V návaznosti na tento zákon bylo v roce 1817 započato s ražbou zlaté mince nazývané sovereign. Tento systém nazýváme zlatým monometalismem. Monometalismus je měnová soustava, ve které jsou legální platidla ražena pouze z jednoho kovu. Obdobně existoval monometalismus stříbrný a také měděný.
Jinou možností měnového systému byl bimetalismus, založený na souběhu zlatých a stříbrných mincí, zákonných a rovnocenných platidel. Problém spočíval v tom, že poměr cen zlata a stříbra nebyl stálý a v závislosti na něm se měnily i hodnotové vztahy obou mincí. V době krizí tedy docházelo k jevu, kdy špatná mince vytlačovala minci dobrou. Levnější kov zůstal v oběhu, dražší kov byl tezaurován nebo vyvezen do ciziny, aby zde byl ve výhodnějším poměru směněn za kov horší, který byl pak znovu dovezen do původní země (Greshamův zákon). Stálý pokles ceny stříbra nutil jednotlivé státy, aby v průběhu 19. století přecházely k monometalismu, zpravidla ke zlatému.
Zavedením zlatého monometalismu dospěly vyspělé průmyslové státy k měnovému systému, který byl teoreticky vypracován již v druhé polovině 18. století anglickým filozofem a ekonomem Davidem Humem (1711–1776) a který nazýváme standardem zlaté mince. Tento měnový systém se udržel s určitými přerušeními až do první světové války.
Jaké jsou jeho základní rysy? Je povolena volná ražba zlatých mincí, avšak jejich zlatý obsah je stanoven zákonem; papírové peníze, které fungují jako doplňkové oběživo, lze volně měnit za zlaté mince podle uzákoněné nominální hodnoty; existuje svobodný pohyb zlata ze státu do státu, ať už ve formě mincí nebo slitků.
V letech 1870–1878 přešly ke zlatému monometalismu Německo, Holandsko, Francie, Švýcarsko, Belgie a skandinávské státy. Následovány byly USA (1900), RakouskoUherskem (1898), Japonskem (1897) a Ruskem (1899). Na přelomu století zůstala na systému stříbrného monometalismu jen Čína a několik menších jihoamerických států.
Hovoříme o vzniku tzv. mezinárodního zlatého standardu. Během fungování systému zlatého standardu se jedna měna směňovala za druhou v poměru, který vycházel z pevně stanovených zlatých obsahů základních měnových jednotek. Kurzy měn byly tedy stabilní a kolísaly jen v rozmezí tzv. zlatých bodů. Dolní zlatý bod neboli bod vývozu zlata byl takový stupeň poklesu kurzu určité měny, kdy bylo výhodnější platit do ciziny přímo zlatem, než nakupovat za tuto měnu devizy. Při dosažení horního zlatého bodu neboli bodu dovozu zlata byl kurz deviz určité měny v zahraničí tak vysoký, že zahraniční dlužníci se vyhýbali nákupům deviz znějících na tuto měnu a raději platili dotyčné zemi zlatem. To vedlo bankéře a ekonomy k tomu, aby různými ekonomickými nástroji působili na kurz měny tak, aby nedosáhl ani dolního, ani horního zlatého bodu.
Zlatý standard přinesl tehdejším ekonomikám stabilizaci měnových systémů při dostatečné volnosti pohybu kapitálu. Ve srovnání se systémy, které ho nahradily později, představoval naprostou „měnovou idylu“.
|
Ukázky z knihy | |
|
1. díl: Drahé kovy: ideální podoba peněz |
Úryvek je z knihy "ZLATO - Příběh neobyčejného kovu" vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE jako např:Naučte se investovat
Investování pro začátečníky
Finanční matematika pro každého
