Na domluvenou schůzku přichází mladá žena bez potíží v doprovodu vodící fenky Bely. Na první pohled nepůsobí jako člověk, který má jen zbytky zraku. Se svým handicapem se Irena Stefanová narodila a naučila žít. Vnímá barvy a světlo. Schody nerozeznává, pro její oči jsou to jen jakési tmavé stíny. Ve známém prostředí je ovšem zvládá bez problémů a orientuje se samostatně.
Jak se shání práce, když má člověk jen zbytky zraku?
Je to těžké (povzdech). Někteří zaměstnavatelé sice už začínají slyšet na výhody, když zaměstnají osoby se zdravotním postižením, většina se ale přesto brání. Připadá jim to složité a hlavně mají strach z neznáma.
Myslím, že je zde stále velká sociální bariéra, která se těžko překonává. Většina zdravotně postižených je kvalifikovaná, mají vystudované školy, najít práci či pouhou praxi je však problém. Reálnou šancí, jak získat práci, bývá pomoc ze strany známých či rodiny anebo vlastní podnikání.
VizitkaIrena Stefanová (27 let)
|
Pracovala jste krátce v call centru, to bylo vaše první zaměstnání?
Bylo to mé první zaměstnání mezi osobami se zdravotním postižením. Předtím jsem měla dlouhodobé brigády nebo příležitostné práce, například v advokátní a realitní kanceláři, pracovala jsem také jako vychovatelka na škole v přírodě či jako administrativní výpomoc. Praxi mám i ze státní správy.
Jak jste práci v call centru získala, bylo to na inzerát?
V té době jsem plánovala samostatné bydlení, chtěla jsem získat stabilní zaměstnání. V hledání místa mi pomohla nezisková organizace. Dostala jsem od nich kontakt a úspěšně jsem prošla výběrovým řízením. V prvním týdnu jsem absolvovala školení, byli tam podobně postižení a já si říkala: "To je super, tady se bude pracovat dobře." Jenomže za krátký čas jsem začala zjišťovat, že si zaměstnanci mezi sebou neustále na něco stěžují, ale když přijde vedoucí, nikdo nic neřekne.
O práci v call centru jste nakonec přišla, co se stalo?
Pracovalo se zde ve směnném provozu. Když jsem se vracela domů pozdě večer, měla jsem kvůli šerosleposti vážné problémy dostat se domů. Občas jsem upadla na schodech, narážela do pouličních lamp a jiných překážek. Jednou jsem ovšem přímo letěla ze schodiště, před kterým někdo jen tak zanechal nákupní vozík. Začala jsem proto uvažovat o vodicím psovi. Když jsem došla za vedoucí, abych jí to sdělila, byla zaskočená a řekla: "To se mi nelíbí. To jste nevěděla dříve, že potřebujete psa?" Snažila jsem se jí vysvětlit, že je to pro mě důležité a že na kvalitě mé práce se tím nic nemění. Vedoucí však byla neústupná, řekla mi, že když dorazím se psem, dostanu výpověď.
Co na to říkali vaši kolegové v práci?
Snažili se mě podpořit, chodili za vedoucí a přimlouvali se, že psa opravdu potřebuji. Vedoucí na to ale reagovala nevstřícně i vůči nim a naznačovala, že když se jim to nelíbí, nikdo je v práci nedrží.
Jak jste to celé brala?
Byl to pro mě šok, nechápala jsem, že ve firmě, kde zaměstnávají handicapované, může někdo říci, že vodicího psa na pracovišti nesmím mít. Důvodem prý byly koberce, které by mohl pes ušpinit. Docela jsem se z toho složila a skončila v pracovní neschopnosti. Psa jsem totiž už měla a přijít o práci by pro mě znamenalo vážné finanční potíže. Lékař mi nejprve řekl, abych si šla stěžovat a nenechala to jen tak. Když jsem mu vysvětlila, jaké to na pracovišti je, doporučil mi, abych si raději našla jinou práci.
Odešla jste sama, nebo jste dostala výpověď?
Výpověď přišla už během mé pracovní neschopnosti. Když jsem se z toho vzpamatovala, začala jsem hledat jiné možnosti, jak se uplatnit. Už jsem se ale přímo vyhýbala tomu, abych šla pracovat do "chráněné dílny".
Takže vám zbyl jen invalidní důchod, kolik to je?
Je to něco málo přes osm tisíc korun.
Jak se s tím dá vyžít? Máte malou dcerku.
Rodičovská dovolená mi již skončila. Pokud bych neměla partnera, vyžít jen z invalidního důchodu a s dítětem se nedá. Platit jídlo, nájem, služby, oblečení, hračky…je toho opravdu dost, co člověk s dítětem pořizuje. A jsou to někdy i nečekané výdaje.
Co pro vás znamená mít práci?
