Lucie Moláčková zůstává v práci ochotně i po pracovní době, ale zrovna dneska má důležitou schůzku, na kterou se celý den těšila. Těsně před odchodem z práce ji však šéf požádal o zpracování výkazů, které potřebuje na zítřejší ranní poradu. Lucii je jasné, že pokud se pustí do výkazů, schůzku nestihne. Snaží se proto nadřízenému vysvětlit, že dnes to rozhodně nemůže udělat, ale nepochodí. Emoce začínají létat vzduchem.
Vedoucí je ve stresu z naléhavého úkolu. Má strach z průšvihu při jeho nesplnění teď hned okamžitě. A kdo má strach, bývá agresivní. V takové situaci ideální řešení neexistuje – asistentka je tím slabším v komunikaci. Ona nemůže nadřízeného potrestat, vyhodit z práce a nahradit jiným. Co tedy dělat?
V první fázi by měla vyjádřit pochopení pro stres vedoucího. Pak třeba zmínit, že bývá obvykle ochotná zůstat v práci déle, když je potřeba a pokud to nezasahuje do jejích důležitých soukromých záležitostí. Východiskem bývá i alternativní návrh, jak práci udělat – přijít druhý den dříve, přemluvit jiného kolegu, kterému jindy vynahradíte, že jste to dnes na něj „hodila“. Důležité je, aby asistentka řešila vše klidně, zdvořile, leč pevně. Možná to pomůže, možná ne.
V případě konfliktu je také dobré vědět, v čem mohou být shody a v čem rozdíly mezi šéfkou a šéfem? Americký psycholog John Gray zvolil pro zdůraznění rozdílů geniální příměr – jako by muži a ženy pocházeli z různých planet. V čem se tedy shodují? Oběma pohlavím v roli šéfa je společná nadprůměrná ctižádost, velká časová zaneprázdněnost, potřeba zabývat se tisícem maličkostí, náročně stanovovat priority a také spoustu věcí zatlačovat do pozadí až ignorovat, zapomínat.
Vyjdete s nimi tedy dobře, když z vás bude neustále čišet, že jste po boku svého šéfa hlavně kvůli jeho maximálnímu úspěchu a že právě toto je vaší každodenní prioritou. Když dokážete především šetřit šéfův čas; tedy mnohé jím delegované činnosti dělat tak, aby se on po zadání jimi nemusel ani vteřinu zabývat, aby prostě měl jistotu perfektního a včasného splnění. Když mu budete některé záležitosti, pro vás třeba samozřejmé, znovu a znovu trpělivě připomínat; hlavně bez sebemenšího podivu, jak jen na to mohl zapomenout.
Rozdíly mezi mužem a ženou coby nadřízenými záleží hodně na individualitě – mohou být muži feminní typy a ženy maskulinní typy. Muži jsou cílově orientovaní, ženy průběhově. Muž šéf se raduje, čím více je práce na daném úkolu. Ví, že jen tak splní úkol co nejdříve a lépe než konkurence – a o to mu jde. Žena pocit dřiny zase tolik ke štěstí nepotřebuje. Ne, že by také nedokázala tvrdě dřít, ale pokud může dosáhnout výsledku rozumnějším způsobem, vybere si tento.
Muž hovoří, až když si mlčky promyslí všechny varianty, žena ráda uvažuje nahlas. Muž mluví, když najde optimální řešení. Žena si hovorem tříbí a srovnává varianty. Pozor proto – žena šéfka může začít svou řeč variantou, která se nakonec ukáže jako docela neprůchodná, ale postupně teprve dojde k té správné. Proto ráda vyslovuje řečnické otázky. Tedy takové, kterými spíše vyjadřuje své pocity, třeba údiv. Nečeká odpovědi. Pro muže je nezodpovězená otázka tragédií osobního selhání. Žena šéfka třeba nad zmateným problematickým mailem v prvním pocitu pronese „Co tím mysleli?“ a za pět minut už o této otázce neví. Muž je však ještě pět dnů v depresi, že na její otázku tehdy nenalezl perfektní odpověď.
A další rozdíly? Ženy se snaží vycítit potřeby druhého a plnit je dříve, než jsou vysloveny. Dávají proto druhým rady, když cítí, že je ten druhý potřebuje. V mužském světě jsou nevyžádané rady urážkou. Jinak se projevuje také mužská a ženská agresivita. Mužská je nápadná, jasná, prvoplánová, nemá daleko k přírodě (zvýšený hlas, hrozivá řeč těla). Ženská agresivita se donedávna označovala za slabší. Nejnovější mínění odborníků však praví, že může být stejná i silnější, ale má jiné formy. Provokace, pohrdlivé pohledy a usykávání, agresivně volné zacházení s jazykem.
Typické ženské emotivnější a volnější zacházení s jazykem se v konfliktu dále rozvolňuje. A typická mužská doslovnost se v konfliktu stává ještě více puntičkářskou. Třeba: Šéfka na poradě: „Vnímáte vůbec, co vám vysvětluji?“ Muž považuje slůvko vůbec za nadbytečné a vnímá ho jako plivnutí do tváře. Šéfka: „Některé věci vám musím pořád připomínat.“
Existovala-li v pracovním životě podřízeného muže za poslední rok byť jen jedna jediná minuta, kdy se v práci dělo něco jiného než šéfčino připomínání, vnímá muž slůvko pořád jako neseriózní podraz. Šéfka: „Věnujte laskavě tomuto úkolu někdy taky trochu času.“
Když podřízený věnoval za poslední rok tomuto úkolu aspoň jedinou minutu, tak už tento příkaz šéfky má za dokonale splněný a bere její větu jako faul, jako ránu pěstí do zubů.
Je užitečné si tyto rozdíly uvědomit, jen tak dokážete uplatnit nejlepší zbraň proti konfliktům. Když budete znát předem dopady těch či oněch vlastních slov, můžete podle toho svá slova volit – optimálně, tedy tak, že jimi budete konfliktům předcházet.
