Žijeme na úkor svých dětí

  • 7
Mezi Čechy je stále větší zájem o život na úvěr – koupím teď, zaplatím později. Ale i ti, kteří si zatím nevzali úvěr, ať už hypotéční, spotřební či jiný, žijí na dluh...
Mezi Čechy je stále větší zájem o život na úvěr – koupím teď, zaplatím později. Ale i ti, kteří si zatím nevzali úvěr, ať už hypotéční, spotřební či jiný, žijí na dluh - český stát se čím dál více zadlužuje. V současné době dluh na osobu dosahuje 51 000 Kč. Státní dluh roste v posledních letech geometrickou řadou a otázka udržitelné výše vnitřního zadlužení státu je čím dál častěji v myslích českých ekonomů, a doufejme, i českých politiků.

Zadlužení státu se skládá ze dvou hlavních složek. První a největší z nich je tzv. veřejný dluh, který ke konci roku činil zhruba 344 miliard korun (18% HDP). Další, neméně významnou a někdy opomíjenou, je zadlužení tzv. transformačních institucí, především pak Konsolidační banky, za které se zaručil stát. Tento dluh ke konci roku 2000 přesahoval 170 mld. korun (8,7% HDP). V prosinci 2000 celkové zadlužení státu tedy činilo skoro 27% HDP. Toto číslo samo o sobě není příliš vysoké (v Maďarsku například dosahuje 61% HDP), zarážející je ale dynamika jeho růstu. Výrazný růst zadlužení lze očekávat i v letošním roce, především pak z důvodu přesunu špatných úvěrů IPB do portfolia Konsolidační banky. V případě realistického odhadu stamiliardové výše těchto úvěrů se zadlužení státu okamžitě vyhoupne na 32% HDP. Ve skříni ještě ale zbývají další kostlivci – ekologické závazky Fondu národního majetku a četné implicitní i explicitní garance vlády k rozvojovým programům.

Může růst zadlužení státu nade všechny meze, existuje jeho dlouhodobě udržitelná výše? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Co je však jednoznačné, jsou Maastrichtská kritéria Evropské Unie. Ta stanoví pro členy Evropské měnové unie maximální roční přírůstek státního dluhu ve výši tří procent a maximální celkové zadlužení státu ve výši 60 procent jejich ročního HDP. Obecně se přitom má za to, že by uchazeči o členství v Evropské Unii měli tyto požadavky splňovat. Česká republika má problémy především s prvním kritériem, když schodky se v posledních letech přiblížily pěti procentům HDP.

Jak snížit zadlužení státu, nebo jak alespoň zpomalit jeho nárůst? Podrobný recept nabízí nedávno zveřejněná zpráva Světové banky. Ta předpokládá strukturální reformu výdajové stránky českého rozpočtu. Vzhledem k vysokému podílu mandatorních výdajů je navrhováno především snížení či zrušení některých sociálních dávek a reforma důchodového zabezpečení. Vzhledem k tomu, že v Česku je vysoká daňová zátěž, a to i ve srovnání se státy Evropské Unie, nedoporučuje Světová banka řešit narůstající schodky zvyšováním daní.

Česká vláda má na problém jiný pohled – nový ministr financí Jiří Rusnok několik dní po svém jmenování prohlásil, že v budoucnu dojde k zvyšování daní. Není pochyb, že zvýšení daní je každopádně pro občany přijatelnější než třeba snížení důchodů. Nejpohodlnější je ale třetí možnost – stále více se zadlužovat. Tuto „zlatou“ třetí cestu volí současná vláda, když v pochopitelném zájmu udržet si naději na přijatelný výsledek v příštích volbách odkládá problém na bedra svého následovníka.

Odkládání reformy ale pouze prohlubuje výši státního dluhu. Čím déle se bude reforma odkládat, tím bude pro nás, občany tohoto státu, bolestnější. Doufat, že dluh za nás zaplatí naše děti, je nesmyslné – i když nás zvýšení daní nezastihne v produktivním věku, snížení ekonomické aktivity v důsledku vyšších daní se odrazí i ve snížení naší životní úrovně. Navíc pokud dojde k zvýšení daní, lze očekávat, že stát zvýší především nepřímé daně (DPH, spotřební daně) a tudíž je budou platit stejnou měrou zaměstnanci i důchodci.

Schvalujete zadlužování českého státu nebo si myslíte, že i stát by neměl žít nad své poměry? Zvýšili byste raději daně nebo naopak byste snížili sociální dávky? Napište nám svůj názor.