Každý rok české zastoupení organizace YFU vypraví „do světa“ dvacet až třicet mladých lidí ve věku od 15 do 18 let. Letos odjede na roční stáže 28 studentů. Bydlet budou u hostitelských rodin, které nepřijímají za jejich hoštění žádný honorář, a budou navštěvovat nejbližší školy. Největší zájem je o pobyt ve Spojených státech, za nimi následuje Německo a Švýcarsko. Češi ovšem odjíždějí také do Norska, Chile, Argentiny či Thajska.
„Všem zdůrazňujeme, že nejdůležitější je na tom zkušenost, že se potkají s cizími lidmi, naučí se s nimi žít, získají nové kamarády. Až na druhém místě je osvojení si jazyka,“ říká Martin Langpaul, šéf české pobočky organizace YFU.
Fakta
|
„Mám tři děti, poslala jsem na zkušenou všechny. Odjížděly až v 17 letech, to mi přišlo nejlepší,“ poznamenává Barbora John, Švýcarka žijící v Česku.
Zahraniční studenti přijíždějí i do Česka. Míří sem například z Ázerbájdžánu, Thajska, Mexika, Argentiny, ale třeba i z Kanady, Německa či Austrálie. I oni bydlí v hostitelských rodinách a chodí na česká gymnázia. Stejně jako například Češka v Norsku.
Do USA, Austrálie či Francie musejí studenti dokládat, že umí hovořit jazykem dané země. V Thajsku, Norsku či dalších zemích se s tím ani nepočítá. „I když studenti zvládají jazyk, často zažívají šok. Místní mluví slangem, používají hovorové výrazy, mluví rychle,“ doplňuje Martin Langpaul.
Poslat děti s YFU do zahraničí není levná záležitost. Cena ročního programu se pohybuje od 150 do 180 tisíc korun. Například USA stojí 11 tisíc dolarů (zhruba 231 tisíc korun), Německo 145 tisíc korun, Švýcarsko 164 tisíc. V ceně je doprava, pojištění, zajištění rodiny, školy. Kapesné v ceně není, ani například pořízení uniformy, pokud je to ve škole nutností.
O studenty se starají dobrovolnické rodiny, které to dělají bez nároku na honorář. Poskytují studentům ubytování a stravu. „Často jsou to rodiny žijící na vesnici, mimo hlavní metropole. Je tam život klidnější a oni to berou jako zpestření rodinného života,“ dodává Martin Langpaul. A co dává tato zkušenost mladým lidem?
Švýcarsko Martin Langpaul
„Miluji Švýcarsko a už vždycky k němu budu mít výjimečný vztah,“ říká Martin Langpaul, který v sedmnácti letech odjel na rok do této alpské země.
Žil v městečku Belp nedaleko Bernu, kam jezdil do školy. S rodinou má dodnes výborný vztah: nechyběl na svatbách „svých švýcarských sourozenců“, ani na kulatinách „rodičů“.
„Zaplatili mi tam i velmi drahý kurz klavíru. Když jsem pak zjistil, kolik to stálo, byl to pro mě šok,“ dodává.
Tato zkušenost mu pomohla i získat v budoucnu práci. Původní česká pobočka YFU, která zaštiťovala Česko i Slovensko, totiž zanikla a v roce 2002. V roce 2005 se dala dohromady skupina několika bývalých studentů z České republiky a založila novou pobočku neziskové organizace YFU. „Mě práce s lidmi baví, od začátku jsem byl myšlenkou obnovit YFU v České republice nadšen,“ poznamenává Martin Langpaul.
Na výměnný pobyt odjížděl s rozporuplnými pocity a školní znalostí němčiny. Vše z něj však spadlo, když ho učitel před celou třídou vyzval, ať se představí. Uvědomil si, že se nemusí stydět, že se mu nikdo nesměje a pak už bylo lépe.
A co mu pobyt ve Švýcarsku dal? „Naučil jsem se německy, získal schopnost vidět věci z různých pohledů, očima někoho jiného,“ říká.
