* Neschopnost soustředit se a upoutat pozornost druhého
Vrcholoví manažeři jsou zvyklí dělat několik věcí najednou, telefonovat, pracovat na počítači, mluvit s podřízeným a ještě podepisovat poštu. Jak to ten člověk stihne, napadne mnohého. Špatně, měla by znít odpověď. Komunikovat je totiž potřeba celým vědomím, zvlášť když jde o závažnější věc. Upoutat pozornost je možné několika způsoby, na některé se dokonce nedá ani zapomenout. To však ještě neznamená, že to je pravá cesta k úspěchu. Nápadné oblečení, sako plné lupů či směšně zastřižené fousy odpoutají pozornost druhého a ta pak chybí při vnímání obsahu hovoru. Nápadným zevnějškem na sebe chtějí upozornit podle Ivany Hlouškové většinou lidé se sníženou sebedůvěrou či nevyrovnaní lidé.
* Schopnost mluvit srozumitelně
Vrcholoví manažeři často zneužívají toho, že jim druzí nerozumějí. A to buď proto, že hovoří tempem sportovního rozhlasového reportéra nebo vedle sebe vrší cizí slova a spoléhají na to, že si málokdo troufne říct, že nerozumí. Většina lidí spíš přitaká, i když neví, o čem je vlastně řeč.
* Umění naslouchat a schopnost porozumět druhému
Schopnost porozumět tomu, co druhý sděluje, je základním předpokladem ke skutečné domluvě. Je velký rozdíl mezi tím, když druhého člověk slyší a když mu naslouchá. I když se v komunikačních kursech trénuje umění naslouchat, manažeři, kteří to skutečně umějí jsou podle Ivany Hlouškové spíš vzácností.
* Správně zvolit meziosobní vzdálenost
Příliš velká ani příliš malá vzdálenost se ke komunikaci příliš nehodí. Při malé vzdálenosti mezi nadřízeným a podřízeným dojde k narušení takzvané osobní zóny, a to může být podřízenému tak nepříjemné, že to celou komunikaci naruší. Ani příliš velká vzdálenost mezi oběma stranami není vhodná - je příliš neosobní. A krokem vedle je, když se šéf posadí za dlouhý "ředitelský" stůl do pohodlného křesla a podřízený sedí v nepohodlné pozici, kde si připadá téměř méněcenný. Velmi vhodné je pro partnerskou komunikaci kulatý stůl, kde jsou pro všechny stejné startovní podmínky.
Vrcholoví manažeři jsou zvyklí dělat několik věcí najednou, telefonovat, pracovat na počítači, mluvit s podřízeným a ještě podepisovat poštu. Jak to ten člověk stihne, napadne mnohého. Špatně, měla by znít odpověď. Komunikovat je totiž potřeba celým vědomím, zvlášť když jde o závažnější věc. Upoutat pozornost je možné několika způsoby, na některé se dokonce nedá ani zapomenout. To však ještě neznamená, že to je pravá cesta k úspěchu. Nápadné oblečení, sako plné lupů či směšně zastřižené fousy odpoutají pozornost druhého a ta pak chybí při vnímání obsahu hovoru. Nápadným zevnějškem na sebe chtějí upozornit podle Ivany Hlouškové většinou lidé se sníženou sebedůvěrou či nevyrovnaní lidé.
* Schopnost mluvit srozumitelně
Vrcholoví manažeři často zneužívají toho, že jim druzí nerozumějí. A to buď proto, že hovoří tempem sportovního rozhlasového reportéra nebo vedle sebe vrší cizí slova a spoléhají na to, že si málokdo troufne říct, že nerozumí. Většina lidí spíš přitaká, i když neví, o čem je vlastně řeč.
* Umění naslouchat a schopnost porozumět druhému
Schopnost porozumět tomu, co druhý sděluje, je základním předpokladem ke skutečné domluvě. Je velký rozdíl mezi tím, když druhého člověk slyší a když mu naslouchá. I když se v komunikačních kursech trénuje umění naslouchat, manažeři, kteří to skutečně umějí jsou podle Ivany Hlouškové spíš vzácností.
* Správně zvolit meziosobní vzdálenost
Příliš velká ani příliš malá vzdálenost se ke komunikaci příliš nehodí. Při malé vzdálenosti mezi nadřízeným a podřízeným dojde k narušení takzvané osobní zóny, a to může být podřízenému tak nepříjemné, že to celou komunikaci naruší. Ani příliš velká vzdálenost mezi oběma stranami není vhodná - je příliš neosobní. A krokem vedle je, když se šéf posadí za dlouhý "ředitelský" stůl do pohodlného křesla a podřízený sedí v nepohodlné pozici, kde si připadá téměř méněcenný. Velmi vhodné je pro partnerskou komunikaci kulatý stůl, kde jsou pro všechny stejné startovní podmínky.
