Dala přednost kariéře. "Už v Austrálii jsem byla první ženou ve vedení naší firmy," říká Alexis George, generální ředitelka ING ČR a SR.

Dala přednost kariéře. "Už v Austrálii jsem byla první ženou ve vedení naší firmy," říká Alexis George, generální ředitelka ING ČR a SR. | foto: Petra Pikkelová, MF DNES

V Česku se lidé bojí říci si o vyšší post. A to je chyba

  • 74
Alexis George vede českou a slovenskou pobočku ING. Pochází z Austrálie, kde mají zákon, že ve vedení firem musí být alespoň dvacet procent žen. Teď pomáhá dalším manažerkám vypracovat se do vysokých funkcí.

Zprvu hájila Alexis George názor, že pokud je někdo dobrý, dostane se nahoru bez pomoci. Změnila jej, když viděla svého kolegu, který se pět let snažil dostat ženy do seniorských manažerských pozic. Bez úspěchu.

Vizitka

Alexis George

  • Od roku 2008 vede českou a slovenskou pobočku ING. Předtím působila v ING Austrálie, kde řídila retailové fondy a pojišťovnictví.
  • V jejím životopisu najdete firmy jako BNP PARIBAS, PriceWaterhouseCoopers, kde pracovala v manažerských funkcích.

"Jednou ale řekl svým podřízeným, že nedostanou prémie, pokud do roka nebude v jejich mužském týmu aspoň jedna žena. A najednou měl kolem sebe deset úžasných manažerek. Dobří muži přivedou dobré ženy, když na tom závisí jejich odměny," směje se 47letá Alexis George, generální ředitelka ING ČR a SR.

Zapojila se do projektu Britské obchodní komory a je mentorkou talentovaných manažerek, kterým předává své zkušenosti a pomáhá do vysokých funkcí. "Mentorování považuji za jednu z mála možností, jak dostat ženy do seniorských pozic," říká.

Jak mentorování funguje?
Už jsem mentorovala hodně žen a vím, že si musíme rozumět, jinak to nemá smysl. To není profesionální vztah, to je dobrovolné. Chci někomu předat své zkušenosti, podělit se o chyby, které jsem udělala. Podobný program děláme i v rámci projektu žebříček 25 žen českého byznysu, kam jsem se dostala. Potkávala jsem se se ženou, která chtěla jít pracovat do zahraničí. Probíraly jsme, co by měla udělat. Dnes pracuje v Londýně a já jsem ráda, že se to povedlo. Coaching jsem dělala i v Austrálii. Měla jsem štěstí, vždy kolem mě byla spousta lidí, kteří mi pomohli, a nyní cítím, že bych to měla někomu splatit.

Jsou české ženy připravené svěřit děti tatínkům či opatrovatelkám a věnovat se kariéře?
Tady je stále silný tlak společnosti, aby ženy zůstaly doma, podporuje ho i vláda svými benefity. Pokud to někomu vyhovuje, je to v pořádku. Ale znám ženy, které to udělaly jen proto, že se to od nich očekávalo. Záleží také na zaměstnavateli - musí přece rozumět tomu, že je nutné vyzvednout dítě ze školy, odejít na besídku, k lékaři… Pokud to nebude tolerovat, nezíská ženy zpět.

Pracuje v Austrálii více žen než tady? I v manažerských pozicích?
Velký rozdíl to není. Tlačí se na to, aby se ženy vracely brzy do práce. Málokdo zůstává doma dva roky, tak dlouho není ani mateřská. Nedostatek financí přivádí ženy zpět. Mladá generace si také více rozděluje domácí povinnosti. S počtem žen v seniorských manažerských funkcích to v Austrálii rovněž není valné.

A v České republice?
Není jich dost. Ale se spoustou z nich se znám, například ve vedení naší firmy je jich hodně. České manažerky jsou chytré, jdou za svou věcí, mají spoustu energie. Rozmanitost je důležitá. Nelze se obklopit pouze ženami, stejně špatné je pracovat jen s muži. Rozumím však tlakům, kterým jsou ženy vystaveny. Pomáhá mi, že mám děti.

Jaké hlavní rozdíly vidíte v práci mezi muži a ženami?
Když muž o sobě může dát vědět, naskytne se lepší pozice, jde do toho, ať už na to má nebo nemá zkušenosti. A žena? Bude říkat: Letos se mi to nehodí, někdy jindy. Váhá. Vidím to i u mých nejlepších kolegyň. To je ten hlavní rozdíl. Ženy mají vyšší emoční inteligenci, povídají si s lidmi o problémech, muži rovnou přistoupí k akci.

Co o sobě říká společnost, v jejímž vedení sedí jen muži?
Že tam chybí tolerance k různým názorům, stylům myšlení.

