Jak jste se k práci uměleckého kováře a pasíře, řemeslům v dnešní době dost neobvyklým, dostal?
Matka, vystudovaná loutkářka, mě od malička vedla k uměleckým řemeslům. Doma jsme se věnovali řezbářství, cizelování kovů, proto jsem pak šel studovat Střední odbornou školu uměleckých řemesel v Praze a po jejím absolvování jsem nastoupil do dnes již zaniklých Závodů umělecké kovovýroby (ZUKOV). Během studia jsem se svým spolužákem ve volném čase pracoval v jeho dílně a zkoušel různé technologie uměleckého kovářství.
Co si pod tím máme představit?
Vyráběl jsem drobné výrobky pro svoje příbuzné a přátele a přitom jsem se snažil i o svoji volnou tvorbu.
Zažil jste dobu, kdy jste byl zaměstnancem státního podniku?
Ano, hned po absolvování školy jsem nastoupil do národního podniku Zukov, kde jsem pracoval v dílně pro pasíře. Tam jsem se naučil mnoho řemeslných fíglů od svých starších kolegů, jimž za to dodnes vděčím.
Tomáš Havránek (50)
|
A co bylo dál?
Ještě před nástupem na vojenskou základní službu jsem stihl v tomto podniku působit jako mistr odborné výchovy. Když jsem se z vojny vrátil, podnik už skomíral, takže po revoluci mnoho mých kolegů odešlo buď do menších nově vzniklých firem, nebo si založili dílny vlastní. To mě v podstatě přimělo založit se dvěma kolegy kovářsko-pasířskou dílnu, ale po dvou letech jsme dílnu zavřeli pro neshody v názorech na řemeslné provedení zakázek.
V čem jste se neshodli?
I když jsme tehdy neměli žádné velké jméno a začínali jsme v pronajatém prostoru statku, narychlo „zbouchané“ zakázky mě neuspokojovaly. I když tehdejší doba si to tak přála.
Skončil jste tedy, a co následovalo?
Po nějaké době jsem založil dílnu se svým bývalým spolužákem, kde jsme už měli na řemeslo stejný názor, což bylo asi i tím, že jsme měli na škole stejného mistra. Práce v ní byla najednou úplně o něčem jiném a my začali postupně spolupracovat s renomovanými firmami, například se zavedeným zvonařstvím nebo s prestižní restaurátorskou pasířskou dílnou.
Na čem jste spolupracovali?
Spolupracovali jsme třeba na restaurování jezdecké sochy Jiřího z Poděbrad na náměstí v Poděbradech. S touto firmou spolupracuji dodnes, za což jsem velmi vděčný. Hodně jsem se u nich přiučil. Pro město Poděbrady jsem pracoval ještě několikrát, třeba při obnově původního pramene na nádvoří zámku, který se zhotovoval jen podle otisku na zdi a dochovaných dobových fotografií. Zmínit mohu také rekonstrukci gotických kovaných dveří na zámku, kterými údajně procházel sám Jiřík z Poděbrad.
Pak jste musel ale řemeslo pověsit na hřebík. Co se stalo?
V roce 1995 přerušila moje podnikání nemoc a já už nemohl pracovat v oboru. Několik let jsem pracoval jako zaměstnanec v keramické dílně. Když jsem se v roce 1998 stal členem Sdružení výtvarných umělců - keramiků, snažil jsem se i o svou volnou tvorbu v oblasti keramické sochy a plastiky.
Nemoc jste zřejmě přemohl, protože, jak vidno, děláte opět kováře a pasíře.
Ano, po asi osmi letech se nemoc ustálila a já opět založil svoji kovodílnu. Od roku 2010 vyučuji umělecké pasířství a kovářství na Střední škole uměleckých řemesel, kde jsem se v těchto oborech sám vyučil. Přitom stále pokračuji v živnosti, provádím kovářské a pasířské práce. Spolupracuji s architekty jak na obnově památek, tak i na realizaci současných interiérů i exteriérů. Mojí praxi využívají i kolegové výtvarníci a sochaři. Dále se věnuji vlastní volné tvorbě, průměrně dvakrát ročně pořádám výstavy své tvorby.
Taková kovářská dílna jistě potřebuje dokonalé vybavení. Co všechno jste musel nakoupit, na kolik vás vyšly vstupní investice?