Chile Laura Johnová
V Chile, v malém městečku La Laja, osm hodin autobusem na jih od Santiaga, strávila osmnáctiletá Laura Johnová celý rok.
Ze španělštiny uměla jen základy, v Praze absolvovala tříměsíční kurz. „Uměla jsem pozdravit, představit se a zeptat se, jak se někdo má,“ říká. Přijela tam v lednu, v době místních prázdnin, ale španělsky se rozpovídala až po nástupu do školy.
Chilani jsou milí a otevření. Normální pětiminutový nákup chleba jí trval i půl hodiny. Prodavačka se vyptávala, jak se má, jak jí to jde ve škole atd. Jen se svými 180 centimetry se tam cítila jako obr. „Uniformu do školy mi museli objednat na míru,“ dodává.
Kulturní šok zažila, když se vrátila zpět do Česka. „V Chile jsem si zvykla, že se lidé zdraví pusou na tvář nebo obejmutím. V Česku se používá jen slovíčko ahoj.“
Na stýskání jí nezbýval čas. Poznávala nové lidi, učila se jazyk, zvykala si na rodinu a na novou kulturu. Splín se však dostavil o narozeninách a Vánocích.
Pobyt v Chile jí dal nové kamarády, novou rodinu, nový jazyk a novou kulturu. „Za ten rok jsem překročila svoje vnitřní hranice, opustila svoji komfortní zónu a poznala sama sebe. Jsem samostatnější, otevřená a mám jiný pohled na svět. Dospěla jsem, poznala novou kulturu a udělala si kamarády na celý život, a to nejen v hostitelské zemi, ale i na celém světě,“ vyjmenovává.
Navíc jde o investici. Laura právě dokončila Certifikát španělštiny DELE C2, což je nejvyšší úroveň, a to jen po roce učení se tohoto jazyka. „Je to obrovská zkušenost, která vám určitě pomůže při hledání práce. Spíše přijmou někoho, kdo žil rok v zahraničí, než někoho, kdo celý svůj život strávil v Česku,“ doplňuje.
USA Lenka Kavalířová
Nejžádanější destinací jsou Spojené státy, kam se před 14 lety podívala Lenka Kavalířová z Prahy. Pobývala na Středozápadě, v oblasti Velkých jezer.
Výměnný rok strávila na střední škole ve Wisconsinu, kousek od hlavního města Madison. „Angličtinu jsem uměla ze školy slušně, ale musela jsem si zvyknout na místní dialekt,“ vzpomíná. A taky na názvosloví v jednotlivých předmětech. Největší problém jí dělala biologie, kde na hodinách pitvali žraloky a doma načítali dvousetstránková skripta. „Po dvou měsících jsem si zvykla, začala přemýšlet v angličtině a šlo to samo.“
Žila v rodině, kde se nikdy nejedly hamburgery a každou neděli se chodilo do kostela. Ve škole si mohla zvolit předměty jako film nebo fotografii a neznala nikoho, kdo by nebyl členem sportovního týmu. V tělocvičně se konaly basketbalové zápasy a koncerty.
Nejhorší byl pro Lenku začátek pobytu, kdy si uvědomila, že je sama na druhém konci zeměkoule a zůstane zde celý rok. Tehdy ještě nebyl rozšířený internet, Skype ani Facebook neexistovaly a dolar byl za 40 korun. Posílaly se dopisy, telefonovalo se jednou za měsíc.
„Hodně jsem se osamostatnila a poznala spoustu nových lidí. V USA mám druhý domov, kam se můžu kdykoliv vrátit,“ dodává. Jazykové znalosti využila při studiu na vysoké škole, věnovala se mimo jiné studiu cizích jazyků s ekonomickým zaměřením. „Od toho se odvíjela i moje profesní kariéra, později jsem odjela pracovat jako překladatelka do evropských institucí v Bruselu. Z nabytých zkušeností čerpám neustále,“ dodává.