Ale muži stojí v čele nejen českých firem. Nestává se, že vás neberou vážně?
Nesedím v koutě, získala jsem sebedůvěru… Ale znám to, když jsem pracovala v Austrálii, hodně jsem cestovala se svým šéfem Paulem. Stalo se mi, že se mě ostatní muži ptali: „Vy jste jeho sekretářka?“ Musela jsem si respekt získat, kdežto kolegové ho měli přirozeně. Jsem si jistá, že i v Česku jsou lidé, kterým vadí, že tuto společnost vede žena. Ale já si vždy říkám, že je to jejich problém. V mezinárodních firmách to bývá jinak, tam na to dbají, mají vnitřní kvóty. Žena ale musí být chytrá, mít motivaci a musí si o místo říct, jinak ho nikdy nedostane.

Umí to ženy v Česku?
Ne. Muži trochu více, ale ženy vůbec. Co nejhoršího se může stát? Že šéf řekne ne. Musí se však najít rovnováha mezi agresivitou a tím, že se slušně zeptáte. Je důležité naznačit, jaké máte záměry. Mám kolem sebe fantastické lidi, kteří se ale nikdy nezeptají.

Není to ale jednoduché: pracovat naplno, mít děti, fungující rodinu...
Už v Austrálii jsem byla první ženou ve vedení naší firmy. Mohla jsem si to dovolit, mám to nejdůležitější -partnera, který mě podporuje. Můžete mít nejlepší vzdělání, zkušenosti, být chytrá, ale bez podpory doma to nejde. A věřte, není jednoduché porodit dítě a vrátit se rychle do práce. Znamená to, že budete dva roky unavená, budete si vyčítat, že jste v práci a ne s dítětem. A to trvá sedm, osm, deset let. Až pak si začnete říkat - vždyť nejsem tak špatná.

Může vás zajímat

Z ankety na jobDNES.cz vyplývá, že se Češi podceňují. 

33% z těch, co odpověděli na naši anketu ohledně platu,

je si vědoma toho, že v jejich oboru je vyšší plat.

17% dotázaných je s tím smířeno.

Jen 7% pracuje za odpovídající mzdu.

Hlasujte také!

Máte dvě děti. Kdy jste se vracela do práce?
S prvním dítětem jsem byla doma tři měsíce, potom mě na další tři měsíce vystřídal manžel. S druhým dítětem jsem chtěla zůstat déle, ale začala jsem se nudit a po čtyřech měsících jsem nastoupila na částečný úvazek a pak na celý. Pracovali jsme s manželem oba, dokud dceři nebylo osm a synovi čtyři roky. Vždy jsme měli někoho, kdo se staral o děti a dům, o ostatní povinnosti jsme se dělili. Někdo musel dorazit domů do šesti, aby paní na hlídání mohla odejít, někdo na ni ráno musel počkat, muselo se o víkendu nebo v noci zajet na nákup… Člověk byl unavený, děti se v noci budily, nebylo to jednoduché.

Pak se manžel rozhodl, že se stane mužem v domácnosti…
Oba jsme cestovali za prací, byli málo doma. A u nich v práci se propouštělo. Dceři bylo osm let, synovi čtyři. A tak si řekl, že to zkusí. První tři měsíce to nenáviděl, nevěděl, co dělat dřív, jak se starat o děti. Pak si zvykl. Pro muže je to těžké, pohybují se v ženském prostředí. Dnes se ženami chodí na golf, na tenis, ale vždy opakuje: Na dopolední kávy mě nedostanou. V Česku si našel dva přátele, také cizince, kteří jsou doma. Dceři teď bylo šestnáct, synovi dvanáct a manžel si to užívá - stará se o dům, jen vaření nemá moc rád. Já s rodinou trávím večery, všechen volný čas o víkendu.

Nedělali si z něj přátelé legraci, když zůstal doma?
To je jejich problém, ne náš.

Nemrzí vás, že nejste s dětmi?
Mrzí. Je to manžel, za kým děti jdou, když něco potřebují, když je něco trápí. Syn dodnes občas prohodí: Proč nejsi jako ostatní matky? Dcera to také říkávala. Nebylo to jednoduché: sžíral mě pocit viny, že se nestarám o děti, byla jsem strašně utahaná, ale ve svém životě bych nezměnila jedinou věc. Kdybych zůstala doma, litovala bych toho.

A co manžel? Nepřijde jednou a neřekne: Je mi líto, že jsem neudělal kariéru?
Hodně o tom mluvíme, myslím, že je smířený. Váží si času, který může věnovat sám sobě. A je jasné, že se do práce vrátí… Život je jako houpačka. Někdy prostě musíte věnovat více času rodině, jindy práci.