O vudcovstvi vubec nestojim, ale parkrat se mi stalo, ze byla krizova situace a formalni sef byl na nic. Tak jsem se toho chopil, lidi slapali. Po krizi jsem se stahl, jenomze sef uz ve me videl konkurenta, ktery jde po jeho mistu.

Vudcovstvi je velmi unavna aktivita. Porat byt ve strehu na mnoha urovnich potrebuje velkou zasobu energie. Jisteze mnohe se da naucit, ale celkove je treba silne osobnosti. Tou se bud narodime nebo ne.

Vůdcem se člověk rodí. Buďto to v sobě má, nebo ne. Když to v sobě má, může se v tom zdokonalovat, ale u ostatních bude mít přirozený respekt i bez různých kurzů a školení. Když to v sobě nemá, tak možná může absolvovat spousty kurzů a školení a znát všelijaké poučky, ale ostatní to vycítí...

A dokonce - jsou lidi, kteří ani vůdcem být nechtějí...

Každý má vrozený potenciál - na všechno. A je nesmysl, aby anti-matematik rozvíjel celý život matematiku, na kterou nemá hlavu - může se donekonečna zdokonalovat, ale stejně i tak bude v tomto silně podprůměrný (i nepoužitelný) v porovnání s ostatními matematiky.

Mor je tradičně ženská emancipace. Pokud nemáte "sexuální hodnoty na maximu", udělají vám dámy ze života peklo. Pokud je na maximu máte, udělají si peklo sami mezi sebou. ;-)))

Řeším vedení v párovém tanci. Partner vůdce, partnerka "slepě" následuje. Má to jasně fungovat, ty dva si to mají užívat. Dámy si chválí partnery silné, jemné, empatické, dvorné, slušné, obětavé, galantní, dokonalé, šikovné, všeznalé... Pokud to chcete zpracovat, vůbec netušíte o co jde a jak na to. A stačí jiskra a dámy jdou za páchnoucím prolhaným zanedbaným individuem a jejich ideální itinerář jde k čertu. To je jen takový blábol, aby řeč nestála.

Minimálně pro tu svoji, by měl umět být muž dobrým vůdcem. Vyvolávat důvěru a jistotu. Mít vize, cíle, jasné hodnoty a získat pro ně partnerku, jít příkladem. A pak dáma přijde ze školení kamarádkou, že je to jinak. A je to všechno v pytli. Zachraňuje to výhradně výplatní páska. ;-)

Z tehle, i z vasich dalsich poznamek jinde, usuzuji, ze byste mel predevsim pracovat sam na sobe.

Podle mne blbost. Ano, mohu se v leccem zdokonalit, necemu se priucit a stejne mi to bude prd platne. Vudcem se clovek narodi.

Já vidím vůdcovství jako vyznamnou součást úspěchu. A často to opravdu visí na tom jednom vůdci (a nemyslím to nijak pejorativně). V historii se dá dohledat, že mnohé říše prosperovaly, ale jen co jejich vůdce zemřel, velice rychle se rozložily.

I v práci se dá vidět, že pod některým šéfem to funguje, pod jiným je to za trest se špatnými výsledky i vztahy na pracovišti. Schopnosti vůdce / šéfa jsou dominantní pro úspěch (krátkodobý i dlouhodobý).

to je prave nevyhoda risi/firem zalozenych na vudci. Vudce odejde a je po risi/firma

ja ale nechci byt vudce (s vyjimkou svych deti a i tam pouze v nezbytne mire)

Já jsem přemýšlela, jak v práci vytvořit přátelskou atmosféru i v situaci, že bysme si vykali (kvůli respektu). Konkrétně vy Lenko, vy Michale a tak... Ne vy šéfová, vy pane atd... Totiž, jak už dříve říkal Pohlreich, “vy vole se říká hůř, než ty vole.” A zároveň je důležitá tolerance a pochopení. Když mě někdo třeba požádá, jestli může jít dříve domů, tak mu neřeknu ne a sama to třeba za něj napracuji. Ale i trvat si na rozhodnutích. Když jsem nedávno strhla zaměstnanci 2000,- z výplaty, protože udělal průšvih s datovkou, tak to dodržet a necouvnout. Aby věděl, že sliby se plní a že udělal chybu.

Vykání je hezká idea, ale nefunguje tam, kde šéf je povýšen z lidu. Pak to dopadne tak, že polovina lidí mu tyká, noví vykají, u starších nemá respekt apod.

Vůdcovství je cíl mnoha lidí tohoto národa. Vést jiné, být za vzor, s tím souvisí: mít (vždy) pravdu, určovat směr.

Je to v kontrastu s tím, jak fungují (úspěšněji!) vztahy mezi lidmi na západ od nás. Tam je klíčová komunikace, hledání cesty ke kompromisu, vzájemný respekt a taky jakési "než něco chci od druhých, tak mám zameteno před vlastním prahem a splněné své povinnosti". U nás si nakládáme tolik nesmyslných povinností ("jó, já jsem ale hrdina!!!"), abychom pak hledali cesty k jejich obcházení. Ale to není účel povinností. Účel je vychovat lidi k respektu k závazkům. Kdo tento respekt v sobě má, tak nemá tužbu být za každou cenu vůdcem, protože tato role v sobě obnáší velké množství povinností, tudíž mnoho nároků na sebe samého/samou. A kdo měl někdy možnost zažít, jak funguje kolektiv, kde se vedoucí úlohy delegují na více osob a kde se rozhoduje pomocí konsenzu, tak může vidět takový systém jako mnohem efektivnější. Pro jednotlivce i celek.

Má někdo podobnou zkušenost při porovnání komunikace se svými českými a zahraničními osobními a pracovními kontakty?

ale úplně nejhorší vlastnost, kterou v ČR u některých vidím, tak je mizerná sebedůvěra v prostředí a hledění na (společensky de-hierarchizovaný) západ jako na modlu.