1. Shrňte, prosím, základní investiční principy, které jste popsal ve své knize Investiční strategie pro třetí tisíciletí.
Účelem investičního managementu není „překonat trh“. Mnoho lidí se mylně domnívá, že cílem investičního manažera je „přechytračit“ kapitálový trh a prostřednictvím spekulací dosáhnout maximálních výnosů. Skutečným úkolem investičního manažera je dosažení stanovených finančních cílů. Ty mohou být stanoveny různým způsobem a ne vždy je podstatná maximalizace výnosů. Někdy může být důležitějším cílem omezení rizika nebo zabezpečení stabilního příjmu.
Nic není zadarmo. Za vyšší výnosy se vždy a za všech okolností platí vyšším rizikem. Existují však různé druhy rizika. „Dobrá“ rizika nepředstavují zásadní nebezpečí a poučený investor je může s klidem podstoupit. Jde hlavně o rizika dočasných výkyvů indexů cenných papírů. „Špatným“ rizikům (kam patří riziko nepoctivého jednání a politická rizika) by se měl každý vyhnout.
Investiční horizont hraje roli. I dobrá investice, která může být velmi vhodná pro dlouhodobého investora, je schopna připravit těžké chvíle investorovi s krátkodobým horizontem. Koupíte-li například akciový fond, může vás propad akciového indexu krátkodobě připravit třeba o 20 % hodnoty vaší investice. Po několika letech se však akcie mohou natolik zhodnotit, že se na tuto záležitost budete dívat jako na úsměvnou epizodu. Zcela jinak může situaci hodnotit investor, který se snažil pomocí akcií zhodnotit peníze určené na placení daní během příštích dvou měsíců.
Nikdo nemá křišťálovou kouli. Nikdo neumí dokonale předpovídat, jak se budou vyvíjet kursy akcií, měn anebo výše úrokových měr. I slavný spekulant George Soros mnohokrát prodělal. Nejlepší předpovědí je často neutrální předpověď – slovo „nevím“. Skutečně poctiví finančníci nepředstírají, že umějí předpovídat budoucnost. Mohou nanejvýš přibližně odhadovat.
Minulost se neopakuje. Nejhorší možnou metodou předpovídání výnosů cenných papírů je zjistit si údaje o výnosech v nedávné minulosti a „protáhnout“ je do budoucnosti. Například v osmdesátých letech měl japonský akciový trh vynikající výkonnost, mnohem lepší než trhy USA a západní Evropy. Koncem roku 1989 se však trend prudce zlomil a japonské akcie poklesly až na polovinu své maximální hodnoty. Podobných příkladů lze uvést desítky. Zvláště nebezpečné je metodou „prodloužení trendu“ odhadovat výnosy jednotlivých akcií.
Nikdy nesázejme vše na jednu kartu. Rozprostření investic mezi různé cenné papíry se nazývá diverzifikace. Napsalo se o ní již mnohé, ale stále to nestačí. Diverzifikace je to podstatné, čím se liší seriózní investování od hazardní hry. Kdo dostatečně nediverzifikuje, vystavuje se nadpolovičnímu riziku ztráty.
Neexistuje žádná bezriziková investice. Ani peníze ve slamníku nejsou bezpečné před rizikem inflace. Ani krátkodobé vklady u bezpečných bank nejsou bezrizikové, protože úrokové sazby se mění. Nikdy nevíte, za jakou sazbu budete ukládat za rok nebo dokonce za pět let. V důsledku existence rizika inflace a rizika úrokových měr nelze hovořit o žádné investici jako o zcela bezrizikové – a to jsme ještě nehovořili například o politickém riziku.
2. Stále preferujete pasivní investiční strategii před aktivní správou majetku? Proč?
Nejsem zásadně a výhradně proti aktivní správě majetku. Koneckonců každý investor musí udělat aspoň jedno aktivní rozhodnutí: navrhnout, kolik procent majetku bude investováno do akcií, obligací, hotovosti, případně do jiných typů investic. V rámci těchto tříd se investor musí aktivně rozhodnout, jaké trhy či sektory bude preferovat. Toto aktivní rozhodnutí přitom zásadním způsobem určuje budoucí chování portfolia.
