Smrtelně nebezpečný kolektivismus

Společně pracovat, společně slavit, společně se družit ve volném čase nezní to pěkně týmově? Nic proti přátelství těch, kterým je dáno sdílet jedno pracoviště - je to jistě lepší než chladná lhostejnost. Horší je, když pozitivní přátelství přechází do negativního kamarádíčkování.

A čím se kamarádíčkování liší od přátelství? To prvé má na rozdíl od druhého v sobě negativní rys: odpor ke kolegům rozdílných povah. Negativní zásadu: „Kdo není jako my, toho nemáme rádi, proti tomu intrikujeme, toho šikanujeme.“ Každé moderní pracoviště totiž potřebuje jako sůl pokrok, vývoj, neustrnutí, nezahnívání. Jinak končí v propadlišti strnulosti, či dokonce krachu. Vyvíjet se znamená dělat věci zítra jinak, lépe než dnes. Přijít na to, jak dělat věci jinak, předpokládá myslet jinak než většina kolem. Myslet jinak - tedy přemýšlet více. Ne planě plkat nad sklenkou.

A proto - vedoucí a šéfové všech stupňů: podporujte bílé vrány ve svých podřízených skupinách. Podporujte hloubaly, novátory, kteří místo účasti na společných akcích někde v koutku něco čtou, studují, kutí či řeší. Bez nich bychom stále žili v jeskyních. Aže ti hloubalové podporu potřebují velmi naléhavě - to je jasné. Často totiž boří ostatním masám pracovníků stojaté pohodlíčko, lenivé flákání a parazitování na pilnějších.

Příklad jednoho mého inteligentního, vzdělaného a pracovitého žáka, kterému změním jméno na Karel: Karel nastoupil do významného úřadu, do odboru spolupráce na projektech Evropské unie. Hned začal s chutí vymýšlet, jak všelijak by se dalo neopakovatelných příležitostí doby využít. Jenže stále více narážel. Jeho pocit byl: „Vyslovoval jsem před okolními úředníky slovo, při němž jim naskakovala husí kůže - slovo PRACOVAT.“

Nikdy neřeknu šéfovi ne. Přinést šéfovi poštu v zubech, protože se mu to líbí? Více ZDE.

A tak mu ráno mezi dveřmi jeho vedoucí oznámil: „Nezapadáš nám do koncepce. Tvůj pracovní poměr dneškem končí.“ Karel šel rovnou na úřad práce. Tam mu po vyslechnutí jeho životopisu dali ihned nabídku pracovat u nich na úřadu práce - coby koordinátor záležitostí EU, právě s institucí, z níž jej propustili. A tak - v 9 hodin vyhozen, kolem dvanácté se vrátil zpět na své původní pracoviště coby vážený partner. Na chodbu vybíhali největší intrikáni jako první - poplácat ho a ujistit: „Víš, to my ne, my jsme proti tobě nic neměli…“