Jen každý druhý může říci, že má vždy ve stejnou dobu v práci "padla". Polovina lidí zůstává v práci alespoň někdy déle, lhostejno zda z vlastní, či šéfovy vůle. Důvody pro přesčasovou práci mohou být přitom různé - výjimečné při plnění jednorázového důležitého pracovního úkolu či cyklické, které se opakují například při uzávěrce nebo každodenně.
Z výzkumu provedeného v roce 1999 Sociologickým ústavem vyplývá, že při práci na čas nekoukají zejména podnikatelé. Více než třicet procent z nich tráví v práci denně více než dvě hodiny navíc. "Na počet odpracovaných hodin moc nekoukám, když je hodně práce, zůstávám v ní určitě déle než osm a půl hodiny, když méně, jdu domů třeba po obědě," říká majitel menší stavební firmy Jiří Novák. Podle věkové struktury se zdržují v zaměstnání déle hlavně lidé ve věku od třiceti do padesáti let. Později jsou už většinou natolik zkušení, aby si práci dokázali zorganizovat v normální pracovní době. U mladší věkové kategorie je přesčasová práce spojena především se snahou o zlepšení pracovní pozice, zatímco starší generace - i tímto způsobem - usiluje spíše o potvrzení a udržení stávající pracovní pozice. U některých profesí, jako jsou například lékaři či učitelé nebo lidé s dělnickými povoláním, je přesčasová práce motivována touhou po vylepšení výdělku, který je v mnoha případech jediným zdrojem obživy rodiny.
Muži pracují déle častěji než ženy
Zřetelně častěji nad běžnou pracovní dobu pracují muži než ženy. Vysvětlení, proč to tak je, je celkem jednoduché. Drtivá většina českých žen žije stále ve své dvojroli zaměstnance a "domácí paní", když pečuje o domácnost a už jen z principu fyzikálních zákonů se do každodenních dvaceti čtyř hodin málokteré ženě vejde ještě profesní činnost mimo pracovní dobu. Výjimkou jsou ty ženy, na které se dvojrole (z různých důvodů) nevztahuje. Na druhé straně právě muži se více zaměřují na profesionální kariéru, růst kvalifikace, pojímání zaměstnání jako seberealizace, vykonávání časově i kvalifikačně náročnějších profesí. Vzhledem k tomu mohou (někdy přímo musí) být hranice mezi jejich pracovním a volným časem uvolněné a pružné, aby bylo možné podle okamžité potřeby pracovat i v čase původně vyhrazeném pro odpočinek nebo koníčky. Typickým příkladem může být soukromý podnikatel - na jedné straně výrazně častěji je to muž než žena a na druhé straně častěji pracuje nad běžnou pracovní dobu než člověk v jiném zaměstnání.
Důvody přesčasů jsou různé
Rozhodnutí pracovat déle může být naprosto dobrovolné, motivované pocitem spoluodpovědnosti za činnost a výsledky firmy, stejně jako se za ním může skrývat určitý typ nutnosti, ať již ekonomické, či mimoekonomické. Důvodem zaměstnanců mohou být finanční odměny za přesčasy, touha po kariéře nebo snaha udržet se v dosavadní pracovní pozici či zaměstnání. Ve firmách, kde požadují po svých zaměstnancích plné pracovní nasazení a flexibilitu, by se jen těžko delší dobu udržel pracovník tvrdě trvající na právu na svůj odchod ze zaměstnání každý den ve čtyři hodiny odpoledne. Postoj k přesčasové práci se mění. Dobře se to dá dokumentovat na postojích dnešních podnikatelů, kteří před rokem 1989 pracovali jako zaměstnanci. Dvě třetiny z nich uvádějí, že pracují přesčas určitě déle než před deseti lety.
Více může znamenat méně
Rozhodně neplatí přímá úměra, že čím více času práci člověk věnuje, tím lepší jsou jeho pracovní výsledky. Více odpracovaného času v tomto případě vůbec neznamená vyšší efektivitu práce, někdy spíše naopak. Pokud člověk často a pravidelně pracuje i ve svém volném čase, začne mu dřív nebo později tento "propracovaný" čas chybět. To se odrazí negativně na jeho zdraví, rodině, mezilidských vztazích a koneckonců i na jeho práci, pro niž nestačí v dostatečné míře obnovovat své fyzické i psychické síly.
- úterý 21. listopadu 2000
