Zdeněk Pilecký Smím prosit?
Patří k průkopníkům dnes populárního stylu Lindy Hop a jako první začal do Prahy zvát zahraniční stepařské hvězdy. Sám se objevoval v inscenacích v Hudebním divadle v Karlíně i ve Státní opeře. Šéf tanečního studia Zig-Zag Zdeněk Pilecký ale původně místo na parketu stával u rýsovacího prkna.
Původně chtěl jít na architekturu, promoval ale na ČVUT a několik let se živil projektováním dopravních staveb. „Bavilo mě to, jen každý úkol byl hned od začátku už hořák,“ vzpomíná na inženýrská léta Pilecký. Profesi opustil na konci 80. let z finančních důvodů a kvůli riziku. „Moje práce neustále hrozila kriminálem. Cokoli se tenkrát na stavbě pokazilo, jediný odpovědný byl projektant,“ vysvětluje.
V té době se už věnoval společenským tancům. „Původně mě začal tanec zajímat kvůli holkám v tanečních. Kluci většinou kurzy zatáhli a já chodil vypomáhat do dalších lekcí. A když mi to šlo, byl jsem u děvčat oblíbený,“ usmívá se dnešní taneční legenda. Ke společenským tancům si postupně přibral step, pak ještě jazz a balet.
Začal studovat scénický tanec na konzervatoři. „Chtěl jsem kancelář vyměnit za balet Československé televize. Konkurzy trvaly dva měsíce, a když jsem prošel do posledního kola na kamerové zkoušky, řekli nám, ať si oblečeme, v čem se cítíme nejlépe. Určitě jsem nebyl žádný rebel, ale přišel jsem v džínách a vytahaným svetru,“ vypráví, co jeho plány zhatilo. Uchytil se v karlínském hudebním divadle a po revoluci zamířil do Státní opery.
„Využíval jsem nedostatku tanečníků chlapců. V Karlíně jsme navíc měli na repertoáru muzikály, kde se hodily právě společenské tance, step i akrobacie, což jsem na rozdíl od konzervatoristů uměl.“ Výměna stálého zaměstnání za uměleckou nejistotu není ani dnes jednoduchá. „Začal jsem pozdě, a tak mi chybí v profesi kolegové spolužáci, kteří vás doporučí, případně přiberou do projektu,“ doplňuje Zdeněk Pilecký.
Nejvíc ho baví předávat dovednosti aktivním umělcům, učil na dvou konzervatořích v Praze. „Jsem ale rád, že mám vlastní studio a taneční skupinu, kde mohu realizovat své představy. Pravidelně zvu zahraniční stepaře a swingaře. A to mě těší,“ uzavírá.
Lukáš Vašek Hledání nové koblihy
Pracoval v mezinárodní společnosti, teď na plný úvazek peče koblihy. Otevřel si pekárnu Oh Deer Bakery a o obchodních strategiích musí přemýšlet víc než dřív. V oblasti sladkého pečiva totiž Lukáš Vašek bojuje s nebývalou konkurencí. Tak velkou, že si musel vymyslet vlastní druh.
„Měl jsem dojem, že v Praze není kde koupit dobrý donut, tak jsem začal zkoušet, jestli bych je uměl péct sám,“ líčí dnešní pekař jeden z prvních impulzů. Než ten správný donut natrénoval, lidé si zvykli na kobližky chodit do podniku s názvem Donuter a díra na trhu se pomalu zaplnila.
„Měl jsem prostor na pekárnu a obchod v pražské Bělehradské ulici, takže jsem začal hledat něco nového a rozpomněl jsem se na cronut.“ Hybrid mezi francouzským croissantem a americkou koblihou, donutem, vymyslel před přibližně pěti lety cukrář Dominique Ansel v New Yorku. Pražané ho znali jen z doslechu, a tak jim ho Vašek upekl rovnou i s českým jménem, crobliha.
Během zakládání nové firmy použil zkušenosti z předchozího zaměstnání. Dlouho pracoval pro mezinárodní společnost, která se zabývala instalací klimatizačních jednotek převážně v nákupních centrech.
„Byl jsem zodpovědný za chod společnosti pro Česko a Slovensko,“ popisuje práci, která ho mnoho let živila. „Trávil jsem čas na cestách mezi Prahou a Bratislavou a ještě jsem k tomu začal studovat geoinformatiku. Objem práce se každým měsícem zvyšoval a odpovědnost narůstala. Potřeboval jsem změnu.“
S novým zaměstnáním si v tomto ohledu příliš nepolepšil. „Zeptejte se pekaře, má mizivý plat a vstává každý den po půlnoci,“ vypočítává s nadsázkou. „Neustále bojuji s časem, potřeboval bych, aby měl den 35 hodin. Vstávám ve tři a přicházím domů po osmé večer,“ vypráví Lukáš Vašek.
