Český architekt Filip Vaňas patří dnes k předním šperkařům Irska.

Český architekt Filip Vaňas patří dnes k předním šperkařům Irska. | foto: Archiv F. Vaňase

V Irsku měl pohádkový plat, kvůli krizi dostal padáka. Teď je šperkař

  • 130
Český architekt Filip Vaňas přišel do Irska před šesti lety s batohem na zádech a čerstvým vysokoškolským diplomem v kapse. V peněžence měl jeden tisíc eur. "Dalo se za to vyžít s trochou opatrnosti asi měsíc," říká. V té době byly v Irsku špičkové platy, pak přišla krize.

"Práci jsem hledal už několik měsíců před odjezdem, byl jsem v kontaktu se dvěma personálními agenturami, s jednou z nich jsem měl domluvený pohovor hned na druhý den po mém příjezdu. Měli kontakty na velké firmy, které v tu dobu sháněly architekty a stavaře," vzpomíná na své začátky v Irsku Filip Vaňas.

Agentura ho připravila na pohovor, aby co nejlépe obstál. "Bylo v jejich zájmu, abych práci získal, provizi od zaměstnavatele mohli inkasovat, až pokud nastoupím a odpracuji tři měsíce." Vyšlo to hned na první pokus a dostal plat, o kterém by si v Česku mohl nechat jen zdát.

Zaměstnání jste našel do týdne, čím to bylo, že jste zaujal?
Práce se tehdy nehledala tak obtížně, potřebovali někoho rychle a s lidmi z východní Evropy měli dobrou zkušenost, v týmu kde jsem začínal, jich bylo hned několik. Navíc jim vyhovoval typ vzdělání, který jsem měl – architekt se silně technickým zaměřením. Mám vystudovánu architekturu na stavební fakultě ČVUT, kde se člověk musí poprat i s velkým množstvím statiky, stavební fyziky a podobně.

Kolik jste si jako architekt začal vydělávat a jak vás brali jako Čecha?
Nastupoval jsem za 26 tisíc eur hrubého ročně, to je zhruba 2 170 měsíčně (tehdy v přepočtu okolo 60 tisíc korun). Pro čerstvého absolventa z Čech to byl nástupní plat víc než dobrý. Irsko mělo v té době jedny z nejvyšších platů v Evropě. Třeba lékaři měli běžně okolo 150 tisíc eur ročně, v IT byl běžný nástupní plat okolo 40 tisíc eur ročně, a to i pro cizince.

Začal jste pracovat pro významnou architektonickou firmu na developerských projektech. Co jste dělal a kolika lidem šéfoval?
Na začátku jsem jen tahal čáry v počítači, postupně jsem se dostal do čela týmu zhruba šesti lidí a rozděloval jim práci. Chodil jsem na jednání s klienty, dohlížel na průběh stavby. Všechno bylo velmi dynamické a bylo běžné lidi přesouvat z projektu na projekt, takže jsem vyzkoušel od každého trochu. Část projektů, na kterých jsem pracoval, ale nikdy na stavbu nedorazila, to bylo pro mě celkem frustrující.

Jak berou v Irsku cizí zaměstnance?
Anglicky umím po těch letech myslím poměrně dobře. Že nejsem rodilý mluvčí, Irové samozřejmě poznají. Sami dokáží podle přízvuku identifikovat lidi z různých hrabství, natož pak cizince. Ti teď tvoří zhruba desetinu populace, takže jsou na ně velmi zvyklí. S náznaky nepřátelství vůči cizincům jsem se tu setkal jen velmi výjimečně. Něco takového je považováno za nepřípustné a většina populace takové chování odsuzuje.

Pak přišla krize, realitní bublina splaskla, ceny nemovitostí se řítily strmě dolů a vy jste o práci přišel. Jak se v Irsku dává pracovní padák? Co vám řekli?
Strašně neradi to dělají. V mnoha firmách radši zkrátí všem zaměstnancům úvazek, než by jednoho z nich propustili. Ve firmě, kde jsem pracoval, se bránili propouštění, jak dlouho mohli. V první vlně pak vyzvali zaměstnance, aby odešli sami a nabízeli tučné odstupné. Pak už museli vybírat sami a odstupné šlo dolů. Mezi prvními šli ti, co tam nepracovali dlouho a mladí lidé bez závazků. Já přišel na řadu ve třetí vlně, to už bylo odstupné jen ve výši stanovené zákonem – odvíjí se od délky pracovního poměru, lidé co byli ve firmě méně než dva roky nedostali nic.

