V přijímání na vysoké školy jsou Italové daleko benevolentnější než my. Pokud nejde o prestižní a renomované univerzity, kde je tzv. numero chiuso, tedy omezený počet míst, mohou se italští studenti přihlásit na jakoukoli z vysokých škol. Je pak čistě na nich, jestli ji dokončí či ne. Zkoušek je málo, avšak obsáhlost vědomostí, jež se při nich prověřují, se vyrovná pěti na českých vysokých školách.
Za semestr tedy i ti nejpilnější studenti v Itálii zvládnou tak nanejvýš dvě. Příprava na jednu zkoušku totiž znamená půl roku intenzivního učení, kdy si člověk musí vtěsnat do hlavy slovo od slova vědomosti z několika tlustých knih. Mnohé zkoušky jsou postaveny pouze na memorování údajů a pouček.
Studijní plán je na mnoha školách velmi přizpůsobivý, lze si například vybrat takový, ve kterém jsou povinné předměty zredukovány na devět a ostatní jsou volitelné. Výhodou italské univerzity je i neomezená možnost opakování zkoušek. Na zkoušku se můžete vracet tak dlouho, dokud zkoušejícího profesora neomrzí pohled na vás a zkoušku vám z milosti nedá.
Někteří studenti dokonce odmítají nízké známky a jsou schopni zkoušku i několikrát opakovat, jenom aby dosáhli nejvyššího počtu. I délka studia je naprosto neomezená. Pokud dvakrát do roka zaplatíte školné a za osm let úspěšně vykonáte alespoň jednu zkoušku, můžete klidně studovat až do důchodu. Proto je také věkový průměr italských absolventů podstatně vyšší než u nás.
V pětadvaceti letech tam může člověk patřit k nejmladším. Mnozí čeští studenti by však mohli být zaraženi povýšeností italských profesorů. Jejich postoj ke studentům není vždy příliš přátelský a vstřícný. Na závěr studia se sice nedělají žádné závěrečné zkoušky, zato však diplomová práce zabere na humanitních fakultách přibližně dva roky. Promoce jako taková na italské univerzitě neexistuje, jediným slavnostním aktem je obhajoba diplomové práce, která je veřejnou záležitostí a zejména podívanou pro veškeré příbuzenstvo.
Za semestr tedy i ti nejpilnější studenti v Itálii zvládnou tak nanejvýš dvě. Příprava na jednu zkoušku totiž znamená půl roku intenzivního učení, kdy si člověk musí vtěsnat do hlavy slovo od slova vědomosti z několika tlustých knih. Mnohé zkoušky jsou postaveny pouze na memorování údajů a pouček.
Studijní plán je na mnoha školách velmi přizpůsobivý, lze si například vybrat takový, ve kterém jsou povinné předměty zredukovány na devět a ostatní jsou volitelné. Výhodou italské univerzity je i neomezená možnost opakování zkoušek. Na zkoušku se můžete vracet tak dlouho, dokud zkoušejícího profesora neomrzí pohled na vás a zkoušku vám z milosti nedá.
Někteří studenti dokonce odmítají nízké známky a jsou schopni zkoušku i několikrát opakovat, jenom aby dosáhli nejvyššího počtu. I délka studia je naprosto neomezená. Pokud dvakrát do roka zaplatíte školné a za osm let úspěšně vykonáte alespoň jednu zkoušku, můžete klidně studovat až do důchodu. Proto je také věkový průměr italských absolventů podstatně vyšší než u nás.
V pětadvaceti letech tam může člověk patřit k nejmladším. Mnozí čeští studenti by však mohli být zaraženi povýšeností italských profesorů. Jejich postoj ke studentům není vždy příliš přátelský a vstřícný. Na závěr studia se sice nedělají žádné závěrečné zkoušky, zato však diplomová práce zabere na humanitních fakultách přibližně dva roky. Promoce jako taková na italské univerzitě neexistuje, jediným slavnostním aktem je obhajoba diplomové práce, která je veřejnou záležitostí a zejména podívanou pro veškeré příbuzenstvo.
