Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Za roli malého Menšíka jsem dostal 2500 korun, říká ředitel Divadla Kalich

aktualizováno 
Michal Kocourek byl dětskou filmovou hvězdou. Vidět jste ho mohli například ve snímku Což takhle dát si špenát, kde hrál malého Vladimíra Menšíka. U herectví ale nezůstal. Začal divadla produkovat a řídit. Dnes je spolumajitelem Divadlo v Rytířské, Divadlo Kalich a Divadlo Palace.

Michal Kocourek. | foto: iDNES.cz

Kdy vás napadlo založit si vlastní divadlo a proč?
Už v pátém ročníku na konzervatoři jsem se začal zajímat o to, jak divadlo funguje z druhé strany než z té herecké. Lákala mě produkce. V polovině 80. let samostatné podnikání v tomto odvětví neexistovalo, byly tu jen agentury, které pod sebou měly různé umělecké soubory. Nám se podařilo prosadit projekt našeho prvního divadla pod agenturou Pragokoncert, pod níž jsme tři roky působili u nás i po světě.

V roce 1988 se u nás podmínky pro podnikání začaly uvolňovat, takže jsem s divadlem pokračoval ve vlastní produkci. Po sametovém převratu jsem se rozhodl založit vlastní agenturu Interkoncerts a pod ní divadlo fungovalo dál. V našich představeních jsme spojovali hned několik divadelních žánrů dohromady – tanec, muziku, mluvené slovo, pantomimu, později jsme přidali i prvky černého divadla. Rok jsme působili v Albatrosu, pak jsme vybudovali Divadlo v Celetné a skončili jsme v Rytířské ulici, kde jsme sedmnáctým rokem. Za tu dobu jsme tu odehráli skoro 5000 představení, plus 1000 představení v zahraničí.

Dostanete se ještě někdy k herectví?
Posledních dvacet let se aktivně herectví nevěnuji. Vlastně jsem udělal jednu jedinou výjimku, tou byl záskok za Mirka Vladyku v jedné inscenaci našeho Divadla Kalich. Šlo čistě o výpomoc, jinak bychom museli zrušit zájezd k mimopražským pořadatelům. Chtěl jsem zachovat tvář divadla a dostát jeho seriózní pověsti, tak jsem roli za nemocného Mirka rychle nastudoval. Bylo to příjemné vytržení z určitého stereotypu.

Michal Kocourek

Narodil se v roce 1965, vystudoval konzervatoř a během dětství natočil kolem 70 filmů. K nejznámějším patří Což takhle dát si špenát (1977), Indiáni z Větrova (1979), Sonáta pro zrzku (1980), Copak je to za vojáka (1987) a Tankový prapor (1991). V roce 1985 založil divadlo All Colours Theatre a v roce 1991 agenturu Interkoncerts, které dodnes fungují.
Momentálně vede Divadlo v Rytířské, Divadlo Kalich a Divadlo Palace.

Je ženatý, má tři děti a nejraději relaxuje při golfu, ke kterému ho přivedli jeho prarodiče.

Neláká vás aspoň dabing?
Dabing jsem si kdysi vyzkoušel, ale nijak zvlášť mě nenaplňoval. V této branži je to stejné jako třeba v té filmařské. Dabingové produkce jsou uzavřené party, spřátelení herci si tu práci podávají mezi sebou a mezi ně jsem já nikdy nepatřil, ani jsem se tam necpal. 

Co všechno jste musel zařídit, abyste mohl mít vlastní divadlo?
Předně je třeba o chodu divadla něco vědět, je to přeci jen velmi specifický obor. Například musíte znát všechny profese, které divadlem procházejí – od výroby dekorací po nahrávání muziky. Pak je na vás, abyste našli prostory, vybrali stavební firmy, sehnali peníze, měli dobře vystavěnou ekonomickou rozvahu, oslovili herce, našli kvalitní titul… v takovém výčtu bych mohl pokračovat velmi dlouho. Ze všeho nejdůležitější ovšem je, abyste danému projektu věřili, měli vůli ho před sebou tlačit přese všechny překážky a nevzdávat se.

Bylo těžké v začátcích sehnat herce a prostor?
Konkrétně Divadlo Kalich jsme otevírali premiérou muzikálu Hamlet v roce 1999, tedy v době, kdy před námi několik muzikálů padlo, takže herci a zpěváci byli relativně volní. Navíc muzikálový Hamlet byl silný kus, o kterém jsme nepochybovali. Naopak velké problémy jsme měli se sháněním prostor pro nové divadlo.