S jakou částkou se dá v Irsku přežít, tedy mít kde bydlet a mít co jíst?
Irsko není levné místo na život, především bydlení tu může jít do peněz. My jsme v té době platili za nájem 900 euro měsíčně (zhruba 23 tisíc korun). Manželka ale měla stabilní práci, tak jsme neměli problém vyjít. Přežít se dá i s málem, ale o to nám nikdy nešlo, abychom jen přežívali.

Jak vysokou podporu v nezaměstnanosti jste získal a jak to v Irsku funguje, když chodí člověk na pracák?
Výše a pravidla vyplácení podpory se tu v posledních letech velmi změnily, nezaměstnaných tu bylo najednou moc a vláda na to neměla peníze. Já dostal na základě odpracovaných let podporu na 9 měsíců ve výši zhruba 200 euro týdně (zhruba 5 100 korun). Peníze se dostávají v hotovosti na poště každý týden a jednou měsíčně je třeba dostavit se na úřad k podpisu.

Začal jste si hledat novou práci ve svém oboru?
Stav na trhu práce byl zoufalý. Když jsem dostal výpověď, rozhodl jsem se, že si novou práci v oboru hledat nebudu. Byl to pro mne impuls začít se věnovat něčemu, co mne už dlouhou dobu lákalo. Měl jsem chuť vytvářet něco, co půjde zhmotnit, proto jsem využil neplánované volno a přihlásil se do několika šperkařských kurzů. Na jednom z nich jsem potkal Eriku Marksovou, renomovanou irskou šperkařku, které se mé výtvory moc líbily a navrhla mi, abych se začal šperkařině věnovat profesionálně.

Dnes je z vás bývalý architekt, ale nadějný šperkař a máte svou živnost. Jak to v Irsku chodí, jak rychle se může stát z nezaměstnaného živnostník?
Celkem rychle. Rekvalifikace a přípravy mi zabraly zhruba půl roku, než jsem se zaregistroval jako živnostník. Úřady podporují nezaměstnané, kteří se rozhodnou založit živnost a po dobu kdy by jim náleží podpora jim ji vyplácí bez ohledu na to, jak moc si podnikáním vydělají.

Kolik úřadů musí živnostník v Irsku a navíc Čech oběhnout a co si musí zařídit, než začne podnikat?
Pro Čecha, který je irským rezidentem, nejsou pravidla nijak odlišná, vše probíhalo úplně stejně jako pro Iry. Vlastně je to neuvěřitelně jednoduché, stačí vyplnit jediný formulář – registraci pro daň z příjmů. Případně si ještě nechat zapsat obchodní jméno, pokud se liší od jména občanského. U vázané živnosti je to o něco málo složitější, ale výroba šperků v Irsku vázaná živnost není.

V čem je podnikání v Irsku jiné než u nás?
V Čechách jsem nikdy nepodnikal, takže ta zkušenost je jen zprostředkovaná. Asi velký rozdíl bude v množství úřadů, které se musí oběhat a povinností, které se musí splnit. V Irsku je podnikání hodně založeno na důvěře a dobré pověsti. Každý se zná s každým, bez dobrého doporučení si neškrtnete.

Jací jsou irští úředníci a berňáci, kteří hlídají výběr daně z příjmu?
Zatím jsem neměl tu čest se s nimi potkat tváří v tvář, všechno probíhá na dálku. Ovšem finanční úřad si každý podnikatelský subjekt jednou za pár let proklepne, takže se s nimi asi potkám. Každopádně většina úředníků je milá a snaží se pomoci. Jen puncovní úřad mi trochu leze na nervy, ale ten má trochu jiný status, je v podstatě soukromou společností s garantovaným monopolem, takže si může dovolit být nepříjemný.