Jeho úsilí sklízí ohlas a v poslední době se mu daří vyprodat napečené cronuty ještě před polednem. „Od začátku jsem měl celkem pozitivní reakce. Kamarádi testovali moje výrobky, a dávali mi tak cennou zpětnou vazbu,“ vzpomíná, jak jeho okolí vnímalo odchod úspěšného manažera k pekařině. „Hodně to prožívali snad jen rodiče, jak už to bývá. Nelíbilo se jim, že opouštím dobrou práci pro něco, co nevím, jestli bude fungovat,“ dodává s úsměvem mladý muž.
Regina Chlumská Optometrie s korkem a vývrtkou
Proslulá specialistka na předoperační vyšetření pro laserové operace očí přednášela na univerzitě a pracovala jako manažerka v mezinárodní společnosti. Na vrcholu toho nechala a začala se věnovat výhradně vínu. „Když léčíte lidi, má to obrovský společenský kredit. Lidé se diví, proč jsem toho nechala,“ popisuje reakce Regina Chlumská. „Mně je asi jedno, jestli jim pomáhám vidět, nebo poznávat víno.“
Chtěla být doktorkou, nakonec vystudovala optometrii a vybudovala si slušnou kariéru na renomované klinice. „Když někomu předepíšete špatné brýle, jednoduše mu je vymění. V případě optometrie pro laserovou operaci musíte být naprosto přesní. V tom jsem asi vynikala,“ říká Chlumská.
Dostala se do managementu společnosti, jezdila po celém světě a přednášela na univerzitě. „Jenže jsem taky milovala víno, jezdit po vinicích byl můj velký koníček,“ přiznává. „Nikdy jsem nevypila ani malé pivo. Nemám totiž ráda hořké věci, což jsem pak zjistila, že lidi, kteří jsou takzvaní supertasteři, nesnesou hořkou chuť.“
Stejně jako je někdo bruneta a jiný blond, chuťové pohárky máme každý nastavené jinak. Regina Chlumská patří k těm, kteří mají právě tento smysl nebývale rozvinutý. Znalectví vín začala cíleně studovat. „Patří to k povaze medicíny, tam se taky pořád učíte,“ dodává.
Nejprve studovala českou Sommelier Academy a potom v Británii WSET. „Nejlepší studium ale je, že víno pijete,“ říká sommeliérka. Zkušenosti chtěla zprostředkovat i dalším milovníkům vína, založila proto podnik Wine Society. Nejde o další z mnoha vinoték, ale o vinný klub. Cílem je zabalit návštěvníky do bavlnky a nabídnout jim nejen dobrá vína, ale i přátelský přístup.
„Hodně sommeliérů, a to je zase podobné medicíně, používá hromadu cizích odborných názvů. Když tak budu mluvit během degustace, lidi budou sedět jako školáci na přednášce a cítit se hloupě, že ve víně necítí meruňky, o kterých mluvím,“ popisuje svůj záměr Chlumská. Ráda říká, že i když všichni pijí z jedné lahve, každý má svoje víno. „Klienti odcházejí s tím, že se hodně dozvěděli a že je to bavilo. Vínu se věnuji, aby se lidé cítili dobře. Nevím, jestli napořád, ale teď mě to uspokojuje,“ dodává žena.
Martin Vokáč Tramvaj místo diktafonu
Rozhovory s představiteli vlády či hereckými hvězdami vyměnil za kabinu tramvajáka. „Ti, kteří mě dobře znají, o mém tramvajáckém snu věděli. Ostatní dodnes občas překvapí, když je pozdraví známá tvář zacinknutím své tramvaje,“ říká Martin Vokáč.
Původně pracoval několik let jako novinář. „Ranní četba MF DNES byla letitou rodinnou tradicí,“ vzpomíná, jak se rozhodoval o svém povolání poprvé. „Když jsem k tomu připočetl grafomanské sklony, kterými jsem trpěl ve studentských letech, a zájem o veřejné dění, byla pro mě novinařina jasnou volbou.“
Po studiu žurnalistiky se velmi rychle dostal do novin, kde si vždycky přál pracovat. Nejdřív jako elév a později jako redaktor domácího zpravodajství se postupně učil řemeslu. Pak se i do českých médií přelila světová ekonomická krize.
„Redakce nutně zeštíhlovaly, práce v menších kolektivech zrychlila, na pečlivou a analytickou přípravu textů zbývalo čím dál tím méně času,“ popisuje Vokáč. „Sám jsem cítil, že tomuhle tempu přestávám stačit, a chyběly mi i dostatečně ostré lokty na to, abych přicházel s vhodnými tématy. Obdivuji ty, kteří u novinařiny v dnešní situaci pořád zůstávají,“ říká Martin.
Kam se přesunout, dlouho neváhal. Ke světu vlaků a tramvají tíhl odmalička, od dopravní fakulty ho odradila pouze matematika. Pro pražský dopravní podnik ale pracoval jako brigádník, takže po odchodu z novin už jen stačilo udělat si řidičák na tramvaj.
„Byť do její kabiny v rámci své práce neusedám denně, je to vždy něco, na co se velmi těším,“ říká dnes. „Pražský provoz je sice občas stresující, z práce se mi ale většinou daří odcházet s čistou hlavou. Po práci v deníku, kde novinář musí neustále žít tématy, která připravuje nebo píše, to považuji za největší osvěžení.“
