V Prager Kunstsalon na norimberském náměstí Hauptmarkt je rušno. Vkusné výlohy s českým sklem, uměleckými předměty a šperky přitahují do galerie obyvatele města i turisty ze všech koutů světa. "Myslím, že tu na velice prestižním místě dobře reprezentujeme Českou republiku," říká Věra Hinze, majitelka obchodu, původem Češka.
To byl odvážný nápad obchodovat s českým, téměř neznámým uměním za hranicemi...
Byl to risk, ale vyplatil se. Teď, když koukám na náš obchod – stojí hned vedle kostela Frauenkirche, jehož zakladatelem je Karel IV. – jsem na něj hrdá. Navíc nám tyhle nové reprezentativní prostory daly dost zabrat. Byly v naprosto dezolátním stavu, museli jsme udělat všechno nové, od podlahy po strop.
K nápadu rozjet vlastní galerii jsem ale nedošla hned. Předcházela mu dost náročná práce, kdy jsem díla českých výtvarníků nabízela německým galeriím. Provize, kterou jsem si ale tehdy jako prostředník účtovala, zvyšovala konečnou cenu děl, a tím pádem byl zájem zdejších galeristů menší. Proto ve mně rostla touha dělat to po svém, vybírat a nabízet výtvarníky, kteří se líbí mně a na něž věřím.
Věra HinzeNarodila se v Karlových Varech, kde také vystudovala gymnázium. Druhou maturitu si udělala na hotelové škole v Mariánských Lázních. V roce 1980 odešla za manželem Thomasem do Německa. Rok pracovala v Norimberku v tanečním lokálu jako zástupkyně majitelky. Pak se rozhodla prezentovat české umění v německých galeriích. V roce 1996 si otevřela svou vlastní galerii s českým a slovenským uměním. Je vdaná a má dvě dospělé děti. Dcera Verena jí v podnikání pomáhá. |
A ta touha se před patnácti lety proměnila ve skutečnost, to jste přivítala první návštěvníky svého uměleckého salonu.
Žiju v Německu už třicet let a od samého začátku jsem byla přesvědčená, že v umění se u nás dělají zajímavější, "napínavější" věci. S tím přicházelo nutkání ukázat a pochlubit se, jaký je v té naší malé zemi bohatý výtvarný život.
Samozřejmě byla i spousta pochybností, navíc jsem měla ještě malé děti. Tady to ani dnes nemají matky, které chtějí pracovat, jednoduché. Nabídka školek, jeslí a družin je špatná. A před patnácti lety byla ještě horší.
Takže nad těmi všemi mými velkými plány a rozhodnutími stále visela otázka: "Zvládnou to děti?" Nakonec jsme se s tím vypořádali všichni, a to především díky velké podpoře mého manžela, který mi pomáhal a dokázal se nadchnout pro moji ideu.
Kde jste začínala? Jak vypadala vaše první galerie?
Byl to hezký malý krámek v centru města. Měl jen 43 metrů čtverečních a platila jsem za něj tehdy 2 400 marek měsíčně. Do mého nápadu jsme s manželem investovali naspořené peníze.
Velmi důležitý byl pro mě okamžik, kdy jsem se seznámila s Pavlem Baxou z Prahy, který se stal mým dvorním architektem. Udělal interiér první galerie a postupem času ještě dalších tří. Vždy to bylo něco nového, zajímavého, co dalo obchodu luxusní nádech. To lidi přitáhlo.
A to z prodeje českých uměleckých děl opravdu zaplatíte nájem těchto nových stometrových prostor v srdci Norimberku a ještě uživíte sebe a dceru, která vám v podnikání pomáhá?
Musela jsem postupem času rozšířit sortiment. Základem nabídky byla a jsou prodejní umělecká díla českých a slovenských výtvarníků, například Olbrama Zoubka, Bedřišky Uždilové, Jiřího Pelcla, Víta Cimbury, Dalibora Nesnídala a dalších.
