Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste udělala pár prstýnků a šla je prodat do klenotnictví, abyste měla na další materiál a nářadí?
S nostalgií. Po návratu ze stáže ve Venezuele, kde mě nadchlo mistrovství jihoamerických zlatníků, práce s kameny a světový design, jsem si zařídila dílnu v suterénní sušárně. Byly to pěkné časy. Jsem ráda, že vším jsem si prošla postupně. Nikdo mi nic nedal, nic jsem nezdědila, všechno jsem si vybudovala sama s manželem.
Jste spolumajiteli dodnes. Dělá to dobrotu?
Někdy je to hrozný. Nemůžu říct, jestli bych to někomu doporučila. Já mám víc na starosti řemeslo a design, manžel obchod, ale vzájemně si do toho vstupujeme, doplňujeme se, snažíme se o domluvu. Beru to tak, že když prožívám něco těžkého, bolestného, někam mě to směřuje. Kdybych byla pořád spokojená, jedu si v zajetých kolejích, možná i pýše a nepokoře.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. V podnikání si sáhl na dno. Nevzdal se. Dnes má už třicetimilionový obrat U burčáku si řekly, že zkusí podnikat. Rozjely firmu, která má úspěch Obchodníci s ledem točí miliony. Jejich práce zaujala až v Ománu |
Nosíte si práci domů?
Podařilo se nám to odbourat až před pěti lety. Museli jsme, protože jsem byla schopná ve tři ráno muže vzbudit, abych mu řekla, že jsem vymyslela, co a jak je potřeba změnit.
Vymyslela jste projekt České ruce. O co jde?
Je mi líto, že ruce už tolik nevyužíváme, spousta dovedností zakrňuje. Zažádala jsem o grant, zatím na dvou radnicích: ráda bych pořádala taková setkání s řemeslem – něco jako farmářské trhy, ale v interiéru – představovali bychom lidi, kteří dělají krásné věci ručně. Rodiče tam můžou zjistit, že to může být cesta pro jejich děti. Kdo umí něco vyrábět, nemusí se bát o budoucnost, a když ho to navíc baví, má fajn život. Šikovné ruce jsou know how České republiky. Ale potřebují podporu. Proto dávám kameny brousit českým brusičům, na balení hledám českou papírnu. Nechci vozit zboží přes půl světa.
Jaké jsou ve šperkařství trendy pro letošní rok?
Nejsem trendový typ, sázím na vzácný kov a přírodní kameny. To je absolutně nadčasový trend. Pak záleží na každém, jestli dá přednost kombinaci tří barev zlata, nebo zvolí módnější červený kov v kombinaci s brilianty, případně něco avantgardnějšího, designového. Radím řídit se pocity a citem. My se snažíme šperkům dát duši - vedle toho, že jsou perfektně zpracované. Aby ženy měly ještě něco víc, než jen trend pro tuhle sezónu.
Jitka Mlynarčík Kudláčková (48)
  |
Nastala sezóna zahradních party. Máte tip na šperky pro takové příležitosti?
Takové, ve kterých se cítíme dobře. Připravili jsme vyloženě letní kolekci s různobarevnými kvítky, další s motýly, ale záleží na vkusu každé. Někdo nosí na zahradní party bižuterii, protože mu může připadat, že brilianty se tam nehodí, ale proč? Šperky nám mají sloužit, je zbytečné mít je v trezoru a jednou za rok se na ně jít podívat. Souvisí to se sebevědomím: Žena, která má myšlenky typu „pro mě je to škoda“, bude těžko nosit šperky. Na jaře je správný čas transformovat se do optimistické, krásné, silné.
Co napoví obsah šperkovnice?
Taky míru sebevědomí: míváme prsten od prvního manžela, náušnice od tchýně, náramek po babičce... Nenosíme je a bojíme se je dát pryč. Kamarádka měla prsteny po babičce, kdykoli otevřela zásuvku, připomněla si babiččino utrpení. Pak mi je přinesla, že je čas přetransformovat je do něčeho nového, optimistického. Radím ženám, ať projdou šperkovnici, třeba najdou kousky, na které dávno zapomněly. Nebo neměly odvahu je před pár lety nosit.
