Únava z klientů, proč pro ni máme zvláštní slovo?

Je syndrom vyhoření (anglicky „burnout syndrom“) skutečný problém, nebo patří jen k dalším moderním termínům, které podstatu spíše zastírají, než aby ji pomáhaly nalézt?

K druhé variantě se přiklání Jiří Královec, spoluzakladatel Dětského hospice v Malejovicích.

„Domnívám se, že je to zástupný název. Za tím, co se nazývá vyhořením, jsou zpravidla jiné problémy, například mylná očekávání nebo vlastní nevyřešené otázky,“ míní Královec.

U kolegů, kteří při práci s rodinami nemocných dětí jeví známky „vyhoření“, se proto snaží vždy hledat konkrétní příčinu jejich pocitů. Pokud se takovému problému dá jednoduchá nálepka syndromu, jeho řešení to podle něj může ztížit.

Vyhoření je novodobý problém
Pražský psycholog Jan Gruber syndrom vyhoření obhajuje. A vysvětluje, proč se tento termín objevil až v moderní době. „Dřív nebylo tolik profesí, ve kterých se lidé věnují nemocným a potřebným nepřetržitě, každý den. U občasné charity nebylo vyhoření problém,“ vysvětluje Gruber. O syndromu vyhoření se nemluvilo v klášterech, které poskytovaly péči starým a nemocným. Podobné je to dnes právě v hospicích, kam se chodí léčit či umírat těžce nemocní. Ani v tomto prostředí nemusí být vyhoření tak časté, jak by se zdálo. Tato zařízení jsou zpravidla vázána na určitou církev, náboženskou společnost či nauku. Jejich zaměstnanci tak mají často jiný smysl života než samotnou práci. Pomoc druhým chápou jen jako prostředek, nikoliv cíl.

Mnohem větší nebezpečí číhá na ty, kdo si dají předsevzetí, že oni budou ti nejlepší, kteří pomohou úplně každému. Brzy zjistí, že výsledky jejich práce se nedají jednoduše změřit. Nárokům, které na sebe kladou a jimž obětovali veškerý volný čas, nemohou dostát. Takoví lidé pravděpodobně vyhoří nejdříve. Bez lidí nevyhoříte Na vymezení syndromu vyhoření nejsou ani mezi psychology jednoznačné názory. Zatímco někteří zdůrazňují, že nejdůležitější je vyčerpání z lidí, jiní se zaměřují spíše na to, že člověka vysiluje práce, na kterou se příliš upnul.

„Neumím si představit, že by někdo vyhořel v profesi, kde se nepracuje s lidmi,“ říká psycholog Jan Gruber. Jedním z vysvětlení může být to, že v takových profesích lidé zpravidla nehledají svůj životní smysl.

Právě rozladění mezi tím, co od své práce čekáme a jaké uspokojení nám ve skutečnosti přináší, má při vzniku vyhoření velký význam.

,