Systém nemocenského pojištění v dobách první republiky patřil k nejlepším v Evropě. Československá republika v zásadě převzala model fungující za Rakouska-Uherska, tedy Bismarckův. V něm odváděli pojištěnci povinný podíl z příjmu a za to dostávali potřebnou ambulantní a nemocniční péči. Více než 300 pojišťoven si péčí o klienty velmi silně konkurovalo.
Veřejné zdravotní pojištění tehdy vycházelo z principu celospolečenské solidarity a sdílení zdravotního rizika všemi občany. Lidé si uvědomovali, že pojištění kryje základní nároky na ambulantní a nemocniční ošetření. Pojistku brali hlavně jako jistotu pro případy vážnějších situací, úrazů a onemocnění. „Určitě zde byla mnohem větší rovnováha solidarity a snahy nespoléhat se jen na systém. Občan sám, jeho rodina a jeho společenství spoluzaměstnanců nebo lidí podobných zájmů považovali za samozřejmé, že si v rámci svých možností musí pomáhat. Jen přiměřenou mírou spoluzodpovědnosti vznikal nárok na plnou solidaritu,“ říká Ladislav Friedrich, prezident Svazu zdravotních pojišťoven.
Výdaje pojištěncům proplácely pokladny
Pojišťovnám se původně říkalo „pokladny“, teprve později byly přejmenovány na „pojišťovny“. Důvodem bylo, že si pacienti náklady většinou propláceli přímo a s dokladem o zaplacení pak šli „na pokladnu“, kde jim byly platby refundovány. Občas to však mohlo stejně jako dnes zaskřípat, jak rozehrál Vlasta Burian ve slavné komedii U pokladny stál, kdy jako ošetřovatel Rozruch dostal na bolavá záda místo očekávaného léčivého bahna umělý chrup.
Již v roce 1919 byly v nově vzniklém Československu přijaty zákony, které rozšiřovaly pojistnou povinnost na příslušníky rodin přímých pojištěnců a dále pak na všechny pracující za mzdu. Zaměstnanci a zaměstnavatelé platili nemocenským pojišťovnám povinnou finanční částku ve výši 4,3 % průměrné měsíční mzdy, postupně došlo ke zvýšení na 6 %. Z toho dvě třetiny odváděl zaměstnavatel, třetinu zaměstnanec. Dělnické pojištění bylo rozděleno do deseti tříd, a to podle výše příjmu.
Pojištěnec a příslušníci jeho rodiny měli nárok na bezplatné ambulantní a nemocniční ošetření, léčiva a léčivé přípravky. V případě nemoci pobíral zaměstnanec nemocenské dávky ve výši asi 60 % průměrné mzdy, a to na 20, později 25 týdnů.
„Zaměstnavatelé už tehdy věděli, že se jim péče o zdraví zaměstnanců vyplatí,“ říká Ladislav Friedrich, prezident Svazu zdravotních pojišťoven.  |
„Zaměstnavatelé už tehdy věděli, že se jim péče o zdraví zaměstnanců vyplatí jako stmelující prvek společenství i jako stabilizující faktor, dnešními slovy benefit,“ podotýká Ladislav Friedrich.
Doktor znal anamnézu celé rodiny
Podobně jako dnes měly pojišťovny smlouvy se svými lékaři a konkrétní lékař často vykonával praxi pouze pro tu svoji pojišťovnou, například v rámci jednoho podniku. Podnikový lékař často působili i jako rodinný doktor, protože pojištěni byli i rodinní příslušníci pojištěnce. Doktor tak často znal anamnézu celé rodiny, což je model, z něhož bychom se i dnes mohli poučit.
Základem zdravotní péče byl praktický lékař. Lékaři byli honorováni několika způsoby. Platbou za výkon, za případ onemocnění, platbou za hlavu a rok a paušálem. Síť zdravotnických zařízení tvořily soukromé ordinace, které zabezpečovaly ambulantní péči, léčebné ústavy s lůžkovou péčí, sociálně zdravotní zařízení a soukromé léčebné ústavy.
Pojišťovny, mezi nimiž si mohli lidé vybírat, si velmi silně konkurovaly. Jednak měly odlišné programy, ale hlavně měly často smlouvy se „svými“ nemocnicemi a lékaři, což hrálo v rozhodování pojištěnců velkou roli. Tu hrálo také zaměření na určitý typ onemocnění nebo úrazu: příkladem jsou třeba pojišťovny původně založené hlavně pro havíře nebo pro pracovníky ve specifickém druhu průmyslu. „Umožnit větší konkurenci, kdy se každá pojišťovna specializuje a také třeba odměňuje jiné aspekty pojištěncova chování k vlastnímu zdraví, to by, myslím, našemu současnému systému velmi pomohlo,“ srovnává Ladislav Friedrich.
