Nebojte se zeptat! Raději zkažená malá chvilka z nedobrého pocitu, že něco nevíte, než zkažené delší období z nutnosti předělávat rozsáhlou špatnou práci.
Rada zní samozřejmě. Otázkou spíše je, proč se tak ostýcháte, proč se vám tolik nechce požádat o radu? Možná je kus viny v našem tradičním školském systému, který často nechtěl zkoumat a oceňovat to, co víme, ale číhal na sebemenší příznak toho, že něco nevíme, že si nejsme jistí. Špatné návyky si pak neseme celý život: Ptát se je hanba! Dotazem přiznávám chybu a nejspíše mě za to někdo potrestá! Nestačí vědět, kde to potřebné najdu, je nutno mít vše v hlavě!
Doporučuji převést tři poslední věty do negativu, přepsat je a připevnit nad pracovní stůl. Školní zlozvyk je lety zažraný, proto je třeba mít normální pravidla před očima každý den.
Změňte takto z gruntu svůj vnitřní postoj k dotazům a žádostem o radu a pomoc. Kdo se ptá o radu, ten tázaného vlastně vyznamenává - nepřímo mu totiž dává najevo, že si jej váží, že oceňuje jeho znalosti a schopnosti. Jinak by se přece netázal. Vyznamenejte tedy čas od času svého šéfa - a proč ne houšť a větší kapky?
Je-li o radu slušně žádán kterýkoliv člověk včetně nás samých, bere se v něm najednou spousta ochoty. To účinkuje přirozená lidská ješitnost, ona se chce blýsknout, jak jsme vzdělaní, kvalifikovaní, znalí. Zažili jste snad při bloudění autem a dotazu na cestu, že by se oslovený občan - ať kopáč nebo profesor - urazil?
Připravte se na to, že těsně před vyslovením dotazu vás dušička bude trochu bolet. A to tím více, čím budete starší a čím více bude tázaný vůči vám věkově mladší. Nechcete si prostě v určitém věku už zadat. Ostych vás však přejde, když si uvědomíte, že právě mlčením a nežádáním o radu byste v očích mladých kolegů hluboko klesli. Pokud se osmělíte, zjistíte, že podruhé nebo potřetí vám nebude dělat problém se zeptat.
