Snuff akceptují všichni
Příznivci šňupacího tabáku říkají, že jejich koníček byl v oblibě pořád. A jak jsme k němu přišli my, Evropané? Asi první z Evropy ho viděl používat Kryštof Kolumbus, když před pěti sty lety objevil Ameriku. Místní obyvatelé totiž tabák nejen kouřili, ale také jej šňupali. První manufaktura na šňupací tabák pak vznikla ve španělské Seville už v šestnáctém století. A právě odtud začal šňupací tabák vítězné tažení Evropou.
Tehdy vyráběné druhy jsou už historií a dnes se téměř nepoužívají. I ve Španělsku se dnes šňupe tabák hlavně z Pöschlových továren, které mají ve výrobě této komodity hluboké a dlouhé zkušenosti. Vychutnávání šňupacích tabáků bylo v minulosti privilegiem dvorů evropských panovníků a rozšířilo se teprve tehdy, když tento zvyk považovaný za luxus začaly napodobovat buržoazní vrstvy. Dnes je šňupací tabák, tzv snuff akceptován všemi společenskými vrstvami.
Jak se vyrábí?
Surovina pro výrobu šňupacího tabáku je stejná jako pro produkci cigaret, tedy je to tabák dýmkový a doutníkový.
Metody výroby šňupacího tabáku se ale podstatně liší. Dělíme je na výrobu schmalzleru, snuffu, a na výrobu šňupacího tabáku na starý způsob. U schmalzleru jsou důležitou složkou směsi surového tabáku z tmavých tabákových listů různého původu hlavně z Brazílie. Tabáky vybírají odborníci podle různých kritérií např. barvy, chuti, plnosti a složení.
Nejdůležitějším surovinovým prvkem je mangotes nebo také fresko. Výroba probíhá v Brazílii, kde je tabák speciálně máčen a dlouho fermentován, čímž získá nezaměnitelnou chuť a vůni. Spředený do lan se pak zašívá do zvířecích kůží a jako mangotes se importuje ze zámoří do Evropy. Fresko neboli mangotes se zpracovává pouze na výrobu schmalzleru.
Snuff a šňupací tabák
VHODNÉ OBLEČENÍ:Snuff je anglicky šňupec a označuje moderní druh šňupacího tabáku. K výrobě se používají většinou světlé druhy tabáku ze zámořských pěstitelských oblastí hlavně z USA a Afriky. Jde zhruba o deset druhů, které se odlišují chutí i vůní od tabáků používaných u brazilu a schmalzleru. Suchý surový tabák, rozdělený podle druhů se nejprve mele v rychloběžném mlýnu na tabákovou moučku. Zrnitost je podstatně jemnější než u schmalzlerů. Pak se různé tabákové moučky smíchávají, přičemž pro koncový výrobek je podstatné, aby se k sobě dobře hodily chutí, vůní i barvou. Takto vzniklé směsi se navlhčí fermentačními roztoky a dobře promíchají. Uskladní se v chladných skladovacích prostorách na tři až čtyři týdny. Za tu dobu získají typickou chuť vyvolanou fermentačním procesem, typické aroma a lehce se odbourá nikotin.
Teprve po této době nastává závěrečná fáze výroby snuffu. Podle přesných receptur se sestaví moučkové směsi a přidají prostředky pro udržení vlhkosti.
Pro doplnění uvádíme i nejstarší výrobu. Ještě před několika desítkami let bylo tímto způsobem vyráběno mnoho druhů šňupacího tabáku, především v Německu. Dnes už tento způsob výroby nemá téměř význam. Výrobní metoda je podobná jako u snuffu. Suché, mleté tabáky jsou ponechány buď bez fermentace, nebo s fermentací v přírodním stavu a jsou jen lehce navlhčeny.
Může být i lék
Šňupací tabák dnes zažívá celosvětovou renesanci. Lidé znovu objevili způsob, jak tabák vychutnat bez kouření, a okruh přátel šňupacího tabáku se viditelně rozrůstá. Přispělo k tomu sílící vědomí zodpovědnosti vůči okolnímu prostředí. Navíc šňupací tabák je už odedávna široce rozšířená a povzbuzující záležitost. Dokonce i lékaři hovoří o vítaném uvolnění dýchacích cest, čímž lze předejít onemocněním z nachlazení. Drahý tabák bylo v minulosti potřeba i luxusně zabalit, a tak vznikly řady vzácných nádob, lahviček, dóziček, krabiček a všech možných tabatěrek. Dózy měly samozřejmě svůj praktický účel. Podobně jako doutníky a dýmkový tabák je totiž potřeba i šňupací tabák uchovávat v optimálně vlhkém stavu. Dózy se vyráběly z ušlechtilých dřev, cínu, stříbra, zlata, ale např. i z paroží.
Kdo si zavdával šňupečku?
Snad nejslavnějším sběratelem dóz na tabák byl Fridrich Veliký, který zakoupil jedinečnou sbírku čítající více než 1500 dóz za sumu, jež odporovala jeho pruské šetrnosti. Jedna z nejcennějších dóz jeho sbírky je k vidění ve vídeňském muzeu tabáku. Je z broušeného achátu ve zlatém obalu s diamantovým lemem v hodnotě více než sto tisíc euro. Dobová anekdota říká, že v roce 1759 měl Fridrich ve svém vojenském kabátě kovovou dózu se šňupacím tabákem, a právě od ní se odrazila kulka z ruské pušky. Prý jen poznamenal: „Tady vidíte, k čemu může být tak malá zátěž a tak velká vášeň dobrá.“
Jako milovníci „šňupečku“ vstoupili do dějin mnozí světoví velikáni. Krom Fridricha Velikého to byla i carevna Kateřina II nebo Napoleon I., Fridrich Schiller, Immanuel Kant, Richard Wagner a mnoho dalších. Také Helmut Schmidt, bývalý německý spolkový kancléř, účinně propagoval šňupání.
A na závěr dodejme, že v Londýně stojí v budově parlamentu velká miska s vždy čerstvým snuffem, aby se poslanci mohli osvěžit příjemným šňupcem.
