Za jízdu hromadnou dopravou se musí platit úplně stejně jako třeba za plyn, elektrickou energii či rohlíky. Každý, kdo jezdí bez lístku, okrádá nejen dopravní společnost, ale i poctivé spolucestující, hrozí totiž zvyšování jízdného.
Zdražení je nepříjemné, jednou za čas je však na místě. Nemyslíme, že lidé přestanou platit. Nebojíme se ani toho, že by začali místo metrem jezdit autem. Struktura posledního zvýšení cen jízdného jednoznačně upřednostňuje pravidelné cestující, kteří využívají předplatné. Těch se zdražení dotklo minimálně a při současných cenách benzinu nemají důvod sedat do svých aut.
Někteří lidé navrhují, aby se jezdilo ve městě zadarmo. To nevidím jako moc reálné. I když skutečné náklady na jízdenku jsou mnohem vyšší než její kupní cena, příjmy z jízdného jsou významnou částkou v rozpočtu dopravního podniku. Například v Praze jde o tři miliardy korun.
Tomáš Jílek
Dopravní podnik hl. m. Prahy
Proč jezdím načerno
Jezdím bez jízdenky a ani se za to moc nestydím. Proč? Bydlím v Praze a mám s hromadnou dopravou špatné zkušenosti. Tramvaje, metro i autobusy jsou často přecpané, skoro každý den se setkám s arogancí řidičů. Nejméně šestkrát za poslední půlrok se mi stalo, že jsem tak tak dobíhal autobus, a když jsem ho zcela zchvácený dostihl, řidič mi zavřel před nosem. Jak se u toho tvářil, nevím, ale hodně si pamatuji své pocity – vztek a bezmoc. Černým pasažérem jsem od povodní, tehdy se v Praze jezdilo zadarmo a já si na to zvykl. Samozřejmě, že mám radost, že ušetřím. Ale jediný motiv jízdy bez lístků to není.
Jízda načerno je totiž docela levný adrenalinový sport. Hraju s revizory takovou hru. Většinou vítěznou. Když je vidím, zůstávám naprosto klidný. Žádný nervózní pohled, zbrklý pohyb ani zčervenání. Neprovokuji ani hrabáním se v batohu. Nic takového si nesmím dovolit. Většinou také projdu bez jejich povšimnutí. Samozřejmě, že mám také vytipované lokality, kde revizoři kontrolují nejčastěji, jako jsou některé výstupy či přestupy v metru, a těm se snažím vyhnout. Pokud mě chytnou, necukám se, neutíkám, nedohaduji se. Mám připravené peníze a zaplatím. I když se pokuty zvedly, jsem pořád v plusu.
Roman, černý pasažér
Jiný kraj, jiný mrav?
Jako dítě jsem byla na týden se školou v Berlíně. Ve východní části, samozřejmě. Jezdili jsme tam po městě tramvají. A byl to pro nás kulturní šok. Spořádaní Němci nastoupili, vhodili do stroječku minci a utrhli si jízdenku. Jenomže! Lístek se neobjevil až po vhození peněz, byl již připraven a utrhnout ho bylo možné jen tak! Mince byly ještě chvíli vidět – putovaly strojkem ve zvláštní přihrádce, a když si koupili jízdenky čtyři další cestující, propadly do nitra kasičky.
Ptali jsme se německých kamarádů, jak je to možné, že lidé do strojku mince vhazují a nesnaží se ho ošálit. „To se přece nedělá. Kdo nezaplatí, cítil by se špatně a měl by ostudu,“ odpovídali udiveně.
Nevím, kolik v té době jezdilo v berlínské MHD revizorů, ale asi se takový přístup Dopravnímu podniku vyplatil. Těžko říct, zda fungování celého systému bylo víc zapříčiněno pověstnou německou disciplínou, nebo tím, že lidem byla dána důvěra, kterou nechtěli zneužít.
My Češi jsme byli do jednoho překvapeni a zpočátku jsme systém nechápali. Z domova jsme znali spíš spiknutí proti instituci, při kterém vystupující lidé předají mezi dveřmi označený lístek někomu, kdo se teprve chystá nastoupit...
A zdá se, že jsme se až tak nezměnili – pětina z nás v anketě iDNES přiznává, že jezdí načerno.
 |
Jestli máte trochu dobrodružnou povahu, pak si můžete obstarat zahraniční LAST MINUTE za málo peněz. Na týden u moře stačí i 5000 Kč. Více v našem aktuálním tématu. |
