"Pro lidi s postižením je lepší pohybovat se v kolektivu zdravých lidí, protože jednou mezi nimi budou muset obstát. Pořád se potřebuji srovnávat s jinými, chci být stejně dobrá jako ostatní – ve škole i jinde. Je to takový bič, který si sama na sebe dělám," říká Lenka Zahradníková.
VizitkaLenka Zahradníková (18)
|
Jste studentkou pražského gymnázia denně dojíždíte z Kralup nad Vltavou. Ráno začínáte plaveckým tréninkem na Slavii. Prý jste jedna z nejlepších studentek a ještě hrajete na housle. Není toho moc na malou blondýnku s takovým postižením?
Ráno vstanu ve čtyři hodiny, jedu do Prahy na trénink, který začíná v šest hodin, plavu do 7.15. Pak spěchám do školy, kterou jsme mívali do půl třetí. Odpoledne jsem chodila plavat v Kralupech. No a potom spěchám na housle. To, že dojíždím, je výhoda. Ve vlaku sedím 40 minut a rychle se učím. Na vlak chodím dva kilometry. Když jdu ještě po plavání na housle nebo do posilovny, domů se dostanu kolem osmé a co nejdříve jdu spát. Ne vždy se mi to podaří, protože na gymplu je hodně učení. Letos maturuji, tak se budu škole věnovat trochu více.
Adiktologie
zdroj: Wikipedie |
Jaké máte plány po maturitě?
Zaměřuji se na chemii a biologii, původně jsem si myslela, že bych studovala fyzioterapii, ale všichni říkají, že to nejde. Že to nemůžou studovat nevidomí, že je potřeba se na pacienta koukat. Zatím jsem to ale nevzdala! Kdyby to nevyšlo, zkusila bych se hlásit na 1. lékařskou fakultu na nutričního terapeuta. Nebo na adiktologii, to už jedna holka s postižením studuje.
Setkáváte se často s tím, že něco nejde?
Spíš se setkávám s tím, že si lidé myslí, že to nejde. Ale pak se diví. Jedna věc mě mrzí dodnes: že jsem nemohla jet se třídou na vodu, protože si všichni mysleli, že je to pro mě nebezpečné. S kamarády dělám všechny sporty, vodu miluji. Jinak si ale dost věcí vybojuji.
Co moderní technologie? Musí vám hodně pomoct...
Technika mě štve, ale je to velká pomoc. Mohu fungovat na normální škole. I když já bych na speciální škole nebyla ani tak. Poslechnu si esemesky, facebookové zprávy, mohu si nechat číst knížky. Z výkladu ve škole si zapisuji poznámky do notebooku. Vše si také nahrávám na diktafon, pro případ, že mi notebook nefunguje. Učebnice si musím naskenovat do počítače. Některé jsou i v digitální podobě, ale je jich málo. Složité jsou učebnice jazyků. Pomáhají mi s tím na ČVUT, převádějí mi je do počítačové formy.
S oční vadou jste se narodila?
Zdědila jsem ji po našich. Na základní škole jsem viděla více, na druhém stupni se mi zrak zhoršoval. Věřím, že se mi zrak vrátí, že budu moci řídit auto. Jednou to půjde, věda postupuje dopředu.
Spoustu věcí si tedy umíte vybavit? Barvy, tvary...
Dnes vidím světla i barvy. Mám barvy ráda. Umím si věci představit. Hodně se spoléhám na hmat, sáhnu a vidím. Z geometrie jsem měla nejlepší známky ze všech. To mi pomáhá i v orientaci. Tam, kde to neznám, se ale není lehké zorientovat.
Vedli vás rodiče k tomu, že musíte být silná?
Vždy mě povzbuzovali. Hodně jsem se osamostatnila, když mě poslali na internát do speciální školy v Praze. Musela jsem se spolehnout na sebe a zjistila jsem, že nechci dopadnout jako někteří, kteří se se svým postižením smíří a zavřou se doma. Byly tam děti s kombinovanými vadami, výuka byla pomalejší. Nudila jsem se tam. Nakonec jsem se vrátila zpět na Základní školu do Kralup. Naši chtěli, abych šla na konzervatoř, jsou hudebníci, já si vybojovala gymnázium i Prahu. V Kralupech jsem nemohla trénovat ráno i odpoledne, na Slavii je to lepší.
Co vám sport dává?
Baví mě to, je to odreagování od školy. Přes sport jsem potkala hodně kamarádů, mohu soupeřit se zdravými a ukázat jim, že vždy, když si myslí, že budou lepší, tak nebudou.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Jaké sporty děláte?
Běžky, jezdím i Jizerskou 50, triatlon, chodím běhat, jezdím na tandemovém kole. Občas chodím na horolezeckou stěnu. Chodí se mnou kamarádi – kdo zrovna má čas. Nechtějí vyhrávat, jen si zasportovat. Třeba lidé z Nadace Leontinka.
Máte ve sportu nějaký sen?
Chtěla bych medaili z paralympiády. Ale to by asi chtěl každý sportovec. A pak bych si moc přála umístit se dobře mezi "koukavejma". My říkáme zrakáči a koukavý.
Co vás nejvíce mrzí, že nemůžete?
Jít si sama zaběhat. Jet sama na kole, přečíst si papírové knížky. Radši bych měla ve škole papírové sešity. Počítač mi dělá naschvály, pořád nefunguje. Asi tuší, že ho nemám ráda.
Nedávno jste se vrátila z Montrealu, kde jste se zúčastnila mistrovství světa v plavání. Jak se dařilo?
Startovala jsem ve čtyřech disciplínách, pokaždé se dostala do finále: dvakrát jsem obsadila sedmé, jednou páté místo, jednou jsem byla poslední. Na trati 200 m polohově jsem si udělala osobní rekord. Bohužel jsem propásla stovku kraul, přeslechli jsme hlášení o startu. A taky jsem druhý den dostala virózu a chyběly mi síly. Ale to je sport. V Montrealu byla skvělá atmosféra, přišla fandit spousta lidí. Byla to největší sportovní událost po loňské paralympiádě v Londýně.
Startovala jste i v Londýně?
Ve své nejlepší disciplíně – prsa na 100 metrů – jsem skončila devátá. Bylo to ale první nepostupové místo. Ráda vzpomínám na úžasnou atmosféru, pořád bylo vyprodáno.
