Jeho podstatou je využívání služeb lidí podnikajících na živnostenský list namísto zaměstnanců, přičemž se nejedná o standardní dodavatelsko-odběratelské vztahy dvou nezávislých subjektů, jejich vzájemné vztahy připomínají vztah zaměstnavatele a zaměstnance. Zaměstnavatel tak ušetří na vysokých odvodech ze mzdy a na sociální a zdravotní pojištění. Stát má pro tento způsob optimalizace nákladů na pracovní sílu málo pochopení a snaží se mu všemožně bránit. Zaštiťuje se nejen potřebou výběru daní, ale také ochranou práv údajně vykořisťovaných „pseudoživnostníků“. Otázkou je, jestli o to vlastně ti, kterých se to týká, stojí.
Švarcovi švarcsystém neprošel
Název švarcsystém je pojmenován po svém zakladateli benešovském podnikateli Miroslavu Švarcovi. Ten počátkem 90. let přišel na to, jak ušetřit za povinné odvody za zaměstnance za zdravotní a sociální pojištění. Ve své továrně všechny zaměstnance propustil, bylo jim zřízeno živnostenské oprávnění a poté s nimi byl uzavřen smluvní vztah na bázi běžné dodavatelské smlouvy. Tím výrazně snížil vysokou cenu práce. V konečném důsledku se mu ale dosažená úspora příliš nevyplatila. Za to, že neodváděl státu pojištění a daň ze mzdy svých zaměstnanců, mu soud udělil trest tři a půl roku odnětí svobody. Odseděl si devět měsíců, dnes žije v ústranní a nadbytkem peněz rozhodně nedisponuje.
Na konci roku pak 1991 schválilo Federální shromáždění ČSFR novelu zákona o zaměstnanosti zákonem č. 578/1991 Sb., která Švarcsytém od 1. 1. 1992 zakázala. Zákon totiž stanovil, že všechny právnické i fyzické osoby jsou povinny, až na výjimky, svými vlastními zaměstnanci zajišťovat plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činností. K tomuto účelu je zaměstnávají v pracovních vztazích podle zákoníku práce.
OPEN SPACE: ŠOKPracuju na IČO – no a?
Co je vlastně na švarcsystému (který přes všechna omezení kvete spokojeně i nadále) tak špatného? Záleží na úhlu pohledu. Stát vnímá švarcsystém jako takový daňový „tunýlek“. Vychází přitom z předpokladu, že při úhradě za práci v podobě odměny OSVČ přichází ve srovnání se mzdou zaměstnance ve stejné výši o oněch 35 % odvodů, které hradí zaměstnavatel za zaměstnance a opticky nejsou součástí mzdy. Otázkou je, nakolik stát skutečně tratí. Ušetřené peníze se k němu nakonec stejně dostanou – ať už je zaměstnavatel „podnikatelů“ použije na investice do firmy nebo na osobní spotřebu, vždy nakonec v podobě nepřímých daní dorazí do státní kasy. S ohledem na rostoucí potřebu současného vedení státu regulovat vše, co regulovat lze, se dá však těžko očekávat, že by se například minisr financí začal vážně zabývat myšlenkou, že ponechá-li stát lidem v kapse víc peněz, nakonec z nich dostane víc.
Daňové úniky ale nejsou jediným důvodem, proč chce stát švarcsystém potírat. Důvodem, proč proti tomuto způsobu spolupráce brojí kromě ministerstva financí i ministerstvo práce a sociálních věcí, je kromě chybějících odvodů na sociální pojištění, také skutečnost, že živnostník v roli zaměstnance je oproti zaměstnanci mnohem méně chráněn. Nevztahuje se na něj totiž zákoník práce, ale pouze obchodní zákoník. Nemá tedy žádný nárok na placenou dovolenou, na přestávku na oběd, na pracovní pomůcky, nemůže se domáhat svých práv přes odbory, v případě výpovědi nemá nárok na odstupné ze zákona. Záleží na tom, co si se svým „zaměstnavatelem“ dohodne ve smlouvě.“
Stát chrání jednak zájem státní pokladny, protože skryté zaměstnávání vlastně okrádá státní pokladnu, okrádá systém sociálního zabezpečení, nemocenského pojištění. Také ale může výrazně poškozovat ty živnostníky, kteří takovým způsobem v jakémsi pseudozaměstnaneckém vztahu pracují. Oni nemají žádné výhody, které za normálních okolností mají zaměstnanci, oni jsou mnohem víc ohroženi například nemocemi z povolání. Zákaz tohoto systému, který je v Evropě vcelku obvyklý, chrání jak zájmy státu, tak zájmy jednotlivých občanů, kteří by takovým způsobem pracovali,“ tvrdí na adresu švarcsystému Jaromír Šling, poslanec hospodářského výboru sněmovny za sociální demokracii.