Setkal jste se s náznakem toho, dej něco bokem, nebudeš mít s námi potíže?
Ne, nikde a ani jsem o ničem takovém nikdy neslyšel.

Dá se šperkařinou uživit? Vynáší to víc, než být zaměstnaný a pracovat jako architekt?
Podnikám teprve dva roky, stále ještě buduji značku a to sebou nese značné investice. Všechno co vydělám, vracím zpátky do podnikání. V únoru mě čekají dva mezinárodní veletrhy – Showcase v Dublinu a Inhorgenta v Mnichově. To bude velmi nákladné, ale pro vystavění sítě kvalitních odběratelů je to zásadní.

Náhrdelník ze stříbra a epoxidu

Manžetové knoflíčky z hliníku a oceli

Geometrická kompozice dokáže být nadčasová

 Vaše šperky jsou geometrické a barevné, jací lidé si je kupují?
Různí. Hodně z nich jsou lidé z kreativních oborů – architekti, grafičtí designéři a podobně, ale ne výhradně. Mnoho mých zákazníků jsou lidé nad 40 let, už toho hodně viděli a zažili a tak je vracející se trendy tolik neberou, rádi si pořídí něco, co je odlišné, ale přitom jednoduché a elegantní. Cítí, že geometrická kompozice dokáže být nadčasová. Dokáží také více ocenit, že šperk je malosériový a ručně vyrobený.

Jste i dobrý obchodník? Za kolik nejdráž jste zatím prodal některý ze svých šperků?
Hodně jsem se toho musel naučit, ale snažím se obchodní stránku pojmout co nejprofesionálněji, hodně mi v tom pomáhá Crafts Council of Ireland – vládní organizace zabývající se podporou řemesla a designu. Věnuji se především výrobě kolekcí, jedná se o malosériovou ruční výrobu, ceny pro koncové zákazníky se pak většinou pohybují od 50 do 500 eur. Občas vyrobím i něco na zakázku, nejdražší byla asi sada snubních prstenů z platiny v hodnotě několika tisíc euro.

Irsko teď prožívá špatné časy, mluví se o krizi, zrušení eura a tištění národní měny. Jak to vnímají v Irsku lidé ve vašem okolí?
Irové si nikdy nepřipouští, že by mohlo být hůř. Chtějí být pozitivní a na problémy nemyslet, tak někdy před nimi vlastně zavírají oči. Na zadní vrátka nemyslí, většina lidí neměla před příchodem krize připravenou žádnou variantu "kdyby něco". Brali si obrovské hypotéky, úvěry na auta a podobně. Teď už vědí, že to nebylo správné, ale viní za to politickou reprezentaci a banky, že je nevarovali.

Tuší, že z krize nebude snadná cesta ven, ale snaží se být pozitivní a věří, že bude lépe. Nemám pocit, že by tu mezi nimi vládla nějaká obava. Naopak v nich vyrostl silný spotřební nacionalismus, hlídají si, za co utratí peníze, zajímá je, jestli daný výrobek je dovezený nebo vyrobený v Irsku.

Máte strach, že by další vlna krize mohla vaši šperkařskou živnost srazit na kolena či dokonce zničit?
Na nic takového nemyslím. Většina obchodníků je teď sice velmi opatrná a nakupují jen v menším množství, ale koncoví zákazníci více hledí na to, jakou hodnotu dostávají za své peníze. Zajímá je, kdo a kde věc vyrobil, stojí o výrobky s příběhem, jsou unavení cetkami za pár peněz. Tohle jim malosériový šperk přímo z rukou designéra dává.

Pomýšlel jste na to, že se vrátíte domů?
Na to myslím pravidelně už od té doby, co jsem přijel. S manželkou jsme už detailně naplánovali stěhování do České republiky nesčetněkrát a pak to nakonec vždy z nějakého důvodu odložíme.

Co vás život v cizině naučil a čím se teď snažíte řídit?
Že nic není zadarmo a pokud chci něčeho dosáhnout, musím za tím jít. Nemůžu čekat, až si mě někdo všimne, musím být aktivní, jinak se nikam nedostanu.