Teprve potom je možné použít pasivní strategii. V případě drobného investora by šlo o výběr některého pasivního fondu. Pokud jde o fondy, osobně mám raději pasivní (indexové) fondy než fondy aktivně řízené, a to z jednoduchého důvodu. Statistiky výkonnosti jsou chronicky nespolehlivé, a je krajně obtížné určit, zda manažer, jehož fond loni vedl tabulku, bude nejlepší i v příštím roce. Naproti tomu ceníky poplatků za vstup a za správu fondu hovoří jasnou řečí: indexové fondy jsou levnější, což samo o sobě znamená výkonnostní náskok.
3. Nicméně pokud byste měl na starosti aktivně spravovat nějaké akciové portfolio, preferoval byste spíše top-down nebo bottom-up přístup?
Téměř všechna portfolia, která jsem kdy měl přímo nebo nepřímo na starosti, byla spravovaná metodou top-down. Důvodem tohoto faktu byla prostá skutečnost, že statuty příslušných právnických osob předem do značné míry definovaly, jak portfolio může v hrubých rysech vypadat. Přístup top-down byl tedy naprosto přirozený a samozřejmý.
Nicméně i kdybych měl na starosti sumu peněz a nebyl nijak omezován, přesto bych si zvolil top-down přístup. Jak jsem již napsal, výběr tříd aktiv, případně odvětví a regionů, rozhodujícím způsobem rozhoduje o budoucím chování portfolia. Přístup shora dolů je ve své podstatě mnohem disciplinovanější a nutí manažera k systematickému uvažování. Je velmi efektivní v tom smyslu, že do značné míry znemožňuje provádění hrubých chyb – alespoň tehdy, je-li správně aplikován.
4. V případě výběru konkrétní akcie: co by měl správný podnik splňovat? Co Vás přesvědčí, abyste investoval do něj a ne do stovek jiných akcií?
Nevím. Raději investuji do dobře diverzifikovaného portfolia akcií (čím více, tím lépe), než abych riskoval, že se spletu při výběru akcií. Neumím to totiž a nechci nic předstírat. Dokonce ani neznám v České republice nikoho, o kom bych byl schopen tvrdit, že to umí. Žádný český portfolio manažer totiž nemá dostatečně dlouhý „track record“, aby bylo možné na dostatečné úrovni statistické významnosti prohlásit, že umí překonat akciový trh.
Dokonce i na mezinárodní úrovni je takových osvědčených manažerů pouhá hrstka. Warren Buffett, například. Jenomže jeho metody výběru akcií se snaží imitovat tisíce manažerů, a to bez většího úspěchu. Takže kdybych zde citoval některé Buffettovy poučky, které jsou notoricky známy z jeho knih, čtenářům bych tím příliš neposloužil. V Buffettově úspěchu je cosi, co se nedá jednoduše reprodukovat – především talent, jaký má snad jeden člověk z miliardy.
5. A jak byste poradil drobnému investorovi postupovat při výběru toho správného fondu – akciového a obligačního?
U fondů obligací rozhoduje několik parametrů: měna, kreditní profil (investuje fond do kvalitních státních obligací vyspělých trhů, do emerging markets anebo do rizikových podnikových obligací?), durace (průměrná doba splatnosti všech cash-flow – čím delší, tím je fond rizikovější) a samozřejmě poplatky.
U akciových fondů rozhoduje orientace (regionální a odvětvová) – a, jak jinak, poplatky.
Statistiky historické výkonnosti mají větší vypovídací schopnost v případě fondů obligací, avšak ani zde se na ně nelze 100% spoléhat.
Pokračování rozhovoru s Pavlem Kohoutem přinášíme zde.
 |
