Stejně jako si lidé v Česku už zvykli, že papír, sklo a plasty do popelnic nepatří, tuší mnoho lidí, že tam není dobré vyhazovat ani vysloužilou varnou konvici či starý počítač. Ukazuje se ale, že zejména obyvatelé menších obcí často nevědí, jak se vysloužilých elektrozařízení ekologicky zbavit.
Přitom rok starý zákon ukládá výrobcům a dovozcům povinnost postarat se o svoje výrobky po skončení jejich životnosti. Spotřebitel tak může vzít svůj starý spotřebič a bezplatně ho odevzdat k recyklaci ve sběrném dvoře, v obchodě, kde jej koupil, nebo na jednom z dalších sběrných míst. "Pokud se staré elektroniky zbavíte tím, že ji jednoduše vyhodíte do kontejneru se směsným odpadem, dopouštíte se přestupku, za který vám může být uložena ve správním řízení až dvacetitisícová pokuta. Navíc takové jednání není ohleduplné vůči životnímu prostředí a ostatním," upozorňuje na stránkách elektrosrot.cz společnost Asekol, která zajišťuje kolektivní systém zpětného odběru elektrozařízení.
Smyslem recyklace elektroodpadu je ulevit životnímu prostředí. Pokud skončí elektrozařízení ve sběrném dvoře, je na demontážní lince rozebráno na jednotlivé komponenty, jež se dále zpracovávají. Takto získané suroviny pak zpracovatel dále prodává k dalšímu využití.
Recyklací se tak šetří i cenné nerostné suroviny, jichž nezadržitelně ubývá, zatímco vysloužilých elektrospotřebičů přibývá. Za loňský rok odevzdal každý občan ČR k recyklaci zhruba 2 kilogramy elektrozařízení. Podle směrnice EU to však do roku 2008 musí být minimálně dvojnásobek, což je podle Jana Vrby ze společnosti ASEKOL splnitelné.
"Zpětný odběr si zaslouží lepší právní úpravu. V západní Evropě je zajišťován převážně prostřednictvím jen jedné společnosti, případně je trh členěn po skupinách výrobků," vysvětluje Vrba. Na vylepšení legislativy mají zájem všichni. Kromě kolektivních systémů i obce, výrobci a v neposlední řadě i stát. Obce spravují sběrné dvory, hlavní pilíř zpětného odběru elektrozařízení. Pro ulehčení administrativy a větší kontrolu nad specifiky zpětného odběru potřebují co nejméně partnerů, v ideálním případě pouze jediného. Zájem výrobců má základ čistě ekonomický. Výrobce zajímá výhradně cena a dnes více oceňují konkurenční tlaky. Státu zase záleží zejména na existenci fungujícího systému s výrazným apelem na ekologické parametry, který zaručí plnění limitů EU. "Až se právní prostředí vyjasní, dojde ke stabilizaci a kolektivní systémy budou moci více investovat. Bezproblémové a efektivní fungování zpětného odběru pak přispěje k lepší ekologické i ekonomické situaci," dodává Vrba.
Ekologický byznys
Odhozením recyklovatelného odpadu do správného kontejneru celý proces recyklace teprve začíná. Vytříděné suroviny prochází procesem dalšího zpracování. Celé je to jeden obrovský byznys, kterým protékají nemalé peníze. Jen EKO-KOMem ročně proteče kolem tři čtvrtě miliardy korun. Velmi zjednodušeně to lze celé popsat asi takto: ten, kdo odpad sváží a recykluje, ho následně i prodává těm, kteří ho pak využívají jako surovinu pro výrobu nových produktů.
Spotřebitel svědomitě třídící odpad ze své domácnosti je součástí tohoto byznysu. Čím svědomitěji a přesněji třídí, tím nižší provozní náklady mají provozovatelé recyklačních firem. Ty žijí z toho, že odpad zpracují na jednotlivé suroviny a prodávají výrobcům. Do popsaného "čistého byznysu" vstupují i veřejné peníze v podobě dotací pro kolektivní systémy zpětného odběru, do kterých se sdružují výrobci obalů, elektrozařízení apod. – tedy ti, kteří podle zákona mají povinnost své výrobky po jejich využití zpětně odebrat a postarat se o jejich další osud – likvidaci či recyklaci.
Tyto systémy uzavírají smlouvy s obcemi, od kterých odebírají vytříděný odpad, a se zpracovateli, kterým jeho jednotlivé složky prodávají. Obce na prodeji tříděného odpadu zpracovatelům také vydělávají – nebo alespoň na náklady spojené s jeho sběrem. "Zatímco cykly znovupoužitelných složek jsou ekonomicky soběstačné, protože jejich prodej je pro město zdrojem příjmů, směsný odpad představuje čisté náklady. A zatímco náklady na likvidaci komunálního odpadu neustále rostou, příjmy zůstávají stále na stejné úrovni," potvrzuje brněnská radní Jana Drápalová.
Náklady na recyklaci elektrospotřebičů platí spotřebitel v podobě recyklačního poplatku, který je již započítán v ceně výrobku, podobný princip funguje u obalů – výrobci promítají náklady na svou odpovědnost postarat se o ekologickou zátěž v podobě obalu po jeho použití do ceny výrobku. Vypadá to, že všichni si přijdou na své – jen ten nebohý spotřebitel s tím má jen náklady a starosti. Do celého komplikovaného a možná ne tak docela průhledného byznysu teče spousta peněz a zpracovatelům odpadu rozhodně nejde o blaho životního prostředí, ale především o zisk, stejně jako každému podnikateli.
Na druhé straně asi těžko by mohla recyklace fungovat na jiném než obchodním principu – jako u každé činnosti platí, že zadarmo ani kuře nehrabe. Koneckonců celá infrastruktura pro zajištění recyklace něco stojí a někdo to zaplatit musí. Spotřebiteli tak nezbývá, než se smířit s tím, že jedinou odměnou za jeho účast v celém byznysu je mu jen dobrý pocit, že udělal něco pro životní prostředí.
"Podmínkou dalšího využití je, aby jednotlivé složky byly co nejčistší. Platí, že čím má složka odpadu méně cizích příměsí, tím je její cena vyšší. Třídění je velmi nákladné, neboť drahé jsou svozové vozy i barevné kontejnery. Jeden totiž stojí šest tisíc korun a na každé místo jsou zapotřebí čtyři. Rovněž svoz a další zpracování nejsou levné. Jedinou možností, jak takto nákladný systém uvést do ekonomické reality, je prodej vytříděných složek za co nejvyšší cenu,“ potvrdila Kopřivnickým novinám Pavlína Blahutová, pracovnice kopřivnické radnice mající na starosti odpady.
