy skončit. Proto je dobré, když někdo diskusi řídí a uděluje spravedlivě slovo. A když nikdo takový není, je na diskutujícím, aby se proti násilnému přerušení svého projevu důrazně ohradil.
Stručně a srozumitelně
Doba je rychlá a čas je pro každého drahý. Debata na výdrž nikoho nezajímá, i ženy, které často trpí upovídaností, ocení, když se pracovní porada nebude protahovat a ony stihnout nakoupit večeři nebo vyzvednout děti ze školky. Stručnost a věcnost by měly zdobit každou diskusi. Rozvleklostí si pomáhají většinou řečníci, kteří nemají dostatek kvalitních informací. Nastupuje mlžení a je jasné, že řečník buď neví nebo nechce říct. Dobře nepůsobí ani zahlcení posluchačů přemírou cizích slov - to také není důkaz o kvalitách řečníka. Naopak názornost, jednoduchost projevu, využití příměrů či přirovnání nebo citátů (ale s mírou!) slovní projev oživí. Diskutující by měl při svém projevu sledovat posluchače, podle jejich reakcí projev upravovat. Jakmile vidí, že řada z nich začíná upadat do hlubokého spánku, je potřeba změnit formu projevu, na chvíli zesílit nebo naopak zeslabit hlas a pokusit se posluchače do projevu zase vtáhnout. Důležité je předem zvážit, co si řečník od projevu slibuje - pokud chce posluchače jen informovat, nemusí vyvinout tolik úsilí jako když je chce o něčem přesvědčit nebo dokonce přimět k činu.
Ani rychle, ani pomalu
Hodně záleží na rychlosti mluveného projevu, úspěch nemívá "šnek"ani "kulomet". Rychlého řečníka posluchači nestačí vnímat, některé jeho myšlenky ke škodě věci "spadnou pod stůl". Zbrklost projevu ubírá na jeho důvěryhodnosti. Kladem rychlého řečníka je věcnost, většinou i dobrá znalost tematiky (chce všechno co ví prodat). Pomalý projev uspává, působí mdle a nezáživně. Klidný řečník, který zvolí dobře tempo mluvy působí sebejistě, zkušeně. Každý by se ale měl při projevu vyvarovat zlozvyků třeba mnutí části obličeje či oděvů, her s tužkou či řetízky nebo žvýkání. Není špatné projev natočit, podívat se na něj na videokazetě a poučit se z chyb. Zlozvyky nejčastěji potkají řečníky, kteří nemají dost sebedůvěry.
(s využítím knihy Davida Grubera "Řečnické triky aneb nenechte se ukecat")
Zásady věcné diskuse
* mluví jeden!
* projev má být stručný a srozumitelný!
* volit přiměřené tempo řeči - ani rychlé, ani pomalé
Nejčastější řečnické zlozvyky
* mnutí částí obličeje nebo oděvů
* hra s propisovací tužkou
* žvýkání
* olizování se
* cvakání tužkou nebo perem
* podrobné prohlížení nehtů
* dloubání v nose
* popotahování nosem
* kývání tělem
* okusování rtů, nehtů
Schopnost dobře komunikovat patří stále víc také k požadavkům zaměstnavatelů. Zvláště v některých profesích může být umění dobře mluvit důležitější než dosažené vzdělání. Mrzutý, sice vysokoškolsky vzdělaný, avšak nemluvný obchodní zástupce bude mít ve své profesi jistě menší úspěch než komunikativní kolega s nižším vzděláním. "Při výběru zaměstnanců do našeho oddělení jsou důležitější než vzdělání vyjadřovací schopnosti uchazeče," říká lektorka telefonního centra služeb Českého Telecomu Petra Lepičová. "Uchazeče, kteří se pro komunikaci po telefonu nehodí, poznáme už na začátku přijímacího řízení. I ten, kdo má dobré předpoklady, musí projít ještě tvrdým tréninkem komunikačních dovedností," dodává. Ale ani lidé, kterým nejsou komunikativní schopnosti dány nebo si nevěří kvůli vadě řeči nebo slabému hlasu, nemusí věšet hlavu. Dobrým příkladem jim může být antický řečník Demosthénes, který se rozhodl stát řečníkem, ačkoliv měl velmi slabý hlas a na zesilovací aparaturu nemohl ve starém Řecku ani pomyslet. Chodil k moři, překřikoval je a nakonec hlas posílil tak, že se mu jeho sen splnil.
