Konzumní doba nefandí moc řemeslům, kterými se kdysi lidé bez problémů živili. Rozbitý hrnec se prostě vyhodí a koupí se nový. Kdo by se zabýval jeho drátováním. Atak člověk, který se přece jen z tradice nebo zábavy zabývá tímto kumštem, vyrábí spíše ozdobné předměty z keramiky, kamene nebo skla. Svou prací se dnes těžko uživí také například zbrojíři, pilníkáři či perleťáři.
Obor kloboučnice se ještě vyučuje
Na škole Mesit v Uherském Hradišti se učí několik děvčat vyrábět klobouky. Jejich počet pro přijetí ke studiu je omezen. V současné době je jich v učilišti devět, víc by jich pracovní trh zřejmě nepoužil. V některých ročnících však studují jen po dvou. „Odhaduji, že kromě novojičínského závodu na výrobu klobouků, který si sám školí své učně, jsme u nás asi jediní, kdo školí v tomto oboru,“ říká pedagožka odborného výcviku Alena Macečková. „Děvčata se po vyučení můžou živit i jako živnostnice třeba zhotovováním klobouků, závojů pro svatební salony a půjčovny nebo výrobou pokrývek hlavy pro folklorní soubory.“
K tomu, aby se student mohl stát kloboučníkem nebo kloboučnicí, stačí mít estetické cítění, zručnost a trochu více síly. V práci tento řemeslník zakresluje dílce, střihá je, seká a řeže, šije, tvaruje a žehlí. Mezi další činnosti patří čištění, roztahování, praní či kartáčování a provádění dalších úprav používaných kožek a srstí. „U nás se navíc vše vyrábí ručně,“ dodává kantorka.
Bednářů si pivovary váží
Dalším z vymírajících řemesel je bednář. Bednáři vyrábějí sudy klasickým náročným postupem, jehož jednotlivé části nejsou zaznamenány v žádném návodu a předávají se bezprostředně v praxi z generace na generaci. Naposledy byl do bednářského „cechu“ přijat nový člen v roce 1975, letos v červnu se však nový tovaryš Martin Sládek vyučil v plzeňském pivovaru.
Pivovar se snaží podporovat bednářské řemeslo, aby uchoval kulturní dědictví spojené s historií pivovarnictví. Jeho útlum přivodilo užívání kovových nádob v domácnostech i průmyslové výrobě v sedmdesátých letech minulého století. Pivovar si však bednáře vychovává i proto, že se stále starají o sudy a kádě, a může tak ve svých sklepích udržovat v malém objemu tradiční výrobu nefiltrovaného a nepasterizovaného piva. Zhotovování ležáckých sudů vyžaduje mnoho zručnosti a dovednosti, ale také značné teoretické znalosti, znásobené mnohaletou praxí.
Drátování ve skanzenech
Hana Maříková působí jako cechmistr svazu dráteníků. Ve spolku je celkem šedesát členů, ale žádný z nich se neživí jen tímto řemeslem. „Klasickým vyplétáním hrnců by si na chleba určitě nevydělali, proto dráteníci navíc jezdí po různých akcích, kulturních domech a skanzenech. Tam předvádějí řemeslo stejně jako přadleny, paličkářky a jiní znalci zanikajících řemesel nebo kumšt vyučují v kurzech,“ vysvětluje Hana Maříková.
Cechmistryně říká, že se svazu docela podařilo uvést starobylé řemeslo do povědomí a oživit jej pro širší veřejnost, což ji těší. Doba dráteníkůživnostníků se však už zřejmě nevrátí. Tento obor se bohužel nikde jako profese neučí. Znalosti získají zájemci právě v kurzech.
Drátování hrnců dnes uvidíte už jen ve skanzenech či akcích seznamujících veřejnost se zanikajícími řemesly
 |
PODNIKÁTE A HLEDÁTE INFORMACE pro vaše finance? Navštivte podnikani.idnes.cz |
