V záplavě negativních zpráv o postupu koronaviru a jeho dopadu na zdraví, podnikání, ekonomiku i způsob života, je nyní obtížné hledat pozitiva. Epidemie chorob s sebou často přináší i epidemii strachu, někdy i paniky, jež situaci dále zhoršuje. A to nejen zdravotními, ale i dalšími důsledky, například sníženou schopností nacházet účinná preventivní i faktická řešení, nebo se ze vzniklých problémů učit. Pokusme se proto, jakkoli je to těžké, nalézt na dnešní situaci i některé možná trochu pozitivnější prvky. Nebo možná alespoň jejich výhonky.
Nemám na mysli kroky, jež současnou krizi dříve či později skončí, ale příznivé dlouhodobější změny, nebo jejich zárodky, jež s námi možná zůstanou i do budoucna.
Jisté ospravedlnění nám k tomu dává historie: současná epidemie není první, ani nejvážnější, kterou lidstvo prošlo. Epidemie i další mimořádné události za sebou v minulosti, přes zničující dopady, zanechaly téměř vždy i řadu dopadů pozitivních. Některé přišly spontánně, jiné byly vynuceny, a většina z nich byla viditelná až s určitým odstupem. Není důvod domnívat se, že tomu tentokrát bude jinak.
Krize mění úhel pohledu
Hlavní příčinou je, že krize mění úhel našeho pohledu. Mnohdy nás tak upozorní na věci, které považujeme za samozřejmé, a jejichž významu si začínáme všímat až tehdy, kdy fungovat přestanou. Začneme si jich nejen více vážit, ale některé z nich, považované dříve za běžné, nejednou dokonce chápeme jako privilegia. Věnujeme jim tak pozornost, kterou si zaslouží. Totéž se týká věcí, o kterých jsme se mylně domnívali, že fungují nebo jsou téměř bezproblémové.
Jan Urban (1953)
 |
Prvou z věcí spadajících do této kategorie je nesporně zdraví. Současné události nás velmi pravděpodobně přivedou k tomu, že si jeho význam začneme uvědomovat více než dosud. A to nejen z hlediska toho, co k němu přispívá a co mu škodí, ale i toho, že ani ve zdánlivě moderním a vyspělém světě není zdraví zdaleka samozřejmé.
Někteří si tak možná uvědomí, že k prevenci nemocí a posílení imunity nepřispívají ani tak potraviny, jejichž zásoby se snažili tvořit, ale spíše ty, které jsou méně trvanlivé, ale o to cennější, především ovoce a zelenina. Někteří možná přijdou i na to, že naše zdraví a imunita nezávisí jen na kolosálních zdravotnických investicích, ale často spíše na schopnosti lidí rozejít se s řadou známých a zdánlivě drobných či nenápadných nepříznivých zvyklostí. Například sklonu se trvale přejídat, zbytečně stresovat, málo pohybovat apod.
„Odpovědní činitelé“ si pak v neposlední řadě možná uvědomí i to, že naše zdravotnictví, přes schopnost provádět řadu vysoce odborných výkonů, není tak dobře řízeno, organizováno a koordinováno, jak by se na základě četných veřejných ujištění mohlo zdát. Mnohdy se spíše zdá, že si se schopností účinného řízení a efektivní organizace téměř neví rady, nebo se jim úmyslně brání.
Příprava a prevence
Když budeme mít štěstí, bude jedním z důsledků současné krize i pochopení, že některé společenské problémy jsou složitější, než se na prvý pohled může zdát. Na řadu z nich je proto třeba se připravovat a snažit se je lépe pochopit. A to tím spíše, že nemusí jít vždy o problémy zcela nové.
Našim předkům lze jen těžko vyčítat, že se nepřipravili na morové rány a další středověké i novověké epidemie. Dnešní vývoj však ukazuje, že i náš svět, přes veškerý pokrok, je křehký a zranitelný. Na problémy, které lidstvo dlouhodobě zná, je tak možno po minulých zkušenostech se připravovat. A to tím spíše, že současný svět k tomu v řadě případů skýtá i nezbytné odborníky, kteří jeho složitým problémům aspoň z části rozumí.
Politici, kteří se za ně vydávají, nás na problémy světa, ať již přírodní či společenské, však bohužel většinou příliš připravit nedokážou. Sázejí spíše na svou schopnost přinášet řešení jednoduchá a jen zdánlivě účinná. Problémy, kterým nerozumějí, tak často bagatelizují, nebo naopak dramatizují, čímž buď falešně „uklidňují“, nebo vyvolávají paniku.