Jak správně komunikovat?
Nejčastější podobou komunikace je řeč. Když se odehrává ve formě "jeden na jednoho," pak jde o dialog, který může mít například podobu osobní rozmluvy či pracovního rozhovoru nebo debaty(diskuse) více lidí. Další variantou je komunikace hokejově řečeno přesilovková - jeden hovoří a další naslouchají nebo by alespoň měli naslouchat. Ať už je podoba komunikace jakákoliv, měli by její aktéři dodržovat určité zásady. Ta první se týká pravidel slušnosti a říká, že mluvit by měl jen jeden. Skok do řeči ještě není na pořadu olympijských her a asi nikdy nebude. Jedná se totiž o poněkud "nefér" disciplinu, byť je třeba u politiků v televizních nebo rozhlasových diskusních pořadech vidět velmi často. Většinou si jí pomáhají lidé, kteří nemají dost argumentů na normální diskusi a tak se snaží umlčet ty, jimž argumenty nechybějí. V jednom případě má ale přece jen skočení do řeči své opodstatnění když partner neví, kdy skončit. Proto je dobré, když někdo diskusi řídí a uděluje spravedlivě slovo. A když nikdo takový není, je na diskutujícím, aby se proti násilnému přerušení svého projevu důrazně ohradil.
Stručně a srozumitelně
Doba je rychlá a čas je pro každého drahý. Debata na výdrž nikoho nezajímá, i ženy, které často trpí upovídaností, ocení, když se pracovní porada nebude protahovat a ony stihnout nakoupit večeři nebo vyzvednout děti ze školky. Stručnost a věcnost by měly zdobit každou diskusi. Rozvleklostí si pomáhají většinou řečníci, kteří nemají dostatek kvalitních informací. Nastupuje mlžení a je jasné, že řečník buď neví nebo nechce říct. Dobře nepůsobí ani zahlcení posluchačů přemírou cizích slov - to také není důkaz o kvalitách řečníka. Naopak názornost, jednoduchost projevu, využití příměrů či přirovnání nebo citátů (ale s mírou!) slovní projev oživí. Diskutující by měl při svém projevu sledovat posluchače, podle jejich reakcí projev upravovat. Jakmile vidí, že řada z nich začíná upadat do hlubokého spánku, je potřeba změnit formu projevu, na chvíli zesílit nebo naopak zeslabit hlas a pokusit se posluchače do projevu zase vtáhnout. Důležité je předem zvážit, co si řečník od projevu slibuje - pokud chce posluchače jen informovat, nemusí vyvinout tolik úsilí jako když je chce o něčem přesvědčit nebo dokonce přimět k činu.
Ani rychle, ani pomalu
Hodně záleží na rychlosti mluveného projevu, úspěch nemívá "šnek"ani "kulomet". Rychlého řečníka posluchači nestačí vnímat, některé jeho myšlenky ke škodě věci "spadnou pod stůl". Zbrklost projevu ubírá na jeho důvěryhodnosti. Kladem rychlého řečníka je věcnost, většinou i dobrá znalost tematiky (chce všechno co ví prodat). Pomalý projev uspává, působí mdle a nezáživně. Klidný řečník, který zvolí dobře tempo mluvy působí sebejistě, zkušeně. Každý by se ale měl při projevu vyvarovat zlozvyků třeba mnutí části obličeje či oděvů, her s tužkou či řetízky nebo žvýkání. Není špatné projev natočit, podívat se na něj na videokazetě a poučit se z chyb. Zlozvyky nejčastěji potkají řečníky, kteří nemají dost sebedůvěry.
(s využítím knihy Davida Grubera "Řečnické triky aneb nenechte se ukecat")
Zásady věcné diskuse
* mluví jeden!
* projev má být stručný a srozumitelný!
* volit přiměřené tempo řeči - ani rychlé, ani pomalé
Nejčastější řečnické zlozvyky
* mnutí částí obličeje nebo oděvů
* hra s propisovací tužkou
* žvýkání
* olizování se
* cvakání tužkou nebo perem
* podrobné prohlížení nehtů
* dloubání v nose
* popotahování nosem
* kývání tělem
* okusování rtů, nehtů