Nejdříve jsem si chtěl pro Hamleta pronajímat stávající divadla, řekněme vždy na týden v měsíci, ale v žádném jsem nepochodil. Tak jsme se museli pustit do výstavby vlastní scény. Když už jsme pomalu přestávali věřit, že prostory seženeme, zavedla nás náhoda na naši dnešní adresu do Jungmannovy ulice. Riskli jsme to a jak se ukázalo, byla to dobrá volba.

Bral jste si kvůli podnikání někdy půjčku?
Když odmyslím drobné leasingy, které nám v rámci podnikání občas vypomůžou, nevzpomínám si na žádnou půjčku. Od banky jsme si rozhodně nepůjčovali.

Z jakých zdrojů jste tedy financoval počátky divadla?
Na svoje první divadlo jsem si vydělával už od roku 1985 všemi cestami, jak to šlo. Dokonce jsem na burzách rozprodával svoje vlastní LP desky, sbírku angličáků a tak podobně. Jakmile začala naše představení vydělávat, kapitál jsem investoval zpátky do divadla. Pamatuji si, že když jsme založili Interkoncerts, prodali jsme i auto, abychom měli prostředky na pražský koncert Deep Purple. Pokud jde o Divadlo Kalich, tam jsme šli až na dřeň. Museli jsme do toho dát úplně všechno.

Jste bývalá dětská hvězda. Pozná vás někdo v dnešní době na ulici?
Spousta lidí mého věku si mě dokáže přiřadit ke konkrétnímu filmu nebo televizní inscenaci. Často se mi stává, že jsem někomu úplně cizímu povědomý, ale kvůli podpisům mě na ulici nezastavují. U nás v divadle mě čas od času nějaký lovec autogramů uloví anebo si o můj podpis napíše.

Jaká byla vaše nejoblíbenější filmová role?
Měl jsem rád role, při nichž jsem zažil něco výjimečného. Takovou jsem třeba dostal ve třinácti letech v seriálu Johanes, který jsme společně s Michalem Dlouhým točili pro německou televizi. Hrál jsem v něm chlapce postiženého obrnou, takže jsem chodil se speciálním návlekem na nohou, dokonce jsem jezdil na praseti a přejel mě kočár, to mě bavilo. Anebo rád vzpomínám na natáčení filmu Cirkus Humberto, taky v zahraniční produkci. Učil jsem se chodit po rukách, skákat na koně i akrobatické kousky.

Vzpomínáte si, jaký honorář jste dostal za roli malého Menšíka ve filmu Což takhle dát si špenát?
To si pamatuji přesně, 2 500 Kčs.

Dopadá na vás nějakým způsobem finanční krize?
Zásadní krizi v divadlech, které provozuji, nepociťuji. Tato branže je opravdu hodně osobitá. Výkyvů, které se nedají dopředu odhadnout, je během divadelní sezóny celá řada. Nikdy netušíte, co je tentokrát způsobí – jednou je to počasí, jindy chřipková epidemie, povodně nebo ekonomická situace v zemi, například zdražení plynu. Jestli aktuální krize zasáhne i náš obor, se projeví až v hodnocení celého roku. U divadla je totiž každý rok úplně jiný.

Bylo někdy období, že jste chtěl s provozem divadla skončit a začít dělat něco jiného?
Jednou jedinkrát jsem na to pomyslel. Před pár lety jsem prožíval velké zklamání z toho, že několik kolegů a kamarádů, se kterými jsme v Divadle Kalich od začátku spolupracovali, měli je rádi a pomáhali jim, přešlo kvůli vyšším honorářům do jiné produkce, aniž by se  dopředu poradili a aniž by to měli smluvně vyřešené. Nebránil jsem tomu, ale bolelo mě to hodně dlouho. Tehdy jsem nebyl daleko tomu opustit tuhle branži, než se mi podařilo najít si k tomu takový postoj, abych byl do budoucna proti podobným zklamáním obrněný. 

Je v dnešní době velká rivalita mezi divadly?
Konkurence je v poměru k našemu trhu veliká, ale daleko horší je a víc mě mrzí, že ani v tomto oboru se nehraje fér. Zrovna jsem přiletěl z Anglie, kde jsem nějakou chvíli studoval jejich systém, který je ve srovnání se zdejší  podnikatelskou sférou úplně jiný. Producenti tam mají mezi sebou určitá pravidla, a ta dodržují. U nás tomu tak bohužel není.

Kolik peněz vydáte měsíčně na provoz divadla?
Hodně. Počítám-li honoráře, provozní náklady, náklady na představení a tak dále, pohybujeme se řádově v milionech.

Dostává vaše divadlo nějaké dotace či granty?
Ani jedno ze zmíněných divadel není subvencované. Získali jsme pouze jednorázové spolupořadatelské příspěvky hl. m. Prahy na Festival slovenské divadelní tvorby. Je mi líto, že podmínky v dotačním systému jsou velmi pokřivené, a doufám, že magistrát najde cestu, jak je alespoň trochu napravit. Netoužím se srovnat se subvencovanými divadly, jen bych byl rád, aby se na nás nezapomínalo.

