Mezi 35 a 45 rokem života docházívá k situaci, označované jako krize střední fáze profesní dráhy. Nesouvisí ani tak s dosaženým věkem, ale především s délkou vykonávání určitého povolání. Jste-li zaměstnáni 15 až 20 let stejnými nebo velmi podobnými pracemi, pak není divu, že už je vykonáváte tak říkajíc "levou rukou", víceméně mechanicky a unavuje vás jejich monotónnost. Radost ze zvládnutých pracovních úkolů je pryč a ze zaměstnání se stává nutná a nudná povinnost. Ztrácí se motivace k vyšší nebo jiné a tvořivé aktivitě, cílem je pohodlné získání potřebného výdělku - ale s tím může přijít i pokles uspokojení z práce i pracovního postavení a celková špatná nálada. To vede mnohdy k bilancování života vůbec, k inventuře původních přání a ambic a jejich konfrontaci s realitou.
Komu hrozí krize?
Zjednodušeně řečeno - všem! Zdánlivě jsou jí ohroženi především pracovníci pohybující se léta v zaměstnáních s jednoduchými a stále se opakujícími pracovními úkoly, jako je třeba práce na pásu v elektrotechnickém nebo potravinářském průmyslu, stačí si představit hromadnou výrobu drobných součástek nebo balení kostek másla. Jenomže právě takoví lidé jsou často s charakterem svého pracovního zařazení smířeni už předem, když do zaměstnaneckého poměru vstupují. Vědí, že jejich práce bude monotónní, a někdy to dokonce vítají, protože jdou pak domů "s čistou hlavou" a mohou se věnovat rodině a zálibám. Hledají a nalézají uspokojení v jiných činnostech, na které se mohou soustředit - důležitý pocit užitečnosti a radost jim přináší spořádaná rodina, kvetoucí zahrada nebo sportem získaná zdatnost. Tvrdší dopad má ztráta iluzí o vlastním pracovním uplatnění naopak u povolání náročnějších, spojených s vyšším vzděláním. Jejich nositelé jsou s pracovní činností více propojeni, odvíjejí od ní i svou celkovou životní spokojenost a společenské postavení. Jako deka na ně dopadne poznání, že jejich kdysi milovaná práce je vlastně už nebaví, nenutí je příliš přemýšlet a zvládají ji celkem mechanicky. Podobně depresivně působí přiznání, že ideály o vyniknutí ve zvoleném oboru nedokázali uskutečnit a šance, že by se to mohlo stát, kvapem ubývají. Do takových situací je možné se dostat i v zaměstnáních, která se laikům jeví jako velmi rozmanitá: i lékaři, právníci nebo projektanti poznávají únavu z rutinních pracovních úkonů.
Co je vám, doktore ?
Tak se ptal titul jednoho filmu a dotyčný lékař v podání Zdeňka Svěráka situaci vyřešil radikálně. Vyměnil bydlení ve městě za venkov. To ovšem není cesta pro každého a různé možnosti by měl mít připraveny nejen jednotlivec, ale i jeho zaměstnavatel. Pokud mu ovšem záleží na tom, aby si dotyčného zaměstnance zachoval, jak to bývá u osvědčených specialistů, kteří se jen obtížně nahrazují někým jiným. A nemusí to být zrovna člen nejvyššího managementu. Ze strany podniku by měl první krok být učiněn dávno předtím, než na někoho krize středního věku dolehne: především mu má nabídnout "spirálový" model kariéry, která předpokládá postup v určité oblasti jen po určitý časový úsek, a pak přechod do jiné, příbuzné pracovní pozice, umožňující další profesní vzestup. Jako nový impuls působí také přidělení neobvyklých a náročnějších pracovních úkolů, změna spolupracovníků nebo pracovního místa, přesun do jiných, dceřiných společností nebo filiálek, jak to v personální politice koncepčně používali kupříkladu u Baťů. Zahraniční společnosti někdy posílají své pracovníky, zejména z vrcholných řídicích funkcí na dlouhodobé dovolené, na kterých mohou znovu získat ztracený elán a tvořivé nápady tím, že cestují, věnují se odlišným činnostem nebo prostě odpočívají tak dlouho, až se jim po práci začne stýskat.
Jak se bránit krizi?
Každý není "rodinným stříbrem" firmy, a tak si většinou lidé musí s pracovní krizí poradit sami. Pak nezbývá než velmi kriticky a racionálně zhodnotit svou pracovní situaci a srovnat ji se svými původními plány a reálnými současnými možnostmi. Jen z takové úvahy může vzejít odpovídající rozhodnutí: buď setrvat na současném místě, přizpůsobit se mu a upravit si je alespoň dílčím způsobem podle svých představ, nebo využít nových, náročnějších příležitostí. To často znamená zásadní změnu zaměstnání, povolání a někdy i životního stylu, jak to udělali, alespoň na čas, někteří čeští podnikající herci a sportovci. Možnost podnikat otevřela zajímavé příležitosti pro mnoho dalších. Zklamání z vlastního osudu, může potkat každého. V takové situaci málo pomůže litovat se a nechat se chlácholit okolím. Lepší je zkusit sebrat síly a převzít odpovědnost za budoucnost. Nepříjemné životní a pracovní zkušenosti, jako je propuštění ze zaměstnání a nezaměstnanost, mohou v člověku zmobilizovat pozitivní vlastnosti, o kterých předem nevěděl, že je má. Proč by stejně nemělo fungovat rozhodnutí odejít z místa, kde si připadá unavený stereotypem pracovních úkolů a ztrácí schopnost radovat se z výsledků práce. Najít novou motivaci je možné i ve středním věku, pokud se o to vůbec chceme pokusit.
