Na Nejvyšší soud se obrátil vlastník čtyř budov v uzavřeném areálu, kde ostatní budovy a zpevněné plochy (komunikace a manipulační plochy) byly ve vlastnictví jiné osoby. Jediná přístupová cesta k budovám žalobce vedla právě přes komunikace tohoto druhého vlastníka. Podle žalobce mu tento druhý vlastník odmítal umožnit k budovám přístup. Proto se žalobou domáhal, aby mu druhý vlastník - žalovaný - přestal zamezovat v příjezdu. Okresní i krajský soud žalobu zamítli a proto se žalobce obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud. Ani ten mu však nevyhověl.
Daná situace není v praxi neobvyklá - nastala zejména při privatizaci (někdy v kombinaci s restitucemi) velkých areálů bývalých státních podniků, které byly buď při privatizaci či následně po ní rozprodány různým subjektům, aniž by bylo řešeno, jak bude právně zajištěn příjezd k jednotlivým objektům.
Řešení spočívá v právu na zřízení věcného břemene "nezbytné cesty"
Plné znění rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 4392/2010 |
Nejvyšší soud se podrobně zabýval různými předpisy, které by snad mohly být argumentačně využity pro umožnění průjezdu. Z jeho závěrů však vyplývá, že žádné "nestandardní" řešení zde není na místě a to zejména proto, že české právo má standardní řešení těchto situací a to formou zřízení věcného břemene nezbytné cesty. Jinými slovy došel Nejvyšší soud k tomu, že nemá smysl hledat jiná řešení, když právo na danou situaci pamatuje.
Možnosti řešení vztahů mezi vícero vlastníky téhož areálu
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí posuzoval tři právní instituty, které by snad mohly odůvodňovat to, aby soud přikázal vlastníkovi komunikací umožnit žalobci průjezd. Prvním argumentem mohla být žalobcem tvrzená zvláštní úprava v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Tento zákon označuje ve svém § 7 komunikace v uzavřených areálech jako neveřejné, přičemž o způsobu jejich užívání rozhoduje podle zákona vlastník objektu. Zákon výslovně neřeší, co se stane za situaci, kdy existuje vícero vlastníků nemovitostí v daném objektu/areálu. Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že zákon o pozemních komunikacích neobsahuje žádnou zvláštní úpravu vztahů mezi vícero vlastníky téhož areálu. Pokud zákon hovoří o vlastníkovi objektu, nerozumí tím všechny případné vlastníky objektů v areálu, ale pouze vlastníka komunikace, resp. pozemku, na němž je účelová komunikace zřízena. Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích "podle svého znění – vyjadřuje se o vlastníku uzavřeného areálu, nikoliv o vlastnících – dopadá na situace, kdy má areál jediného vlastníka. Neplyne z něj jasně, že by zákon vlastníkem areálu rozuměl vlastníky všech nemovitostí, které areál tvoří, že by ve vztahu ke zde se nacházející účelové komunikaci konstruoval vztah obdobný spoluvlastnictví či že by jinak zakládal právo vlastníka některé z nemovitostí užívat účelovou komunikaci, jejímž vlastníkem není."
Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích § 7 Účelová komunikace |
Druhým možným řešením bylo podle Nejvyššího soudu analogické užití institutu tzv. obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace. U veřejných účelových komunikací totiž Nejvyšší soud ve svých dřívějších rozhodnutích dovodil, že "je-li účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka pozemku zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání," (rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo 1868/2000). Tuto argumentaci ovšem v našem případě Nejvyšší soud pro neveřejné účelové komunikace odmítl, když mimo jiné výslovně odkázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1911/2000 ze dne 30. března 2002, podle něhož: "Zřídí-li vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i konkludentně, s jejím zřízením (aniž by šlo o komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu), stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace." Analogické použití úpravy veřejných účelových komunikací tak není namístě a to již s ohledem na ochranu vlastnického práva vlastníka dané komunikace.
Třetím možným řešením by bylo analogické použití úpravy spoluvlastnictví podle § 137 Občanského zákoníku. Nejvyšší soud sice takový přístup a priori nevyloučil, s ohledem na význam vlastnického práva jakožto základního lidského práva ovšem takovou možnost vidí jako zcela výjimečnou. Navíc by samozřejmě muselo být takovéto omezení kompenzováno nějakou - pravděpodobně finanční - náhradou.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník § 137 (1) Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. |
V daném případě se Nejvyšší soud - jak již bylo uvedeno výše - odmítl tímto směrem vydat zejména proto, že české právo má pro daný případ specifické řešení v úpravě § 151o občanského zákoníku, podle nějž se může vlastník objektu, k němuž není možné se dostat jinak, domáhat zřízení věcného břemene k sousednímu pozemku za úplatu (tzv. věcné břemeno nezbytné cesty). Toho se však žalobce v daném případě nedomáhal.
Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník § 151o (1) Věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. |
Právní věty rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo 4392/2010
I. Z § 7 odst. 2, příp. z jiných ustanovení zákona o pozemních komunikacích nelze dovodit zvláštní úpravu vztahu mezi vlastníky nemovitostí tvořících uzavřený areál, která by vlastníku některé z nemovitostí poskytovala právo užívat účelovou komunikaci, jejímž vlastníkem není.
II. Pokud by měl zákon o pozemních komunikacích vlastníka účelové komunikace v uzavřeném areálu omezit užívacím právem vlastníka jiné nemovitosti, musel by to především výslovně stanovit nebo by to z něj muselo jednoznačně vyplývat. Tak tomu není. Zároveň by musel upravit náhradu za nucené omezení vlastnického práva, což také nečiní. Zákonodárce zjevně ani takové omezení nezamýšlel.
III. Spoluvlastnictvím je vztah mezi osobami, které společně vlastní tutéž věc nebo tytéž věci. Není jím vztah mezi osobami, z nichž každá vlastní jinou věc. Ze vztahu mezi těmito osobami nečiní spoluvlastnictví ani skutečnost, že jednotlivé věci tvoří dohromady určitý soubor definovaný např. společnou funkcí věcí nebo jejich společným ohraničením. Takovéto vztahy nejsou v občanském zákoníku zvláště upraveny. Řídí se obecnou úpravou vlastnického práva v § 123 a následujících občanského zákoníku, což především znamená, že každý z vlastníků má právo pouze ke své věci, nikoliv k jiným věcem. Lze zmínit, že zvláštní úpravu neobsahuje ani nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.); jeho institut přídatného spoluvlastnictví dopadá na vztahy, které se liší především v tom ohledu, že věc, která má sloužit užívání jiných věcí, je ve spoluvlastnictví vlastníků ostatních věcí.
IV. Jestliže má vlastník jiné nemovitosti v uzavřeném areálu potřebu užívat cizí účelovou komunikaci a její vlastník mu k tomu nedá svolení, může se vlastník jiné nemovitosti za podmínek § 151o odst. 3 občanského zákoníku domáhat, aby mu bylo k účelové komunikaci za náhradu zřízeno věcné břemeno. Svolí-li vlastník účelové komunikace k užívání, aniž by k tomu jinému zřídil právo (výprosa), může svolení kdykoliv odvolat.