Jak vypadá váš běžný den?
Vstávám po šesté hodině a pokouším se alespoň na chvilku potkat s dětmi, které odcházejí do školy. Kolem půl osmé odjíždím do kanceláře, celý den jsem na schůzkách, řeším provoz divadel a pracuji na připravovaných projektech. Když se kolem deváté desáté večer vrátím domů, ještě dočítám scénáře nebo další dokumenty, ke kterým se za běžného provozu přes den nedostanu.

Někdy se mi podaří si sednout k televizi a bezmyšlenkovitě koukat na něco, co ani pořádně nevnímám. Zkrátka si potřebuji pročistit hlavu. Mrzí mě, že nemám víc prostoru pro sebe sebe, pro další vzdělávání. Maximálně si čas od času dopřeji hodiny angličtiny nebo si jdu zasportovat. Býval jsem aktivním sportovcem, sport mě nabíjel a uvolňoval. Takový snowboard nebo v létě kolo mi v tom fofru hodně chybějí.

Den máte opravdu nabitý. Jak k tomu zvládáte rodinu se třemi dětmi? Stíháte alespoň každoroční rodinnou dovolenou?
Snažím se rodině věnovat maximum času, ale musím přiznat, že ne vždy nám společná dovolená vyjde.

Máte nějaké plány do budoucna?
Plánů mám spoustu, přicházejí průběžně. V našem oboru to nefunguje jako u výrobní linky, kde zmáčknete knoflík a na druhém konci vyjede výrobek. Divadlo je živý organismus, kterému se musíte přizpůsobovat. Každý den nabízí úplně nové situace a nové nápady. Na zahraničních trzích se nám podařilo několik výrazných úspěchů - licence na muzikály Hamlet a Jack Rozparovač jsme prodali do Soulu, stále se pracuje na premiéře Hamleta v USA, moje černé divadlo často jezdí po Evropě i  jižní Americe - takže mě láká zkusit to také v Londýně. Uvidíme.




Nejčtenější

Automobilky přitvrzují. Ceny aut letí nahoru

Zdražování aut

Možná jste si toho všimli sami, pokud uvažujete o koupi auta a sledujete ceníky. V některých se najednou objevily vyšší...

Proč jsou kanály kulaté? Obvyklé i nezvyklé otázky padající u pohovorů

Ilustrační snímek

Při pracovním pohovoru čelí uchazeči různým otázkám personalistů. Třeba dotaz „Jaké jsou vaše silné a slabé stránky?“...



Dostali žárovky jako dárek, pak je měli draze zaplatit

Za žárovky jako dárek měl zaplatit skoro sedm tisíc. Ilustrační snímek

Žárovky jako dárek při podpisu smlouvy s novým dodavatelem energií jsou letitý šlágr. Smutné je, že si na takový dárek...

Zažil úspěch i pád. Dnes mluví o renesanci podnikání se zážitky

Jan Hájek

Před deseti lety založil firmu na zážitky. Lidem nabízí lety balonem, jízdu v rychlém autě, adrenalin ve větrném tunelu...

Zrušíme hotovost, sílí hlasy. Co by to přineslo, rozebírá ekonomka

Ilustrační snímek

Objem bezhotovostních plateb výrazně narůstá. Co se stane, když peníze budou jen virtuální a skutečné peníze přestanou...



Další z rubriky

Naše práce je dřina, uchazeče to odrazuje, říká pekař

Meduna

Je brzy ráno, stojím v pekárně čakovického hypermarketu Globus a vypadám jak šmoula. Na sobě mám bílý ochranný hábit a...

Zábavné školení pomáhá udržet zaměstnance. Začal s nimi časopis Playboy

Ilustrační snímek

Firmy se snaží udržet zaměstnance jak se dá. V době minimální nezaměstnanosti totiž těžko hledají náhradu za ty, kteří...

Měli odvahu jít za snem. Změnili profesi, která je dobře živila

Lukáš Vašek, majitel pekárny Oh Deer Bakery

Čím chceš být, až budeš velký? Poprvé se zeptá paní učitelka u zápisu, naposledy u absolutoria nebo maturity. Doktorka,...

Další nabídka

Kurzy.cz

Nepatří vám pozemek nebo dům? Stát hledá vlastníky pro "pozemky bez majitele"
Nepatří vám pozemek nebo dům? Stát hledá vlastníky pro "pozemky bez majitele"

V Česku je stále mnoho pozemků a domů, které mají neznámého majitele, nebo se o ně právoplatný majitel nepřihlásil. Úřa... celý článek



Najdete na iDNES.cz