Devadesát procent mladých lidí odpovídá na otázku, jestli chtějí založit rodinu, bez rozmýšlení kladně. Ale vzápětí dodávají: do jiných podmínek, až dokončíme školu, poté, co si něco užijeme a více vyděláme.
Od sedmdesátých let se rodí v západní Evropě stále méně dětí. „Lidé změnili hodnoty, rodina už není na prvním místě, vystřídaly ji individuální zájmy,“ míní Milan Tuček. Dilema, zda nejdříve potomka a poté kariéru či dobré zázemí, podle něho většinou vůbec neřeší věřící lidé, zejména vysokoškolsky vzdělaní, ateisté právě naopak.
Trend se nevyhnul ani České republice. Zatímco například v roce 1974 se narodilo 194 tisíc dětí, na počátku osmdesátých let už o padesát tisíc méně. V devadesátých letech zažila Česká republika populační šok. Od roku 1995 až do konce desetiletí každoročně klesal počet narozených pod stotisícovou hranici. Lidé více umírali, než přicházeli na svět. Zároveň se zvýšil věk, ve kterém ženy rodí prvního potomka. Za posledních šest let to bylo zhruba o tři roky. Budoucí maminky nyní v průměru odkládají založení rodiny do necelých šestadvaceti let.
Sociolog Milan Tuček předvídá zlepšení. Mladí, kteří v polovině devadesátých let začali díky otevření hranic a změně politického systému cestovat či budovat kariéru, dnes zakládání rodin dohánějí.
Americký model v Evropě nefunguje
Více dětí je možné očekávat i přesto, že jejich příchod rodinu většinou citelně ekonomicky zasáhne. Podle výzkumu Milana Tučka z roku 1996 přiblíží první dítě až dvacet procent rodičů k hranici chudoby. Sociolog Lumír Gatnar připouští, že je proto namístě úvaha, zda si na potomka nejdříve „nenašetřit“ a už několik let dopředu počítat například s tím, že hned po porodu je potřeba zaplatit několik desítek tisíc korun na základní výbavu. Osmitisícové porodné coby příspěvek od státu totiž stačí sotva na kočárek a několik plínek.
Model rodiny s jedním nebo dvěma dětmi by se však změnit neměl. „Možná o něco přibude velkých, dobře situovaných rodin amerického typu, ale jen nepatrně,“ myslí si Lumír Gatnar. „Mýtus široké americké rodiny v západní Evropě ani u nás nefunguje. Ale není to dáno finanční situací, nýbrž zejména kulturními zvyklostmi,“ vysvětluje. Jedním z důvodů je podle něho i slabší sociální síť, která americké obyvatele nutí, aby se spoléhali především sami na sebe. Proto tu mají tradici velké rodinné klany.
Zejména v evropských severských zemích se naopak „nosí“ soužití a výchova dětí bez svatby. V České republice žije podle odhadů asi pět až osm procent nesezdaných párů. Jsou to především lidé již rozvedení, kteří sice mají stálého partnera, ale do sňatku se už nehrnou. „Myslím, že toto číslo se nebude příliš zvětšovat,“ míní Milan Tuček. Přestože nejsme příliš „věřící“ národ, řada zvyklostí, ale i ekonomických výhod manželství přejí.
Na zájmy jsou potřeba peníze
Mění se ve srovnání s minulostí struktura rodinných výdajů souvisících s dětmi? Milan Tuček říká, že nikoli v obecném měřítku. Rodiče se k potřebám a zájmům svých dětí stavějí podle svých příjmů. V bohatších rodinách mohou víc než dřív utrácet za různé kroužky, sportovní záliby i věci - značkové oblečení, mobilní telefony, počítače. Kde peníze chybějí, příliš se nezměnilo. Velké rozdíly existují například mezi dětmi z hlavního města a menších obcí. „Z vlastní zkušenosti vím, že zatímco pro některé pražské rodiče není složité uhradit dceři nebo synovi veškeré náklady spojené s víkendovým volejbalovým turnajem v Berlíně, pro děti z Teplic je problém odjet na jeden den do Prahy. Přestože potřebují pouze třicet korun na jídlo,“ uvádí příklad Lumír Gatnar.