Na druhé straně nižší ochrana souvisí s vyšší mírou teoretické svobody – živnostník, byť v roli zaměstnance, může nevyhovující spolupráci ukončit mnohem snáze, než zaměstnanec a je jen na něm, nakolik přistoupí například na požadavek pevné pracovní doby. Navíc mnozí vysoce kvalifikovaní experti nejsou ochotni nechat se svázat pracovním poměrem a své služby nabízejí pouze jako OSVČ. Myšlenka nechat se zaměstnat jim nepřijde nijak atraktivní. „Někteří moji překladatelé pracují třeba pro osm agentur. Ty to ani nenapadne. A pak tam jsou jiní, kteří pracují jen pro mne, ale chtějí mít svobodu pracovat, kdy se jim zachce. A ti se také nenechají zaměstnat,“ potvrzuje majitel jedné překladatelské agentury. Navíc pro zaměstnance může být spolupráce na živnostenský list i finančně výhodnější – to, co dříve viděli jen na výplatní pásce v položce hrubá mzda, dostanou do ruky a je jen na nich, jak je zdaní.
PODNIKÁTE? CO NESMÍTE ZATAJITNezaměstnáváš? Tak nepracuj!
V rámci boje za vyšší zisky do státní pokladny a proti vykořisťování nebohých „nucených živnostníků“ prošla loni legislativním procesem novela zákona o zaměstnanosti (zákon č. 435/2004 Sb.), která výrazně zpřísnila pohled na to, co je a co není švarcsystém. Kamenem úrazu se stal paragraf 13, z jehož znění vyplývalo, že švarcsystému se dopouští každá firma, která si na výkon své hlavní činnosti najme živnostníka bez zaměstnanců.
Doplatili by na to i živnostníci, kteří naplňují všechny znaky nezávislého podnikání – podnikají na svůj účet, na svou zodpovědnost, sami si zajišťují pracovní pomůcky – jen nikoho nezaměstnávají a zajišťují si své podnikání sami. Ani ti by totiž už de facto nemohli získat jedinou zakázku.
Absurdní situace nebyla jen teoretickou hypotézou. Firmy ve strachu z postihů začaly brát omezení vážně a vyřazovaly z okruhu zájemců o zakázky všechny živnostníky bez zaměstnanců. „K doslova paradoxním případům dochází, kdy drobné práce, například písařské, účetnictví a podobně, přestávají vykonávat ženy pečující o rodinu a provozující tyto drobné živnosti doma,“ prohlásil v lednu v anketě Hospodářské komory Pavel Bartoš, předseda představenstva společnosti FITE. „Požadavky § 13 jsou tak nesmyslné, že systémově devastují živnostníky (OSVČ), kteří jsou přitom podle mých zkušeností nejvíce motivovanou skupinou a odvádějí velmi kvalitní práci,“ uvedl také.
Pod silným tlakem podnikatelů a médií vláda nakonec uznala, že formulace paragrafu 13 není právě šťastná, a tak 27. května letošního roku spatřila světlo světa další novela zákona o zaměstnanosti pod číslem 202/2005 Sb. a téhož dne vstoupila i v účinnost. Zásadní změnou, kterou novela přinesla, je možnost osobního výkonu outsourcované činnosti fyzickou osobou, která má tyto svěřené úkoly v předmětu své činnosti. Nadále však zůstává v platnosti, že se nesmí jednat o tzv. zastřený pracovněprávní vztah a že činnost vykonávaná subjektem, kterému byla svěřena, musí vykazovat znaky podnikání. Nebude-li tato podmínka naplněna, pak i v případě, že bude formálně uzavřen obchodněprávní vztah, bude tento zastřený vztah považován za vztah pracovněprávní.
bossing) jsou různé.
KONTAKTY NA SPRÁVNÉ LIDILegalize it!