Současná krize na tuto okolnost možná upozorní. Upozornila by tak i na další, údajně smyšlené problémy světa, které politici odmítají, zjednodušují, nebo nechtějí vidět. Například problém změn klimatu.
Provázanost světa
Pandemie ukazuje, že náš svět je nejen křehký, ale i vzájemně propojený. A to ještě více, než jsme si dosud mysleli. Týká se to nejen podniků a ekonomik s jejich výrobními řetězci a dodávkami, ale i našich životů. Ty totiž často stojí nejen na odborné specializaci jednotlivých lidí, ale i ochotě si vzájemně pomáhat a vycházet vstříc. Pokud tak současná pandemie povede ke sbližování lidí, rodin, přátel, komunit, národů i světadílů, a to včetně rozvoje jejich vzájemné solidarity, nebudeme na ni muset s odstupem času pohlížet jen negativně.
Platit to bude i tehdy, když nás upozorní na to, že ať chceme či ne, je naše společnost společností globální. Neznamená to nic jiného, že jednotlivé národy či státy v ní nemohou bez vzájemné - a často i globální - spolupráce přežít.
I porozumění této skutečnosti nás paradoxně vrací do minulosti. Nutnost spolupráce současného světa se totiž nijak principiálně neliší od potřeby spolupracovat, jež lidstvo provází od kmenových či prehistorických dob. Jediný rozdíl spočívá v tom, že spolupráci, která byla podmínkou přežití kmene, nahradila spolupráce lidstva jako celku. COVID-19 nám tak možná nepřímo připomene, že sociální struktura, která nás kdysi posílila, byla z velké části rozbitá, a ukáže způsob, jak ji opravit.
Zpomalení vývoje
Tento částečně pozitivní aspekt může být pro mnohé kontroverzní. Vlády i ekonomové dnes počítají, kolik bude koronavirus stát, jak se pod jeho vlivem zpomalí či zastaví hospodářský růst a do jakých deficitů se propadnou státní rozpočty. Věc lze však, alespoň částečně, chápat i trochu jinak.
Honba za hospodářským růstem, produktivitou a ekonomickou úspěšností je dnes natolik samozřejmá, že si většinou neuvědomujeme, že nepřináší jen blahobyt. Jejím důsledkem je často i zbytečná a nepotřebná „nadspotřeba“, přepracování, stres, jednotvárný život či pracovní vyhoření. Rostoucí materiální blahobyt – a mnohdy i jen snaha demonstrovat svou hmotnou úspěšnost – je tak často vykoupen zhoršováním duševního i fyzického zdraví, znečištěním prostředí, ale i zvýšenou polarizací společnosti.
Nechci tím pochopitelně říci, že by se hospodářský růst měl zastavit. Řada odvětví a jejich zaměstnanců je epidemií těžce zasažena. Nelze však nevidět ani to, že jen několik týdnů „uzemněné“ letecké dopravy a omezení některých výrob přineslo v nejvíce zasažených zemích zlepšení kvality vzduchu, především snížení emisí oxidů uhličitého. Spolu s tím možná poukázalo i na možnost přehodnotit lidské potřeby.
Řada podniků i odborníků dnes, či alespoň před nástupem pandemie, řešila, jak dostat do souladu pracovní vypětí s osobním a rodinným životem. Hospodářský život nesporně nelze zastavit a většina lidí nemůže pracovat z domova a z dlouhodobějšího hlediska to možná ani nechce. Nižší tlak na hospodářskou výkonnost, příležitost pracovat méně a občas možná i vyšší „sociální distancování“ (byť ne zrovna v podobě zákazu vycházení) může však paradoxně znamenat i vzestup kvality života.
Může totiž přinést některá potěšení, která poslední generace, pod tlakem zrychleného života a honby za symboly úspěchu, na rozdíl od našich předků postupně ztratily, či spíše „vyměnily“, a to za úzkost a stres. Může jít například o možnost více číst a komunikovat se svým nejbližším okolím, poslouchat hudbu, věnovat se delším procházkám, životu své obce nebo dokonce aspoň mírně zvelebit okolí svých příbytků (v jehož kvalitě Česko v mezinárodním kontextu příliš nevyniká). Vracet se lze i k dalším prospěšným tradicím naší části světa, například dodržování předepsaných dnů odpočinku, věnovaných dnes často spíše hlučným a nepříliš profesionálním aktivitám.
Pozitivním prvkem, který lze na současné pandemii nalézt, je přitom s určitou nadsázkou i to, že přišla s příchodem jara. Alespoň částečně tak může působit snad o trochu méně depresivně.
