Pečlivější a přesnější vyslovování jmen a příjmení, titulů, pozic v práci -a samozřejmě také jejich lepší zapamatování. Zejména zapamatování křestních jmen - nejjistějších bran k srdci a přízni lidí.
Mnozí z vás si jistě vzpomenou na starší filmy a starší situace z dob, kdy pánem byl prodejce a těžkým uměním bylo koupit. Mistři zásobovači ševelili do telefonů při shánění úzkoprofilového zboží k různým skladníkům a jim podobným sladce, osobně. „Maruško, Jiřinko, Pepíčku, Venoušku..., mrkni se, jestli by se tam pro nás nenašly nějaké...“ Dnes je stejně těžkým uměním prodat. Vyrobit zboží, službu, vyrobit vlastní kvalifikovanou pracovní sílu vyučením nebo maturitou není zase až tak nedosažitelně těžké. Ale prodat ten produkt nebo vlastní schopnosti za dobrou cenu - to vyžaduje stejně filipa jako dříve shánění.
 |
Kuřákům v práci brzy odzvoní. |
Geniálně prosté, avšak málo užívané umění úspěšnosti zaměstnance i manažera mistrně vystihl v jednom ze svých posledních filmů Jean-Paul Belmondo: „Nauč se pozdravit způsobem, který dává najevo, že věc toho druhého tě zajímá více než tvoje vlastní. On to musí cítit. Pak je tvůj.“ Dodejme, že vzápětí za tímto profesionálním pozdravem by mělo následovat vyslovení jména zdraveného. Tak, jak je vzhledem k míře formálnosti situace nejobvyklejší. Tak, jak to chce ten druhý slyšet. Důstojně, s úctou, bez chybičky či náznaku nedbalosti. Děláte to přece pro sebe; a nejlépe to pro sebe uděláte, když bude atmosféru pozdravu a oslovení prosycovat pocit, že to děláte hlavně pro druhého. Ano - přes blaho druhého k blahu vlastnímu. Jinudy cesta v civilizaci nevede.
Pomozte své, často bídné paměti na jména. Mějte vždy připraveno dost vlastních vizitek. Nabízejte výměnu. Ten druhý když má, tak dá. Když nemá, neodmítne napsat své jméno na druhou, nepotištěnou stranu další vizitky vaší. A nezapomínejte - i při neodbytných myšlenkách na všechno to věcné, co musíte s daným člověkem probrat - na několikeré zopakování jeho jména v rámci úvodních všeobecných frází. Pod jakoukoliv slušnou záminkou.
