Nejvyšší správní soud se v rozhodnutí sp.zn. 6 As 26/2010 týkajícím se televizní stanice Prima zabýval výkladem ustanovení § 59 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání (zákon č. 231/2001 Sb.), který v méně závažných případech umožňuje Radě pro rozhlasové a televizní vysílání udělit provozovateli televizního či rozhlasového vysílání pokutu až poté, kdy byl na závadnost jeho počínání předem upozorněn. Po dlouhou dobu přitom bylo nejasné, jak konkrétní musí toto předchozí upozornění být a nakolik musí být případy, které byly ze strany Rady pokutovány, shodné s předchozím porušením, na nějž Rada provozovatele vysílání dříve upozornila. "Provozovatel vysílání může ve své praxi reálně vycházet jen z takových upozornění, která se týkají shodných či velmi podobných situací. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vítáme, protože vyzdvihuje význam prevence a přispívá k právní jistotě." říká k tomu Pavel Kubina, právník FTV Prima, která provozuje mj. televizní stanici Prima Family.
Upozornění musí být dostatečně konkrétní
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v upozornění podle § 59 zákona musí:
- být skutkovými okolnostmi dostatečně konkrétně popsáno jednání provozovatele,
- uvedeno, které povinnosti podle zákona o televizním a rozhlasovém vysílání byly porušeny
- stanovena konkrétní lhůta k nápravě (soudy přitom již dříve judikovaly, že nelze používat lhůtu k nápravě "ihned")
Podle NSS lze postihnout provozovatele pokutou opravdu pouze tehdy, kdy opakuje jednání, na nějž byl již jednou upozorněn a kdy jeho nové - opakované - jednání vykazuje v podstatných rysech stejné znaky jako jednání, které bylo předmětem upozornění.
§ 59 zákona č. 231/2001 Sb.:Opatření k nápravě (1) Jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě. |
NSS zdůraznil význam svobody projevu
Podstatným pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo to, že zákon o rozhlasovém a televizním vysílání je ve své podstatě omezením ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a musí být proto vykládán restriktivně a k omezení svobody projevu by mělo docházet jen v případech, kdy je to skutečně nezbytné. Nejvyšší správní soud také zohlednil to, že příliš přísný přístup Rady pro rozhlasové vysílání či příliš přísný výklad zákona by mohl vést k autocenzuře. NSS k tomu uvedl, že to by ve svém důsledku nežádoucím způsobem omezilo tvůrčí svobodu.
Plné znění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 6 AS 26/2010 |
Vyjasněna byla i řada dalších otázek
NSS vyjasnil také další doposud sporné otázky, např. po jakou dobu zůstává předchozí upozornění v platnosti, kdy došel k závěru, že taková doba není omezena (slovy NSS platí předchozí upozornění vůči jednomu provozovateli "věčně", po celou dobu trvání příslušné licence), a je na provozovateli vysílání, aby upozornění, která dostal schraňoval a řídil se jimi po celou dobu trvání licence a patřičně o těchto upozorněních informoval své zaměstnance.
Je třeba přivítat, že Nejvyšší správní soud tímto zásadním rozhodnutím ukončil několik let ne zcela jednoznačné judikatury a zcela precizně vyjasnil celou řadu dosud sporných otázek. Pro úplnost dodáváme, že rozhodnutí je rozhodnutím tzv. rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který má odstraňovat nejednotnost v rozhodovací praxi NSS.