V začátcích podnikání nebylo snadné vybavení dílny sehnat. Buď bylo staré, značně opotřebované, anebo bylo sice nové, ale po mě cenově nedostupné. Velké stroje, jako třeba buchar, který kovář velmi často používá, se sháněly obtížně.
Kde jste ho nakonec sehnal?
Na začátku, když jsem zakládal dílnu, jsme buchar komplikovaně odkupovali z JZD, které po revoluci zrušili. Dnes je podnikání v tomto ohledu snazší, nabídka strojů je totiž ohromná. Zařídit kovářskou dílnu je ale i tak dost nákladné, protože tento obor využívá mnoho technologií. Dá se ale kooperovat, a ze své praxe vyučujícího vím, že kluci, kteří se cítí na to, aby hned po absolvování školy začali podnikat, se spojují v malé kovářské hutě a spolupracují mezi sebou.
Na kolik vyjde vybavení nové dílny?
Mým odhadem se dnes dá malá dílna pro dva kováře v základu vybavit zhruba za dvě stě až dvě stě padesát tisíc korun. I když kleště si má správný kovář umět vyrobit sám.
Co jste vyráběl na začátku, co vyrábíte dnes?
Když jsem začínal, většinou to byly zámečnické a jednodušší kovářské práce. Vyráběli jsme třeba mříže, vrátka nebo svícny. Až postupem času jsme se dostávali k takzvaně lepším zakázkám. Logicky jsme měli tím pádem i lepší klientelu. Dnes spíše tíhnu k rekonstrukcím a obnově památek, ale jak už jsem řekl, spolupracuji i s řadou architektů, takže i moderní věci si rád střihnu.
Můžete hlavně mladší generaci přiblížit, co dělá kovář?
Kovář je vyloženě černé řemeslo, jedno z nejstarších, a zpracovává především železo.
A kdo je to pasíř?
Počátky pasířského řemesla sahají do 13. a 14 století, do doby rytířské slávy, kdy bylo potřeba pro boj a turnaje vyvinout speciální reprezentativní a ochranný oděv. S tím souvisela výroba pásů. Na pásu visel meč a býval rytířským znamením. Od kovářů se oddělila skupina specialistů, takže vedle brnířů, platnéřů, helméřů, mečířů, štítařů a jiných řemesel vznikli i pasíři.
A co dělali?
Zhotovovali pásy a různé okrasy tepané a ražené z mědi, mosazi, zlata, stříbra i z cínu. Starověký oděv postrádal kapsy, a tak lidé často nosili opasky, na které zavěšovali různé váčky, do kterých schovávali peníze, klíče a různé drobnosti.
Už jste někdy jako správný kovář koval koně?
Koně jsem nekoval nikdy, ale byl jsem při tom. Vím ale, že jen málokterý podkovář dovede s koněm souznít tak, aby ho dobře okoval. Mě mají raději psi a ti se, bohudík, nekovou. (smích)
Kdo jsou vaši typičtí zákazníci?
Typičtí zákazníci jsou právě ti architekti, ale i kolegové výtvarníci. Funguji většinou na doporučení. Zákazníci jsou i lidé z ulice, třeba ti, co viděli moji práci u kamarádů, známých či sousedů. Když do dílny přijde postarší zahrádkářka, že chce protáhnout a přebrousit motyčku či rýč, rádi přebrousíme. Vyhovíme i chlapům, co potřebují překovat majzlíky do sbíječky.
Kromě toho, že podnikáte, také učíte. Jak to lze skloubit? Zbývá vám čas na něco jiného?
Skloubit to lze a škola, kde učím, to i vítá. Zapojuji totiž studenty do praxe, ostatně to mají i v osnovách, takže kluci poznají, jak to chodí v realitě. Pokud mi zbývá čas, věnuji se volné tvorbě. Ta mě naplňuje.
Co je podle vás pro živnostníky v současné době největší brzda?
Největší brzda je právě ta byrokracie páchána na malých živnostnících.
Uživí vás vaše práce živnostníka?
Ano, živí mě celkem dobře. Rodina mě podporuje a já jsem za to rád.
Čím se v podnikání řídíte?
Žít tak, abych se za svoji práci nemusel stydět.