Existoval standard a nadstandard
Podobně jako dnes mohla i za první republiky pojišťovna poslat klienta do lázní. A vzhledem k tehdejším omezeným možnostem byly lázně vnímány dokonce výrazněji. V kontextu současných českých diskuzí o tom, zda se má zavádět systém „standard zdarma a nadstandard za příplatek“ stojí za zmínku, jak se lišila nemocniční péče před sto lety. V nemocnicích byly v té době stanoveny třídy. Při základním pojištění měli pojištěnci nárok na ambulantní a nemocniční ošetření ve III. třídě nemocnice, a to zdarma. Státní zaměstnanci měli nárok na II. třídu a nejvyšší I. třída již byla za příplatek.
V systému zdravotní péče měly v dobách první republiky velký význam i dobrovolné spolky, bylo jich kolem dvou tisíc. Šlo o sociálně-lékařské organizace a instituce zaměřené na boj proti nejrozšířenějším chorobám a na péči o matku a dítě. Stát je podporoval, ale neřídil. Tyto spolky doplňovaly veřejný systém a úzce s ním spolupracovaly. Měly velký záběr zaměření – bojovaly proti konkrétním nemocem, zaměřovaly se na různé skupiny lidí podle věku, podle náboženství či politické orientace, podle teritoriálního záběru atd. Některé z nich budovaly vlastní zařízení, jako byly poradny či léčebny. Zdrojem jejich příjmů byly členské příspěvky, dary, subvence veřejných institucí a výnosy vlastních podniků.
Od socialistické péče k současnosti
Ještě v roce 1948 u nás fungovalo přes dva tisíce pojišťoven, z toho asi třetina podnikových. Po roce 1948 však přišel zákon o národním pojištění a v roce 1951 byl v Československu převzat Semaškův centralizovaný model koncepce zdravotnictví podle vzoru Sovětského svazu. Zdravotní péče se ocitla plně v rukou státu a úhrady zdravotních služeb začaly být financovány z daní prostřednictvím státního rozpočtu. V praxi to znamenalo, že všichni občané měli bezplatnou péči a všichni k ní měli rovný přístup. Skutečnost byla ovšem taková, že začaly fungovat úplatky a pro prominenty i speciální nemocnice.
Po roce 1989 s pádem socialismu nastává změna a návrat k modelu z první republiky. Na prvorepublikovou tradici navázal i koncept více pojišťoven. V porovnání se stavem před sto lety je ovšem konkurence zdravotních pojišťoven výrazně nižší a nižší je i jejich počet, v 90. letech jich u nás bylo 27, mnohé nepřežily z nejrůznějších důvodů. Zčásti kvůli nedostatečně připraveným legislativním pravidlům, zčásti i proto, že provoz pojišťoven byl zbytečně drahý a ubíral peníze zdravotnictví. Aktuálně jich funguje sedm – Všeobecná zdravotní pojišťovna, která vznikla vůbec jako první, a dále šest zaměstnaneckých pojišťoven, které jsou sdruženy do Svazu zdravotních pojišťoven.
Rozdíl je i v platbách na zdravotní pojištění. Pro zdravotní pojištění platí dnes sazba 13,5 % z vyměřovacího základu, kterým je u zaměstnance hrubá mzda. Z oněch 13,5 % odvádí zaměstnanec 4,5 % a zaměstnavatel 9 %. Poměr toho, kolik za sebe zaměstnanec platí sám a kolik za něj odvádí zaměstnavatel, tak zůstal stejný jako za první republiky. Ovšem samotná sazba je více než dvojnásobná. Odvody platí i ti, kdo podnikají a takzvaní samoplátci, jakou jsou třeba ženy v domácnosti. Za státní pojištěnce, jako jsou děti, důchodci či ženy na mateřské, dnes platí zdravotní pojištění stát.
Zdroje:
- Systém veřejného zdravotnictví a nemocenského pojištění za první Československé republiky, Doc.PhDr. Ladislav Niklíček
- Dějiny lékařství v českých zemích, Petr Svobodný, Ludmila Hlaváčková
- Dějiny medicíny v datech a faktech, L. Niklíček, K. Štein
- Kapitoly z dějin lékařství, Milada Říhová a kolektiv autorů
- Přehled dějin českého lékařství a zdravotnictví, L. Niklíček
- Stát, lékaři a zdraví lidu, Ludmila Sinkulová
- Diplomová práce: Vývoj zdravotního systému v ČR, Josef Eim, Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Připraveno ve spolupráci se Svazem zdravotních pojišťoven.