Heslo kuřáků marihuany se stává i heslem vyznavačů švarcsystému. Pro úplnou legalizaci švarcsystému je ODS. „Domníváme se, že tento způsob omezování podnikání je stále ještě špatný, řekl v rozhovoru pro Radio PrahaPraha předseda poslaneckého klubu ODS Vlastimil Tlustý. „My si myslíme, že i částečný živnostník je dobrá orientace člověka. Myslíme si, že lidé, kteří měli živnosti jako doplněk k nějakému zaměstnání by neměli být systémem nuceni se takové živnosti vzdávat.
Prostě si myslíme, že prostor pro podnikavé, činorodé lidi má být úplně otevřen a nemá být omezován administrativními kroky,“ uvedl také.
„Švarcsystém by naopak měl být intenzivně podporován,“ říká ve své odpovědi pro anketu Hospodářské komory Pavel Bartoš, předseda představenstva společnosti FITE. „Svou podstatou totiž dovede vysoce motivovat lidi k práci, což je u řadových zaměstnanců z důvodů mnoha regulačních nařízení nemožné (zákoník práce, zákon o zaměstnanosti, spousta předpisů a nařízení na ochranu zaměstnanců, odbory, kolektivní vyjednávání a další). Správně uplatňovaný „švarcnástrojem růstu produktivity práce, kvality, výkonnosti a podnikavosti a obecně základem pro rozvoj podnikání.“ Poslanec Jaromír Šling naopak hájí názor, že určitá regulace je stále nutná, ostatně jako je tomu i v jiných zemích Evropské unie. „Zdůrazňuji potřebu chránit právě ty lidi, kteří jsou v nerovném postavení. Není správné mluvit o tom, že by tady měla být úplná smluvní volnost, že by se nic nemělo regulovat. Ono je to podobné vztahu zaměstnavatele a zaměstnance.
Ten zaměstnavatel je také zpravidla silnější než zaměstnanec, a proto je potřeba zaměstnance chránit. Zrovna tak ten živnostník není v rovnoprávném postavení k velké firmě. Musí tady být jakási regulace. Trh tady sám o sobě nefunguje dobře,“ tvrdí.
Stačí malá klička
Při posuzování, zda se jedná o nelegální zastřený pracovní poměr nebo zcela legální outsourcing závisí ve velké míře na posouzení finančního úřadu. Ten posuzuje podle principu „obsah nad formu“ zakotveného v paragrafu 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, a nikoli podle formy, která zastírá faktický stav. Uvedená zásada je obsažena i v občanském zákoníku. Pokud tedy finanční úřad zjistí, že při najímání živnostníka se ve skutečnosti jednalo o zastřený pracovněprávní vztah, může věc posoudit jako krácení daně, což může mít pro podnikatele trestněprávní důsledky. Podnikatel zaměstnávající „na IČO“ může být potrestán i úřadem práce. Ten mu může za nelegální zaměstnávání živnostníků uložit pokutu až dva miliony korun. Samotný živnostník nechávající se zaměstnat může zaplatit pokutu ve výši až 10 tisíc korun. V praxi ukládají úřady práce pokuty podstatně nižší, v průměru jen 5 tisíc korun za každý zjištěný případ porušení zákazu. Pokuta uložená úřadem práce však nemůže být zahrnuta do nákladů. Totéž platí pro sankce uložené finančním úřadem za krácení daně.
Obrana však existuje – stačí dobře koncipovat smlouvy. Firmy, které se chtějí vyhnout problémům při spolupráci s osobami samostatně výdělečně činnými, by měly své smluvní dokumenty formulovat tak, že druhá smluvní strana bude dodávat služby, respektive dílo (konkrétní zakázka) s tím, že ve smlouvě by měl být stanoven pouze termín dodání. Jinak řečeno, není-li ve smlouvě stanoven druh práce, ale její výsledek, nejde o pracovní poměr. Dále lze podnikatelům jen doporučit, aby se ve smlouvách vyhýbali pojmům a formulacím, které by byly typické pro pracovní smlouvy, jako je určení druhu a místa práce, pracovní doby, výkon práce výhradně pro objednatele a podobně. Hraniční linie mezi nelegálním a dehonestovaným švarcsystémem a legálním a uznávaným outsourcingem může být vskutku velmi tenká.
