Byla-li zaměstnanci dána výpověď před p o č á t k e m ochranné doby (to znamená před vznikem pracovní neschopnosti) a výpovědní doba uplynula v době nemoci, délka pracovní neschopnosti se do výpověďní doby nezapočítává.
To znamená, že pracovní poměr skončí uplynutím zbývající části výpovědní doby teprve po skončení neschopnosti, to jest po uzdravení pracovníka. Pokud však sám zaměstnanec neprohlásí, že se prodloužení pracovního poměru vzdává. Pracovní poměr tak pro něj skončí vypršením výpovědní lhůty, jako kdyby byl zdravý.
Uplyne-li ochranná doba (pracovní neschopnost) před koncem výpovědní doby, pak skončí pracovní poměr po uplynutí výpovědní lhůty a neprodlužuje se o dobu ochranné doby (nemoci).
Pouze v případě, kdy byla dána výpověď ženě, která ve výpovědní době otěhotní, nebo nastoupí mateřskou (rodičovskou) dovolenou tak, že by výpovědní doba uplynula v době trvání této mateřské (rodičovské) dovolené, skončí výpovědní doba současně s mateřskou
Pokud dal zaměstnavatel výpověď zaměstnanci, pak je výpovědní doba dvouměsíční. Počíná běžet od prvého dne měsíce, který následuje po převzetí výpovědi.
Jde-li o výpověď dávanou z organizačních důvodů nebo pro nadbytečnost, činí však výpovědní doba tři měsíce. V paragrafu 48 zákoníku práce se pak stanoví případy, kdy zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci výpověď.
Mezi tyto případy patří i doba, kdy byl zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným pro nemoc nebo úraz, pokud si tuto neschopnost nezpůsobil úmyslně nebo v opilosti.
Autor je právník