K těm jsme přidali velmi oblíbené české sklo a skleněné předměty. Nabízíme je také v našem e-shopu.
Později jsme sortiment doplnili ještě o módní šperk a nyní část prostor věnujeme také módním doplňkům z Francie a Itálie.
Kromě děl českých a slovenských výtvarníků nabízí umělecká galerie Věry Hinze také české sklo a skleněné předměty, dále originální šperky a módní doplňky z Francie a Itálie.
Takže čistě jen umělecká galerie by se neuživila?
Je samozřejmě daleko složitější prodat umělce, které v té zemi nikdo nezná. To je stejné kdekoliv na světě. To znamená, že návštěvníky musí do galerie přitáhnout něco víc než jen ta neznámá jména. Pak, když se rozkoukají, se jim může socha nebo obraz od těchto umělců zalíbit a nakonec si dílo koupí.
Myslím si, že je dnes skoro nemožné provozovat čistě jen galerii s uměním. Jde to jedině, když máte nějakého sponzora.
Kdo je vaším zákazníkem? Ceny uměleckých předmětů se pohybují ve stovkách eur...
Nabízíme věci, které zaujmou nápadem, dobrým materiálem a perfektním ručním provedením. Každý předmět je originál, jejž jinde nekoupíte. Náš obchod vyhledávají individualisté, kteří ocení výrobky moderního uměleckého řemesla a preferují nápadité a vtipné věci před masovými produkty, kterými je dnešní svět zaplaven. Za to jsou ochotni si připlatit.
Jak vaše galerie přežila ekonomickou krizi, během níž lidé kupovali jen to, co nutně potřebovali?
Zachránil nás módní šperk, který se velmi dobře prodával i v době, kdy opadl zájem o všechno ostatní. K mému překvapení během ekonomické recese "nešlo" ani sklo, které je jinak žádaným zbožím.
I proto je mi líto, že budoucnost českého skla není vůbec růžová. Tím, jak české sklárny jedna za druhou krachují a zavírají se, bude chybět – a vlastně už teď chybí – talentovaný dorost, jenž tu tradici povede dál.
Netajíte se tím, že máte slabost pro díla vašich vrstevníků, která ovšem vznikla v dobách socialismu. Jak pohlížíte na dnešní moderní umění?
Musím říci, že mám při pohledu do budoucnosti trochu obavy. V generaci mých vrstevníků, kteří vystudovali v socialismu a začali tvořit v tom zvláštním mikroklimatu, kde se talenty mohly rozvíjet nezávisle na světových trendech, je celá řada umělců, kteří našli svůj osobitý styl a byli v určitých směrech průkopníky něčeho nového.
Dnes mladí nadaní lidé vědí, že je umění jen těžko uživí, tak se raději věnují průmyslovému designu, reklamní grafice a jiným oborům, které slibují snadnější uplatnění. Těch ryzích umělců tak ubývá.
Jak jste se vlastně do Německa dostala a jaké byly vaše začátky v cizí zemi?Do Německa jsem se přestěhovala v roce 1980, šla jsem tam za svým manželem Thomasem. Seznámili jsme se tehdy v práci – dělala jsem ve firmě, která spolupracovala s německým podnikem, a on v rámci nějakého kontraktu jezdil do Československa.
Rok jsme žili v Bayreuthu, poté jsme se přestěhovali do Norimberku. Měla jsem maturitu z němčiny, německého manžela, takže mě Němci přijali za svou.
Zvykla jste si rychle?
Stýskalo se mi, postrádala jsem naši českou mentalitu, chyběli mi kamarádi. I po třiceti letech života v Německu se v Česku cítím báječně. Jezdím do Prahy celkem často, hledám nové umělce, které bychom představili německým zákazníkům.
Existuje něco jako jemné vlákno původu, které nás spojuje tím, jak jsme vyrostli, jak jsme byli vychováni, určitá kolektivní zkušenost. Cítí to ale jenom ten, kdo žil nebo žije v cizině.