Komu hrozí krize?
Zjednodušeně řečeno - všem! Zdánlivě jsou jí ohroženi především pracovníci pohybující se léta v zaměstnáních s jednoduchými a stále se opakujícími pracovními úkoly, jako je třeba práce na pásu v elektrotechnickém nebo potravinářském průmyslu, stačí si představit hromadnou výrobu drobných součástek nebo balení kostek másla. Jenomže právě takoví lidé jsou často s charakterem svého pracovního zařazení smířeni už předem, když do zaměstnaneckého poměru vstupují. Vědí, že jejich práce bude monotónní, a někdy to dokonce vítají, protože jdou pak domů "s čistou hlavou" a mohou se věnovat rodině a zálibám. Hledají a nalézají uspokojení v jiných činnostech, na které se mohou soustředit - důležitý pocit užitečnosti a radost jim přináší spořádaná rodina, kvetoucí zahrada nebo sportem získaná zdatnost. Tvrdší dopad má ztráta iluzí o vlastním pracovním uplatnění naopak u povolání náročnějších, spojených s vyšším vzděláním. Jejich nositelé jsou s pracovní činností více propojeni, odvíjejí od ní i svou celkovou životní spokojenost a společenské postavení. Jako deka na ně dopadne poznání, že jejich kdysi milovaná práce je vlastně už nebaví, nenutí je příliš přemýšlet a zvládají ji celkem mechanicky. Podobně depresivně působí přiznání, že ideály o vyniknutí ve zvoleném oboru nedokázali uskutečnit a šance, že by se to mohlo stát, kvapem ubývají. Do takových situací je možné se dostat i v zaměstnáních, která se laikům jeví jako velmi rozmanitá: i lékaři, právníci nebo projektanti poznávají únavu z rutinních pracovních úkonů.
Co je vám, doktore ?
Tak se ptal titul jednoho filmu a dotyčný lékař v podání Zdeňka Svěráka situaci vyřešil radikálně. Vyměnil bydlení ve městě za venkov. To ovšem není cesta pro každého a různé možnosti by měl mít připraveny nejen jednotlivec, ale i jeho zaměstnavatel. Pokud mu ovšem záleží na tom, aby si dotyčného zaměstnance zachoval, jak to bývá u osvědčených specialistů, kteří se jen obtížně nahrazují někým jiným. A nemusí to být zrovna člen nejvyššího managementu. Ze strany podniku by měl první krok být učiněn dávno předtím, než na někoho krize středního věku dolehne: především mu má nabídnout "spirálový" model kariéry, která předpokládá postup v určité oblasti jen po určitý časový úsek, a pak přechod do jiné, příbuzné pracovní pozice, umožňující další profesní vzestup. Jako nový impuls působí také přidělení neobvyklých a náročnějších pracovních úkolů, změna spolupracovníků nebo pracovního místa, přesun do jiných, dceřiných společností nebo filiálek, jak to v personální politice koncepčně používali kupříkladu u Baťů. Zahraniční společnosti někdy posílají své pracovníky, zejména z vrcholných řídicích funkcí na dlouhodobé dovolené, na kterých mohou znovu získat ztracený elán a tvořivé nápady tím, že cestují, věnují se odlišným činnostem nebo prostě odpočívají tak dlouho, až se jim po práci začne stýskat.
Jak se bránit krizi?
Každý není "rodinným stříbrem" firmy, a tak si většinou lidé musí s pracovní krizí poradit sami. Pak nezbývá než velmi kriticky a racionálně zhodnotit svou pracovní situaci a srovnat ji se svými původními plány a reálnými současnými možnostmi. Jen z takové úvahy může vzejít odpovídající rozhodnutí: buď setrvat na současném místě, přizpůsobit se mu a upravit si je alespoň dílčím způsobem podle svých představ, nebo využít nových, náročnějších příležitostí. To často znamená zásadní změnu zaměstnání, povolání a někdy i životního stylu, jak to udělali, alespoň na čas, někteří čeští podnikající herci a sportovci. Možnost podnikat otevřela zajímavé příležitosti pro mnoho dalších. Zklamání z vlastního osudu, může potkat každého. V takové situaci málo pomůže litovat se a nechat se chlácholit okolím. Lepší je zkusit sebrat síly a převzít odpovědnost za budoucnost. Nepříjemné životní a pracovní zkušenosti, jako je propuštění ze zaměstnání a nezaměstnanost, mohou v člověku zmobilizovat pozitivní vlastnosti, o kterých předem nevěděl, že je má. Proč by stejně nemělo fungovat rozhodnutí odejít z místa, kde si připadá unavený stereotypem pracovních úkolů a ztrácí schopnost radovat se z výsledků práce. Najít novou motivaci je možné i ve středním věku, pokud se o to vůbec chceme pokusit.