Jelikož v současné době pracuji s dětmi, tedy i s mou dcerkou, tak se dá s nadsázkou říct, že je to můj život. Chci pracovat, protože mě to naplňuje a připadám si užitečná. V práci jsem se vždycky snažila být co nejvíce samostatná, aby viděli, že mám chuť pracovat a neočekávám, že mou práci za mě udělá někdo jiný. Domnívám se, že se mi to i daří.
Po špatné zkušenosti v call centru jste se rozhodla, že si vytvoříte vlastní pracovní příležitost. Jakou?
Když se narodila dcera, myslím, že jsem se narodila i já. Věci, kterých jsem se do té doby bála, jsem najednou začala zvládat přirozeně a mám pocit, že jsem sama v sobě odbourala nějakou sociální bariéru. S handicapem musíte fungovat pro dítě o padesát procent víc než běžná maminka. Bavilo mě to, a jelikož jsme další dítě zatím neplánovali, řekla jsem si, že bych mohla zkusit hlídání tří až čtyř dětí v domácím prostředí. Vzhledem k mému postižení jsem uvažovala o kompenzačních pomůckách a spolupráci s asistentkou, která by se dětem věnovala nepřetržitě. Malá by měla kamarády a já bych si tak mohla přivydělat.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
Nápad vám ale nevyšel.
Zprvu ne. Když jsem si podala žádost na úřadu práce, abych získala dotaci na vytvoření pracovního místa, následoval kolotoč. Sdělovali mi, že jsem vyplnila žádost chybně, že musím dodat další doklad…a divili se, že chce slepá pracovat s dětmi. Vůbec je nezajímalo, zda si uvědomuji svůj handicap a jak chci kompenzovat tolik důležitý zrak v práci s dětmi. Jednoduše mě nepřímo ponižovali a odsoudili. Nakonec mi doporučili, abych šla na úřad práce, kde mi pomohou zprostředkovat zaměstnání, a nabídli mi další rekvalifikační kurzy.
Pokud by žádost schválili a domácí školičku se vám podařilo otevřít, jakou dotaci jste mohla na vytvoření pracovního místa získat?
Na zřízení místa to bylo kolem 300 tisíc korun v případě, že projekt bude reálný, konkrétní a udržitelný po tři roky.
Když dotace nevyšla, vzdala jste to?
Nevzdala, ani mě to nenapadlo. Školičku se nakonec podařilo zřídit za podpory nadačních fondů. Za pomoci asistentky, na kterou mi nadační fondy přispívají měsíčně 4,5 tisíce korun, hlídám teď nepravidelně tři cizí děti a někdy děti od známých.
Jak na to reagují rodiče dětí, důvěřují vám?
Když jim tvrdím, že špatně vidím, nevěří mi. Když se podívají, jak se k dětem chovám, nevidí v tom problém a handicap si snad ani nepřipouští. Myslím, že základem toho, že můj handicap není překážkou, je o něm lidem říct a dbát na bezpečnost a prevenci. Spoustu činností dělám s dětmi sama, asistentka mi pomáhá tím, že mi nahrazuje oči. Čte pohádky, hlídá, aby si děti neubližovaly, aby se neumazaly od jídla atd. I asistentka se zprvu bála, že bude muset dělat vše. Nakonec říká, že zvládám mnoho věcí samostatně na to, jak vidím.
Váš sen se tedy začíná plnit?
Ano, dokonce připravuji otevření velké mateřské školy. Chci školku pojmout tak, aby byla něco zcela nového. Měla by odstraňovat sociální bariéry mezi zdravými a handicapovanými a zároveň se soustředit na vzdělávací programy. Inspiraci budu čerpat i ze zahraničí. Podařilo se mi navázat mezinárodní spolupráci s jednou neziskovou organizací a v průběhu září se chystám na studijní výlet do Lisabonu, abych se zde seznámila se zkušenostmi s podobnými projekty. Mým cílem je integrovat zdravotně postižené do běžného kolektivu a současně nabídnout rodičům i dětem filosofii, že je přece normální, když mají děti postiženého spolužáka nebo učitelku.
Kolik dětí chcete v této mateřské škole umístit?
Počítám s maximální kapacitou 25 dětí včetně dvou dětí se zdravotním postižením.
V jaké fázi jsou přípravy?
Školka je už založená a je v síti škol. Počítám, že budeme zaměstnávat pět lidí, já budu učit na částečný úvazek a se mnou bude pracovat samozřejmě asistentka. Prostory jsou již vybrané v Praze ve Stodůlkách. S majitelem jednám o podmínkách nájmu. Dále probíhají jednání s investory a snažím se navazovat kontakty, abychom získali potřebnou investici zhruba kolem 3,5 milionu korun. Věřím, že investory získám a do konce letošního roku by mohla být školka v provozu.