Změnil se vkus českých žen?
Převážila obliba bílého zlata nad žlutým, které hrálo prim v minulosti. Ale pořád jsme konzervativnější, například velké černé tahitské perly, které jsou na západě velmi žádané, u nás nosí jen hodně odvážné ženy. Italky nosí výrazné barevné šperky, aby si každý hned všiml jejich krásy, podtrhují jimi svoje ženství, vzdělanost, pracovní pozici, veselost, postavení manžela.
Máte mezi zákazníky víc žen, nebo mužů?
Muži jednoznačně převažují, bývá jich až devadesát procent. My ženy se zatím moc neumíme ocenit. Přitom to často není otázka peněz, náušnice stojí už od čtyř tisíc. Jedné mé kamarádce se líbil šperk z mé aktuální kolekce, ale prý si ho nekoupí, protože se to nehodí, když po patnácti letech dala výpověď. Nabídla jsem jiný úhel pohledu, že naopak po tolika letech tvrdé práce má nárok se odměnit. Pro šperk si přišla. Se synem, který protáčel oči, že za ty peníze by měl kolo. Nezviklal ji, byla rozhodnutá. Ty náušnice bude mít celý život a budou jí připomínat důležité životní rozhodnutí.
K jakým příležitostem se klenoty kupují?
Hlavně k výročí. Tuzemští muži nepějí básně, aby ženu ocenili za každodenní samozřejmosti, ale pak přinesou dárek. Jdou na to systematicky: zajímají se o konkrétní kov i kameny. Někteří muži, kteří k nám přijdou poprvé, se ptají, jestli šperk je ten pravý dárek. Určitě ano, je intimnější než oblečení nebo kabelka. A trvalejší.
Trefí se dárci do vkusu partnerky?
Moc žen s prosbou o výměnu nechodí, protože si s mužem o jeho ženě povídáme, uděláme si představu, co má ráda, jestli je sportovní nebo romantický typ, jaké barvy nosí, někdy nám rád ukáže i fotografii.
Víc umělecky rozmáchnout se můžete u individuálních zakázek?
Baví mě i kolekce. Voda, Spirály, Radost, Tahitské královny... Rozvíjet téma, doplňovat ho dalšími šperky. Samozřejmě zakázky jsou výjimečná práce, i vzájemnou důvěrou – jen tak můžou vzniknout nádherné šperky s duší. Opět často chodí muži, chtějí ženu překvapit něčím speciálním. Když přijde žena, tak většinou to má od muže „schválené“. Zveme klienty i do výrobny, aby viděli, jak šperky vznikají. Páry to berou jako příjemný čas strávený spolu. Třeba muž přesvědčil ženu, že když tak ráda nosí zlaté visací náušnice, aby si pořídila podobné s kameny. Vybrali černé diamanty.
Jaký nejdražší šperk jste vyráběla?
O cenu se u individuální zakázky starám jen tak, abych se vešla do limitu, který si dohodneme. A pak vyberu ty nejlepší kameny. Ceny nejsou pro mě důležité, dívám se na kámen, jestli je krásný, jakou má barvu, duši a energii.
Jaký šperk od vašeho muže máte spojený s konkrétní vzpomínkou?
Je to patnáct let a zachovala jsem se hrozně, nemožně: seděla jsem u pece na chalupě, manžel mi dal krabičku, já ji otevřela... a první myšlenka byla, že to je pro mě, šperkařku, zbytečnost. Druhá, jestli za ten briliant nedal víc, než musel. Viděla jsem to obchodně, neprojevila jsem žádné nadšení. Neuměla jsem říct „děkuju, jsi úžasnej“. Nedokázala jsem ocenit, že mě chtěl překvapit, že šel za mojí kamarádkou ze školy, aby mu pro mě ten šperk vyrobila. Musela jsem se učit přijímat dárky, jako spousta žen: umíme dávat, ale ne přijímat.
